Z rozhovoru Aleše Palána s Ludvíkem Armbrusterem 

Japonština má dokonce několik stupňů vyjádření zdvořilosti. Japonci tedy ani těm zdvořilým slovům, pochvale, vyjádření přízně nevěří. Je to jen forma, kterou je nutno dodržet?

Když se třeba uzavírají obchodní smlouvy, kde jde o velké peníze, obě strany si nemohou být jisté, co si ten druhý skutečně myslí, poněvadž spolu stále hovoří velmi zdvořile. Cesta, jak se dozvědět pravdu, kdy můžeš tváří v tvář tomu druhému všechno vyklopit je, když se oba opijí. Takové obchodní smlouvy se zprvu prohovořují ve dne ve třináctém poschodí mrakodrapu, pak se ale jde do nočního podniku, kde se všichni opijí a řeknou si, jak to opravdu je. Dokud bylo Japonsko v konjunktuře, žily z toho luxusní noční podniky; peníze tam protékaly jako řeka. A ten alkohol si firmy odečítaly z daní, byly to jejich provozní výlohy. Druhý den, když obchodníci vystřízliví, opět se sejdou ve třináctém patře, zase jsou zdvořilí a o tom, co bylo v noci, nehovoří, to jako by nebylo; všichni si ale dobře pamatují, co se dělo, a podle toho podepíšou a orazítkují smlouvy.

Takže to západoevropské: dávám ti své slovo, ruku na to, slovo dělá muže – to není v Japonsku žádným měřítkem.

Nevyvolává to tam reakci, kterou očekáváme. A ruku si oni nepodávají, oni se uklánějí. Jak se po evropsku podává ruka, to se učí v kurzech – a stejně to často dělají nesprávně, podávají ji jako ploutev. Japonci mají kurzy na všechno, třeba i na to, jak jíst příborem.

Japonští byznysmeni jsou v Evropě proslulí tím, jak se dokážou saké a vším možným alkoholem neuvěřitelně zpráskat. Je to jen proto, aby si konečně řekli pravdu?

Možná je v tom něco jiného, opít se je totiž v Japonsku společensky naprosto únosné – tedy pokud jsi muž. Od ženy se odedávna vyžadovalo, aby byla čistotná a svému muži věrná. Muž si mohl dovolit chodit do veřejných domů a stejně tak s alkoholem. Ze začátku mě udivovalo, že na opilství nejsou v Japonsku žádné společenské sankce. Když v Evropě někoho pozveš do rodiny a on se tam opije, bylo to naposled, cos ho pozval. V Japonsku naopak řeknou: Tomu se u nás líbilo, pozveme ho zas! A zavolají taxíka, posadí do něj opilce a zatelefonují jeho manželce, která ho doma čeká, aby ho svlékla, omyla a uložila do postele. Když jsem byl vychovatelem v japonském kněžském semináři, snažil jsem se bohoslovcům vysvětlit, že katolický kněz se neopíjí, že to v naší církvi není přijatelné. Bylo to pro ně velké překvapení.

A následoval rapidní úbytek povolání…

Nechali se trochu naším stanoviskem převálcovat. Potom jsem jim při dobrých příležitostech dával v semináři na stůl pivo nebo japonské rýžové víno, aby si ověřili svoji hranici, kam až můžou zajít. To je v životě kněze důležité, poněvadž nabídce alkoholu se nevyhne.

Můj známý měl v Japonsku jednoho kolegu kněze se slabším zdravím, který si potřeboval občas odpočinout. Byl v misijní stanici sám, o domácnost se mu starala japonská kuchařka. Jednou mu bylo zase špatně a potřeboval na den vysadit. Měl nasmlouvané nějaké návštěvy, ale nemohl je přijmout. Věděl, že kdyby kuchařka řekla: „Důstojný pán se dnes necítí dobře, rád vás ale uvidí jindy,“ bude to příchozí brát tak, že ho kněz nechce vidět, je to totiž jedna ze zdvořilostních forem. Tak kuchařku pověřil, ať to prostě nějak zařídí a šel si lehnout. Měl klid celý den. Druhý den se odpočinutý vzchopil a ptal se kuchařky, co lidem říkala. „Co bych říkala? Důstojný pán vás dneska nemůže přijmout, protože je úplně ožralý.“ A to bylo dobré, dotyčný to pochopil a příště zase rád přišel.