Svědectví: Eucharistiejako světlo a síla
pro každodenní život ve světě
Na první svaté přijímání jsem se ve svých devíti letech velmi těšila: „Musí to být něco krásného a určitě je to taky dobré!“ Měla jsem ráda náboženství, milovala jsem tajemství a byla jsem velice mlsná a nadcházející událost slibovala zážitek ve všech těchto směrech. Krásně mě nastrojili, všichni se tvářili slavnostně, kostel byl ještě krásnější než jindy, všechno mě dojímalo. Ale chutí hostie jsem byla zklamaná, nemělo to ani chuť chleba, v první chvíli mi to přišlo jako nějaký další podvod na nás dětech.
To by ale přece náš pan farář neudělal. Po chvilce jsem se spokojila s tím, že tajemný význam této chvíle je důležitější než dobrá chuť na jazyku. I když jsem byla poučena, že přijímám Tělo Páně, přece jen jsem si Pána Ježíše spojovala spíš s tím, co mi o něm vyprávěli nebo četli, než s tím, co mi bylo podáno. Z tohoto dne nemám žádnou památku, ani si nepamatuji jeho datum.
Uplynula léta. Musela jsem si projít svým odklonem od žité víry k tzv. „normálnímu“ životu bez Boha, v něhož jsem sice nějak věřila, ale jehož přikázáními jsem se nechtěla moc řídit. Jenom jedno mi zůstalo: víra, že Bůh je dobrý, protože skutečná síla je vždycky laskavá. Dojímala mě taky Panna Maria, ta zvláštní dívka. A taky krása chrámů a jejich uměleckých děl. Občas mě to k nim táhlo.
Pak přišel návrat. Zpočátku pozvolný, pak najednou dramatický a jednoho dne stála zatoulaná ovce před knězem a mohla znovu přijmout svátostného Krista. Toto svaté přijímání si pamatuji i s mnoha detaily onoho dne jako veliký svátek a jeho výročí pro sebe vždycky tiše oslavuji. Bylo to 8. května 1996. Ani jsem moc nevnímala, že je to mariánský svátek, celé moje myšlení bylo obráceno k tomu, že mi bylo všechno odpuštěno, že mohu jít ke svatému přijímání a že jsem zase opravdovou členkou církve. A byla jsem rozhodnuta, že tuto výsadu už si vzít nedám.
Toto přijetí Nejsvětější svátosti se v dalších několika dnech ukázalo být branou k řetězu milostí, které mě nesly dál a dál, či spíše blíž a blíž k branám kontemplativního kláštera. Postupně jsem začala mít pocit, jakoby mě řídila nějaká neviditelná ruka. Jakmile jsem si s něčím nevěděla rady – ať už se to týkalo víry nebo každodenních povinností – vzápětí mi přišla odněkud odpověď: z novin, z rádia, při homilii, z hovoru přátel; sotva jsem se dostala do nějaké nesnáze nebo rozhodování, už mi přicházela pomoc nebo mi bylo téměř bez mého úsilí nabídnuto východisko. Byla jsem na nějaké cestě, ale netušila jsem ještě, kam vede. Trochu mě to těšilo, trochu uvádělo do zmatku.
Na poděkování za jednu z velkých přijatých milostí jsem začala chodit denně na mši svatou. Nejčastěji k premonstrátům do strahovského kláštera. Každodenní přijímání bylo z mé strany potvrzením věrnosti Bohu a církvi, ale neprožívala jsem je ještě jako společenství s Pánem. Posun na této cestě nastal jednoho pošmourného prosincového dne. Myslím, že padal sníh s deštěm, čekala jsem na tramvaj a kolem mě se sunula řada aut. Mezi nimi jedno obyčejné autíčko, snad stará škodovka, s vysunutou anténou, na jejímž vrcholku zářil červenooranžový balónek. A mně to najednou připomnělo velmi zvláštní zážitek z nedávné doby – podivné vycházející slunce. Vzpomínka na toto slunce mě nutila sledovat, kam míří ten balónek. Ztratil se mi poblíž malostranského kostela svatého Josefa. Nevím, jestli jsem vůbec kdy byla uvnitř; napadlo mě vzít za kliku. Bylo otevřeno. V kostele bylo šero, jen na hlavním oltáři zářila nasvícená monstrance s Nejsvětější svátostí. Nikdy a nikde tak nezářila jako tehdy ve ztemnělém domě svatého Josefa. Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Ta chvíle ale byla zlomová; naučila jsem se ctít ve chrámu živou přítomnost skrytého Boha. Dověděla jsem se, že je zde stálý výstav Nejsvětější svátosti a od té chvíle jsem sem občas zašla, zvlášť ve chvílích nějakého rozhodování. Mše svaté byly nejkrásnější na Strahově, ale adorace byla nejkrásnější zde. Objevovali se tam skoro stále stejní lidé, turista tam naštěstí málokdy zavítal. Vděčím těm chvílím za mnoho, kéž nikdy nepřestane Pán přitahovat své věrné do tohoto kostela. Velice bych si přála, aby kostely byly zase otevřené aspoň po dvě až tři hodiny denně. Jak má člověk objevit Boha, když to, co o něm mluví, je dáno pod zámek? A jak má vytrvat v lásce k němu, když ji nemůže živit setkáváním? Láska roste i krátkými pohledy. Podle mé zkušenosti si Pán cení těchto malých pozorností z naší strany; prosím všechny, kdo ho hledají, aby na tuto cestu nezapomínali.
Na závěr ještě jednu vzpomínku z menšího moravského města. V době, kdy už jsem toužila po klášterním životě a cítila se být vyznamenávaná Božími milostmi, jsem tam při jednou mši svaté seděla vedle nějaké staré, už bělovlasé ženy. Neznaly jsme se a vlastně jsem si ji ani neuvědomovala. Až při pozdravení pokoje. Zvedla ke mně tvář s tak nádherným zářivým pohledem, že jsem až užasla. Čisté zářící oči, nepatrný úsměv. Pohled, který nebyl ani naivní, ani se nesnažil zalíbit; plný klidné vnitřní radosti. Čím asi žila? Co jí asi Pán dal poznat? Vedl ji cestou milostí nebo jí dal Milost žít vždycky podle jeho vůle? Časem jsem si všimla její přítomnosti na církevní slavnosti v jiném městě. Nenápadná, myslím, že jsem ji s nikým nevídala. Dodnes je pro mě symbolem svatých všedního dne, i když o ní vlastně nic nevím. Jen to, že chodí do kostela a že její oči září radostí. Kéž náš milovaný Ježíš Kristus skrze společenství s ním nám dá také tak čisté oči a rozsvítí nás pokojnou radostí.
Sestra premonstrátka z Doksan
KLÁŠTER SESTER PREMONSTRÁTEK V DOKSANECH
Jedná se o klášter kontemplativní ženské větve řeholních kanovníků z Prémontré (premonstrátů), založených svatým Norbertem roku 1121. Doksanský klášter byl založen přemyslovským knížetem Vladislavem II. a jeho manželkou Gertrudou roku 1144 jako podvojný klášter k opatství bratří v Praze na Strahově. Z počátku býval střediskem pro výchovu dcer vládnoucího rodu (sv.Anežka Přemyslovna), i jedním z přemyslovských pohřebišť.Premonstrátky zde žily přes mnohé pohromy až do roku 1782, kdy byl klášter Josefem II. zrušen. Vedly život kontemplativní, rozjímavý, nesený chórovou modlitbou, jíž sestry v chrámu Narození Panny Marie sloužily Církvi. Věnovaly se též zhotovování mešních rouch a v době, která neznala knihtisk, i opisováním knih.
Premonstrátská spiritualita má základ v Řeholi svatého Augustina a podle pojetí svatého Norberta se snaží při společném životě o spojení liturgické a kontemplativní modlitby s apoštolskou aktivitou. Pro celý řád je od dob svatého Norberta charakteristická také velká úcta k Eucharistii a k Panně Marii. Sestry kontemplativních klášterů dávají ve svém životě přednost samotné modlitbě a jejich apoštolské působení je tedy více nepřímé. Jako členky kanovnického založení kladou hlavní důraz na slavnostní modlitbu liturgickou. Naplňují tím poslání sloužit především Církvi, zvláště své diecézi. Dále modlitbou podporují spolubratry v apoštolátu a prosí za všechny, kteří se na ně obracejí se svými potřebami. Na přímluvu svatého Norberta vyprošují Boží pomoc také nastávajícím matkám, jejich dětem a rodinám.
Současná komunita sester obnovila v roce 1998 řeholní život podle řádových tradic v části areálu bývalého kláštera - a tak po dvou stoletích opět zní v doksanském chrámu modlitba církve a denní rytmus života je prostoupen osobní modlitbou. Kromě práce nutné pro zajištění běžného života komunity se sestry věnují šití liturgických potřeb, pečují též o čistotu a výzdobu kostela, který je zároveň kostelem farním, a pracují na zahradě, kde pěstují i léčivé byliny. V určité míře jsou sestry otevřené pro ty, kteří hledají místo ztišení, modlitby a duchovního osvěžení.
Více info naleznete zde: Klášter Doksany
Další texty k tématu Eucharistie naleznete zde
Uplynula léta. Musela jsem si projít svým odklonem od žité víry k tzv. „normálnímu“ životu bez Boha, v něhož jsem sice nějak věřila, ale jehož přikázáními jsem se nechtěla moc řídit. Jenom jedno mi zůstalo: víra, že Bůh je dobrý, protože skutečná síla je vždycky laskavá. Dojímala mě taky Panna Maria, ta zvláštní dívka. A taky krása chrámů a jejich uměleckých děl. Občas mě to k nim táhlo.
Pak přišel návrat. Zpočátku pozvolný, pak najednou dramatický a jednoho dne stála zatoulaná ovce před knězem a mohla znovu přijmout svátostného Krista. Toto svaté přijímání si pamatuji i s mnoha detaily onoho dne jako veliký svátek a jeho výročí pro sebe vždycky tiše oslavuji. Bylo to 8. května 1996. Ani jsem moc nevnímala, že je to mariánský svátek, celé moje myšlení bylo obráceno k tomu, že mi bylo všechno odpuštěno, že mohu jít ke svatému přijímání a že jsem zase opravdovou členkou církve. A byla jsem rozhodnuta, že tuto výsadu už si vzít nedám.
Toto přijetí Nejsvětější svátosti se v dalších několika dnech ukázalo být branou k řetězu milostí, které mě nesly dál a dál, či spíše blíž a blíž k branám kontemplativního kláštera. Postupně jsem začala mít pocit, jakoby mě řídila nějaká neviditelná ruka. Jakmile jsem si s něčím nevěděla rady – ať už se to týkalo víry nebo každodenních povinností – vzápětí mi přišla odněkud odpověď: z novin, z rádia, při homilii, z hovoru přátel; sotva jsem se dostala do nějaké nesnáze nebo rozhodování, už mi přicházela pomoc nebo mi bylo téměř bez mého úsilí nabídnuto východisko. Byla jsem na nějaké cestě, ale netušila jsem ještě, kam vede. Trochu mě to těšilo, trochu uvádělo do zmatku.
Na poděkování za jednu z velkých přijatých milostí jsem začala chodit denně na mši svatou. Nejčastěji k premonstrátům do strahovského kláštera. Každodenní přijímání bylo z mé strany potvrzením věrnosti Bohu a církvi, ale neprožívala jsem je ještě jako společenství s Pánem. Posun na této cestě nastal jednoho pošmourného prosincového dne. Myslím, že padal sníh s deštěm, čekala jsem na tramvaj a kolem mě se sunula řada aut. Mezi nimi jedno obyčejné autíčko, snad stará škodovka, s vysunutou anténou, na jejímž vrcholku zářil červenooranžový balónek. A mně to najednou připomnělo velmi zvláštní zážitek z nedávné doby – podivné vycházející slunce. Vzpomínka na toto slunce mě nutila sledovat, kam míří ten balónek. Ztratil se mi poblíž malostranského kostela svatého Josefa. Nevím, jestli jsem vůbec kdy byla uvnitř; napadlo mě vzít za kliku. Bylo otevřeno. V kostele bylo šero, jen na hlavním oltáři zářila nasvícená monstrance s Nejsvětější svátostí. Nikdy a nikde tak nezářila jako tehdy ve ztemnělém domě svatého Josefa. Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Ta chvíle ale byla zlomová; naučila jsem se ctít ve chrámu živou přítomnost skrytého Boha. Dověděla jsem se, že je zde stálý výstav Nejsvětější svátosti a od té chvíle jsem sem občas zašla, zvlášť ve chvílích nějakého rozhodování. Mše svaté byly nejkrásnější na Strahově, ale adorace byla nejkrásnější zde. Objevovali se tam skoro stále stejní lidé, turista tam naštěstí málokdy zavítal. Vděčím těm chvílím za mnoho, kéž nikdy nepřestane Pán přitahovat své věrné do tohoto kostela. Velice bych si přála, aby kostely byly zase otevřené aspoň po dvě až tři hodiny denně. Jak má člověk objevit Boha, když to, co o něm mluví, je dáno pod zámek? A jak má vytrvat v lásce k němu, když ji nemůže živit setkáváním? Láska roste i krátkými pohledy. Podle mé zkušenosti si Pán cení těchto malých pozorností z naší strany; prosím všechny, kdo ho hledají, aby na tuto cestu nezapomínali.
Na závěr ještě jednu vzpomínku z menšího moravského města. V době, kdy už jsem toužila po klášterním životě a cítila se být vyznamenávaná Božími milostmi, jsem tam při jednou mši svaté seděla vedle nějaké staré, už bělovlasé ženy. Neznaly jsme se a vlastně jsem si ji ani neuvědomovala. Až při pozdravení pokoje. Zvedla ke mně tvář s tak nádherným zářivým pohledem, že jsem až užasla. Čisté zářící oči, nepatrný úsměv. Pohled, který nebyl ani naivní, ani se nesnažil zalíbit; plný klidné vnitřní radosti. Čím asi žila? Co jí asi Pán dal poznat? Vedl ji cestou milostí nebo jí dal Milost žít vždycky podle jeho vůle? Časem jsem si všimla její přítomnosti na církevní slavnosti v jiném městě. Nenápadná, myslím, že jsem ji s nikým nevídala. Dodnes je pro mě symbolem svatých všedního dne, i když o ní vlastně nic nevím. Jen to, že chodí do kostela a že její oči září radostí. Kéž náš milovaný Ježíš Kristus skrze společenství s ním nám dá také tak čisté oči a rozsvítí nás pokojnou radostí.
Sestra premonstrátka z Doksan
KLÁŠTER SESTER PREMONSTRÁTEK V DOKSANECH
Jedná se o klášter kontemplativní ženské větve řeholních kanovníků z Prémontré (premonstrátů), založených svatým Norbertem roku 1121. Doksanský klášter byl založen přemyslovským knížetem Vladislavem II. a jeho manželkou Gertrudou roku 1144 jako podvojný klášter k opatství bratří v Praze na Strahově. Z počátku býval střediskem pro výchovu dcer vládnoucího rodu (sv.Anežka Přemyslovna), i jedním z přemyslovských pohřebišť.Premonstrátky zde žily přes mnohé pohromy až do roku 1782, kdy byl klášter Josefem II. zrušen. Vedly život kontemplativní, rozjímavý, nesený chórovou modlitbou, jíž sestry v chrámu Narození Panny Marie sloužily Církvi. Věnovaly se též zhotovování mešních rouch a v době, která neznala knihtisk, i opisováním knih.
Premonstrátská spiritualita má základ v Řeholi svatého Augustina a podle pojetí svatého Norberta se snaží při společném životě o spojení liturgické a kontemplativní modlitby s apoštolskou aktivitou. Pro celý řád je od dob svatého Norberta charakteristická také velká úcta k Eucharistii a k Panně Marii. Sestry kontemplativních klášterů dávají ve svém životě přednost samotné modlitbě a jejich apoštolské působení je tedy více nepřímé. Jako členky kanovnického založení kladou hlavní důraz na slavnostní modlitbu liturgickou. Naplňují tím poslání sloužit především Církvi, zvláště své diecézi. Dále modlitbou podporují spolubratry v apoštolátu a prosí za všechny, kteří se na ně obracejí se svými potřebami. Na přímluvu svatého Norberta vyprošují Boží pomoc také nastávajícím matkám, jejich dětem a rodinám.
Současná komunita sester obnovila v roce 1998 řeholní život podle řádových tradic v části areálu bývalého kláštera - a tak po dvou stoletích opět zní v doksanském chrámu modlitba církve a denní rytmus života je prostoupen osobní modlitbou. Kromě práce nutné pro zajištění běžného života komunity se sestry věnují šití liturgických potřeb, pečují též o čistotu a výzdobu kostela, který je zároveň kostelem farním, a pracují na zahradě, kde pěstují i léčivé byliny. V určité míře jsou sestry otevřené pro ty, kteří hledají místo ztišení, modlitby a duchovního osvěžení.
Více info naleznete zde: Klášter Doksany
Další texty k tématu Eucharistie naleznete zde
