V dnešní době se mnoho lidí zdráhá rozhodovat, protože chtějí učinit to jediné absolutně správné rozhodnutí. Ale takové neexistuje. Existují jen moudrá rozhodnutí, která nám otevírají nové horizonty. A pak samozřejmě přicházejí otázky, jestli jsme se přece jen neměli rozhodnout jinak. Ale je jasné, že nemohu mít všechno zároveň.
Rozhodnu-li se pro nějakou cestu, musím zároveň oželet všechny ostatní. Oželet, to znamená prožít si bolest, že jsem se něčeho vzdal. Jestliže mě tato bolest přivede na dno mé duše, mohu se dotknout svého skutečného já. Tehdy se moje rozhodnutí relativizuje.
Není ani tak důležité, jak se rozhodnu, nýbrž že se rozhodnu a pak si za tím rozhodnutím stojím. To mohu jen tehdy, když opustím iluzi absolutně správného rozhodnutí.
Co radím lidem, kteří mají potíže smířit se s důsledky svého jednání? Pochybuji-li o správnosti rozhodnutí, dostávám se k otázkám jako: Co vlastně chci od života? Na čem mi záleží? Na tom, abych měl vždycky dobrý pocit? Nebo na tom, aby se mi splnila všechna přání? Nebo mi jde o to, žít autenticky, objevovat i ve složitých situacích v sobě nové možnosti? Samozřejmě jsou situace, kdy mě mé dřívější rozhodnutí vede do slepé uličky; pak je někdy nutná radikální změna. Ale při všech změnách je potřeba v životě zachovat určitou kontinuitu, jakousi červenou nit. Když se mi zhroutí nějaký konkrétní životní sen – například v partnerství, v mnišském životě –, měl bych se ptát po jádru tohoto svého snu. Jaký cíl jsem tím tehdejším rozhodnutím sledoval? Nedal by se uskutečnit i jiným způsobem? Jádro mého životního snu se nemůže rozpadnout.
Každá krize, do které nás naše rozhodnutí přivede, by měla oddělit to, co je v nás povrchní, od toho, co je v hloubce, to podstatné od vnějšího, skutečné od zdánlivého. Každá cesta vede soutěskami. Ale když se nenechám odradit, mohou se mi za soutěskou otevřít nové obzory.
Při důležitých životních rozhodnutích jsem pokaždé nečekal na to, až mi Bůh j a s n ě řekne, co mám dělat. Samozřejmě jsem se vždycky v modlitbě Boha ptal, jaká je jeho vůle. Ale nakonec jsem ta rozhodnutí musel dělat sám. Vzpomínám si, jak mě opat požádal, abych se stal celerářem (klášterním ekonomem). Napřed se mi to nelíbilo. Pak jsem o tom mluvil se spolubratry a také celou záležitost předložil v modlitbě Bohu. A pak jsem cítil, že musím říct „ano“. Zpětně můžu říct, že to bylo Boží vedení. Ale v tom konkrétním okamžiku jsem vedení nepociťoval. Teprve nyní, při pohledu zpět, můžu s vděčností říci, že všechno, co se v mém životě událo, Bůh doprovázel. Ale bráním se představě, že všechno je určeno v Božím počítači a my jen plníme program, který je tam uložen. Svoboda člověka je důležitá. Při svobodném rozhodování ale samozřejmě musíme naslouchat tomu, co nám říká Bůh.
