Evangelisté skládají pro čtenáře mozaiku obrazu Ježíše, Božího Mesiáše.
Evangelista je spíše malíř než dokumentarista…
Každý evangelista nám zanechal svůj vlastní pohled
Slovo „evangelium“ pochází z řeckého slova euangélion a znamená dobrou zprávu, radostnou zvěst. V Bibli máme uvedená čtyři evangelia. Každý evangelista nám tak zanechal své vlastní vyjádření nepřeberného Kristova tajemství. Jejich práce se podobá spíš práci malířů než dokumentaristů, ale právě díky odlišnosti jednotlivých podání může čtenář stále hlouběji a pokaždé nově pronikat k tajemství Ježíšovy osoby a rozvíjet svůj vztah k němu.
Evangelia v Bibli nelze považovat za literaturu faktu, jak ji známe dnes, ani za běžnou biografii. Nebyla sepsána s cílem podat historicky přesné informace ani zaznamenat chronologii jednotlivých událostí. A nejsou ani pouhou sbírkou Ježíšových výroků a příběhů z jeho života. Evangelia především svědčí o živé víře v Ježíše Krista, Božího Syna, který se pro naši spásu stal člověkem, byl ukřižován a vstal z mrtvých.
V těchto dnech (v cyklu B) se čte evangelium podle Marka. A protože je nejkratší, bývá někdy doplněno evangeliem podle Jana (pozn. red.). Podívejme se na pár charakteristik Markova evangelia.
Marek psal pro křesťany mimo Palestinu
Pravděpodobně nejstarší ze čtyř evangelií vzniklo v rozmezí mezi roky 60-73 po Kr. Nadpis „podle Marka“ byl k textu připojen až koncem 2. stol. po Kr. Tradice připisuje tento spis Markovi, žáku a snad i tlumočníkovi apoštola Petra. Ze samotného textu lze vyvodit, že toto evangelium zřejmě napsal řecky mluvící křesťan, jenž ovšem nebyl očitým svědkem Ježíšova pozemského působení; čerpal z ústních i psaných tradic o Ježíši. Své dílo sepsal pro společenství křesťanů mimo Palestinu (možná v Římě), kteří byli pro své přesvědčení vystavení pronásledování, a to jak ze strany židovských komunit, tak i ze strany římské moci.
Jazyk poměrně krátkého Markova evangelia se vyznačuje úsporností a naléhavostí. Ačkoli to v moderních překladech nemusí být vždy patrné, mnohé epizody jsou vyprávěny v přítomném čase a oplývají spojkami a příslovci, jež ději dodávají rychlý spád (a, hned, okamžitě, vzápětí…).
Marek začíná slovy: „Počátek evangelia Ježíše Krista“
Marek otevírá svou knihu slovy: „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“ V první části svého díla mnoha způsoby vykresluje, v čem tkví evangelium – dobrá zpráva, kterou Ježíš hlásá i ztělesňuje: Zve lidi k obrácení, obdarovává hříšníky Božím odpuštěním, uzdravuje nemocné, vyhání zlé duchy, křísí mrtvé. Jeho život se nese ve znamení služby těm nejmenším a nejubožejším.
A k této službě formuje i své následovníky. Ježíšovi učedníci jsou ale dlouho zahleděni do své představy o Mesiáši a Božím království, jež má být podle jejich očekávání nastoleno se slávou a mocí. Ježíš se opakovaně vymezuje vůči takto chápanému mesiášskému titulu; a těm, které uzdraví, zakazuje šířit jeho pověst…
Ježíšovo ukřižování je pro učedníky totální šok
V druhé polovině evangelia už je zřejmé, že Ježíš stále tvrději naráží na odpor ze strany představitelů židovského národa a svým učedníkům výslovně předpovídá své utrpení a potupnou smrt. Přesto je Ježíšovo ukřižování pro učedníky totální šok. Pod křížem ale zazní vyznání neznámého římského setníka: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží!“
Evangelium předkládá všechny díly mozaiky
Teprve v tuto chvíli má čtenář Markova evangelia k dispozici všechny díly mozaiky, z nichž si může poskládat pravý a nefalšovaný obraz Božího Mesiáše. Není to vítězný vojevůdce, který si zjednává poslušnost a oddanost mocnou rukou a zbraní, ale Boží služebník, jenž obětuje za Boží věc svůj vlastní život. Marek nic neskrývá ani nepřikrášluje. Na první zvěsti o prázdném Ježíšově hrobě i ti nejbližší reagují pochybnostmi a strachem… Potřebují ujít ještě kus cesty, než se stanou Ježíšovými svědky, a to i za cenu vlastního života.
Život toho, kdo se odevzdává do Božích rukou, nepadá do nicoty
Na pozadí těchto událostí a lidských reakcí skvěle vyniká převratný charakter Ježíšova poselství: to, co se lidskýma očima jeví jako naprostý krach a zmar, tedy utrpení a kříž, je nakonec svrchovaným projevem Boží věrnosti a lásky k člověku. Ježíš projevil svou věrnost a oddanost Bohu, svému Otci, až do krajnosti. A Bůh jeho vzkříšením definitivně potvrdil, že život toho, kdo se odevzdává do jeho rukou, nepadá do nicoty. Ježíšův zapečetěný hrob ve skutečnosti všem otevírá cestu k Bohu; jeho smrt nám paradoxně otevřela cestu k životu, který nekončí.
