Farnosti v období nedostatku kněží

Je potřeba počítat a pracovat s tím, co je reálně k dispozici,
ne s tím, co bychom chtěli, aby bylo, ale ono to není…

Vývoj vzniku farností

Když v prvých staletích života církve křesťanů přibývalo nejen v městech, ale křesťanství se šířilo i po evropském venkově, vznikaly kromě biskupských sídel, která byla ve městech, jakési satelitní křesťanské obce, tedy farnosti.  V jejich čele stály biskupem ustanovené osoby – faráři. Biskup stál zpravidla v čele prvotní obce věřících v sídelním městě a faráři spravovali „filiálky“ na venkově.

Na zřizování venkovských farností měli po dlouhou dobu vliv „patroni“, tedy světští páni daného území, kteří postavili kostel, financovali jeho údržbu a chod farnosti včetně ekonomického zajištění duchovních. Postupně se i větší farnosti ve městech dělily, a tak jsme došli do situace, kdy území Evropy bylo v podstatě rozděleno na velké celky – diecéze a ty na menší celky – farnosti. Kromě toho se mnohde vytvářela klášterní společenství, která někdy měla charakter farnosti. Sledovat celý vývoj vnitřní organizace církve by bylo zajímavé, ale tomu se zde nevěnujeme.

Definice farnosti

Současný Kodex kanonického práva definuje farnost především z personálního hlediska:

Farnost je určité natrvalo zřízené společenství křesťanův místní církvi,
svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři
jako jejímu vlastnímu pastýři. (515, 518)

Farnost je zpravidla vymezena územně, ale může být také definována personálně, například farnost pro konkrétní jazykovou skupinu. V obou případech se počítá s určitou pestrostí členů farnosti, protože sdružuje osoby různě staré, různě pokročilé ve víře, různého vzdělání a podobně.

Definici farnosti ale v mnoha zemích včetně té naší v současnosti plně odpovídá jen část farností, protože mnohé nemají kněze jako vlastního pastýře, ale vzhledem k nedostatku kněží má kněz na starosti farností několik; případně jsou vymezeny územím, na kterém je nepatrný či nulový počet farníků. Kromě toho řada křesťanů územní charakter farnosti nectí, z různých důvodů mění svůj „pobyt“ ve farnostech podle svých potřeb. Platí to zejména, byť ne výlučně, o větších městech s více farnostmi. Vzhledem k mobilitě většiny křesťanů řada lidí volí jako svou farnost farní společenství, které si vyberou podle svých nároků a preferencí, nikoli podle místa bydliště. Z těchto a dalších důvodů se vede diskuse o smyslu farního uspořádání. Někteří považují farní systém za přežitý, chtěli by spíš „tekuté modernitě“ odpovídající „tekuté farní uspořádání“. Jiní naopak budují či spoluvytvářejí farnosti vázané na místo, stabilní, které tvoří v podstatě nehomogenní osazenstvo, zobrazující v malém pestrou církev a nabízející svého druhu domov lidem různého věku, vzdělání i duchovní zralosti či náročnosti. A ještě jiní hledají místo inspirativní, kde by získali podporu pro růst své víry, případně pro saturování svých specifických požadavků.

Farnost žije různými způsoby v různých formách

Papež František farnost neodepisuje, ale spíš cení a vyzývá k misijní konverzi. Bereme-li vážně současné podmínky života v Evropě i v jiných světadílech, vidíme, že farnost žije různými způsoby v různých formách. Čím farnost skutečně je a čím má být? A kdo má projekt farnosti na starosti? Podstatné je, jestli ve svém uvažování vycházíme jen z vlastních či přejatých zkušeností a ty se snažíme realizovat, nebo zda se v konkrétní farnosti snažíme pomáhat k růstu tomu, co je životaschopné, zda se snažíme vnímat a rozlišovat Boží obdarování a zapojovat je do života celku.

Je-li farnost chápána jako dílo Ducha svatého, k jehož uskutečňování napomáhá kněz i farníci, má naději na růst. Farnost není farářovo dílo a farář nemá být tím, kdo v prvé řadě „tvar“ farnosti určuje. Měl by být spíš spirituálem a inspirátorem, který je schopen rozlišování, dokáže přispívat k integraci jednotlivců do celku (tím není myšleno násilné vřazování) a stará se o to, aby bylo ve farnosti místo pro všechny, kdo chtějí upřímně svou víru žít nebo do života z víry postupně vstupovat a vrůstat.

Máme tedy za to, že by měl spíš vycházet ze schopností a potřeb farníků než z vlastních představ o tom, jak má farnost vypadat. Musí také unést napětí mezi dostředivými a odstředivými silami nebo lépe mezi tmelením farnosti, které přináší určité uzavření, a otevřeností pro „příchozí“, kteří ovšem musejí mít kam přijít. Farnost má být zdravě otevřená, což ale není průchozí pasáž, v níž se sotva lze usadit natrvalo. Až za tímto zásadním ujasněním je místo pro řadu užitečných inspirací, vzatých z historie, přítomnosti i v něčem třeba z necírkevního prostředí. Propagujeme zde „aktivně pasivní“ přístup zejména faráře, ale také farníků. Aktivní co do péče o službu evangeliu a službu lidem, pasivní co do otevřenosti a podřízenosti Duchu svatému.

Problémy se sítí farností

Síť farností v naší zemi byla zásadně pozměněna za vlády Josefa II., a to tak, aby to nikdo neměl do kostela příliš daleko. Od té doby se v několika větších vlnách měnila demografická i náboženská situace. Růst průmyslových oblastí, do kterých se stěhovali obyvatelé venkova, odsun německého obyvatelstva po 2. světové válce, růst sídlišť ve městech od padesátých let 20. století, kulturní devastace venkovských oblastí v důsledku dosídlování pohraničí a kolektivizace zemědělství, tedy obě totality, nacistická i komunistická, a ústup religiozity v druhé polovině 20. století ve velké části Evropy – to vše a další vlivy mnohde přineslo disproporci mezi zděděnou „infrastrukturou“, tedy mezi sítí farností, far a sakrálních objektů a současnou situací, ve které se nalézáme.

Není to situace, kterou by bylo možné ignorovat, natož zvrátit. Není přechodná, jak občas někdo doufá, ale je výslednicí dlouhodobých příčin a trendů a v živém organismu církve má své pokračování. Toto pokračování nezávisí jen na schopnostech a píli faráře a farníků. Je ovlivňováno z Boží strany a také ze strany společnosti, v níž církev žije a jež je také nositelem proměn. Užijme zde mnohdy poněkud neukotveného slova „vize“ a ptejme se, zda skutečně použitelné vize na úrovni farnosti a hlavně na úrovni diecéze, případně univerzální církve najdeme či společně vytvoříme. Vize je něco jiného než krásné zbožné přání nebo sen. Přání si lze přát, ať už je to reálné, nebo ne, vizi poctivě tvořenou je třeba krok za krokem naplňovat a také podle měnící se situace aktualizovat. Je tedy třeba mít v zásadních otázkách vize splnitelné. Nepomohou vize sice správné, ale v daném čase a místě neuskutečnitelné.

Provizorní a nedostatečná řešení

V naší zemi není bohužel vidět dlouhodobá snaha řešit například situaci nedostatečného počtu kněží tak, aby byl znám nejen dlouhodobý výhled, ale i postupné kroky k jeho realizaci. Celý problém je poznamenán několika dlouhodobými a většinou provizorními a nedostatečnými řešeními, na kterých jsme se jako církev podíleli někdy více, jindy méně.

První provizorium nastalo po odsunu německého obyvatelstva po 2. světové válce, kdy byla odsunuta řada kněží, ale farní síť zůstala. Začala tedy praxe trvající dodneška, že jednomu faráři bylo svěřeno několik farností, navíc právě na územích poznamenaných odsunem. Ta obývali z větší části přistěhovalci z vnitrozemí, tedy lidé v nových podmínkách nezakořenění.

Tato praxe pokračovala a prohlubovala se za komunistické totality, kdy státní úřady zasahovaly do personálních, ekonomických a organizačních opatření v diecézích a kdy byl život církve vtlačován jen do sakrálních prostorů. K teologickému promýšlení, diskutování a zvládání života církve v personálně i organizačně velmi ztížených podmínkách nebyl v podstatě prostor. To nijak podstatně nezměnilo ani malé nadechnutí v roce 1968, takzvané Pražské jaro, které nejenže trvalo krátce, ale ani v tom krátkém čase nebyla církev svobodná, byla jen o něco méně v područí státních úředníků. Nevelká řada kněží mohla sice v druhé polovině šedesátých let minulého století opět nastoupit do veřejné služby, dostali takzvaný státní souhlas k výkonu duchovenské činností, ale situaci to nezvrátilo. Kněží dál ubývalo a spravování několika farností jedním knězem zůstalo a dál se rozšiřovalo, byť většinou tolik nezasahovalo větší města.

Sametová revoluce přinesla svobodu, naděje a jak už bylo uvedeno, také deziluze. Po náhlém zaplnění seminářů Farnosti v období nedostatku kněží kandidáty kněžské služby, které samozřejmě nemohlo nějak zásadně proměnit situaci v diecézích v krátkém čase, nastal odliv, pokračující dodneška. Z toho plynou dvě věci.

Počítat a pracovat s tím, co je a ne s tím,
co bychom chtěli, aby tak bylo ale ono to není …

Jednak nutnost brát vážně a reflektovat současnou situaci a z ní vyplývající výhledy, což znamená počítat do blízké i vzdálenější budoucnosti s klesajícím počtem kněží působících v duchovní správě a na reálnou situaci reagovat teologicky i organizačně. Nezůstat jen u povzbuzování k větší výkonnosti, které situaci řešit nemůže, a nespokojit se s látáním děr v organismech diecézí přesuny a získáváním kněží z ciziny, jejichž příchod už i tak znatelně poklesl a zřejmě klesat bude. Jinak řečeno: počítat a pracovat s tím, co je reálně k dispozici, ne s tím, co bychom chtěli, aby bylo, ale ono to není …