Souvislosti žehnání nestandartním párům

V prosinci 2023 vydalo Dikasterium pro nauku víry dokument Fiducia supplicans. Upřesňuje v něm praxi církevního žehnání s ohledem na nesezdané páry a jinak vztahově orientované lidi v páru. O vysvětlení souvislostí požádali redaktoři Katolického týdeníku pastorálního teologa a trvalého jáhna MICHALA OPATRNÉHO.

Lze požehnat každému, kdo o to požádá?

Požehnání je latinsky benedictio, tedy v překladu doslova dobro-řečení. Je to tedy prosba o dobro od Boha. Přesněji, Bůh je původcem dobra, nezávisí proto na našich prosbách. Ještě přesněji vyjádřeno: požehnání je vyřčení, prohlášení dobra, které pochází od Boha. A tento nový dokument říká, že je vhodné a pastoračně správné, aby katoličtí duchovní vycházeli vstříc lidem, kteří požehnání žádají. A výslovně zmiňuje, že pro požehnání není možné požadovat „stejné morální podmínky, jaké se požadují pro přijetí svátostí“. Dokument rozlišuje mezi liturgickým požehnáním (jako součásti bohoslužby) a požehnáním spontánním, které má blízko k lidové zbožnosti – a zde se mluví o vstřícnosti k lidem, kteří nežijí striktně podle církevní morální nauky, ale žádají o požehnání.

O co tedy žádají, když chtějí, aby jim duchovní požehnal?

Fiducia supplicans hovoří o úkonu zbožnosti, který je „žádostí o Boží pomoc, prosbou o lepší život“. Takové požehnání je možné udělit i páru v neregulérní situaci, resp. vlastně každému člověku, který doufá v Boží pomoc.

Od toho je třeba rozlišovat požehnání, které znamená vyjmutí věci z profánního používání. To je např. požehnání kostela nebo křížku, protože obojí má sloužit k Boží chvále. Takové požehnání, které Deklarace označuje jako liturgické, se může v určitých případech týkat také lidí. Je například i součástí obřadu slavení svátosti manželství. Manželé jsou pro manželství svěceni; přirozené manželství je povýšeno na svátost – má sloužit k Boží chvále, protože je obrazem vztahu Krista a církve (Ef 5, 32).

Neznamená to ale, že církev schvaluje, když spolu dva lidé žijí „na hromádce“ nebo po rozvodu ve druhém pouze civilním manželství či v homosexuálním vztahu?

Neznamená. Dokument výslovně mluví o možnosti „žehnat párům v neregulérních situacích a párům stejného pohlaví, aniž by byl oficiálně schvalován jejich status nebo jakkoli obměňováno trvalé učení církve o manželství“. Deklarace se nezabývá morálním postavením lidí žijících v páru mimo manželství. To objasňuje již dokument Amoris laetitia (Radost z lásky) z roku 2016. V nové Deklaraci jde především o to, co je to požehnání. Vychází z propracované teologie žehnání a dochází k závěru, že „i když je vztah s Bohem zakalený hříchem, člověk může vždy prosit o požehnání, vztáhnout k němu ruku“. Touha po požehnání je pozitivní věc a měla by se odrazit v pastoraci – říká dokument.

Je to přelomové rozhodnutí?

Pohled na požehnání, jak o něm deklarace mluví, není přelomový. Prozatím ale nebyla teologie žehnání takto systematicky a závazně vyložena. Deklarace tedy především usnadňuje pastorační přístup k párům v neregulérních situacích, protože nenechává nikoho na pochybách, jaký postup je správný. Řekl bych ale, že jde i o jiné životní situace. Teologie žehnání, kterou deklarace předkládá, platí obecně, lze z ní tedy vyjít i v případě, kdy o požehnání žádá někdo sám. Myslím, že může být velkou oporou například i pro vězeňské či nemocniční kaplany, duchovní a pastorační asistenty v sociálních službách atp.

Na deklaraci Fiducia supplicans je podle mého soudu podstatné to, jak předřazuje pastorální přístup přístupu doktrinálnímu. To vychází z hlavních priorit pontifikátu papeže Františka. Podle Druhého vatikánského koncilu (1962-1965) je poslání církve ve světě pastorální. Papež nyní tuto nauku důsledně uvádí do praxe, protože Bůh přijímá člověka takového, jaký je, a až toto přijetí člověka proměňuje. Jinak řečeno: teprve člověk, který má naději, že bude Bohem přijat, může vůbec porozumět, co je v Božích očích dobré a co zlé. A právě tuto naději na přijetí Bohem má církev světu sdělovat, to je pastorální přístup ke světu, který mimochodem skvěle shrnuje závěr Deklarace (čl. 42-45).

Neoslabuje toto rozhodnutí svátost manželství?

Řekl bych, že dokument spíše naopak podtrhuje její jedinečnost a stanoví – v souladu s rozhodnutím Dikasteria z roku 2021 -, že nejsou přípustné takové modlitby a obřady, které by mohly vést k záměně požehnání a uzavření svátostného manželství. Požehnání se dokonce nesmí udělovat ani při civilním obřadu sňatku nebo v souvislosti s ním. Bohužel, v českém prostředí se i kvůli nepochopení problematiky ze strany médií začala zaměňovat svátost manželství a požehnání.

Svátost manželství je v katolické církvi chápána tak, že povyšuje přirozený stav věcí: manželství (tj. civilní) odpovídá lidské přirozenosti a mezi pokřtěnými je „povýšeno na svátost“ – říká kanonické právo. Při slavení svátosti manželství se snoubenci pro manželství vlastně vzájemně světí. Oproti tomu požehnání je svátostina, o nichž II. vatikánský koncil říká, že Boží milost „posvěcuje skoro každou životní událost věřících, jsou-li dobře připraveni“. A že jde o duchovní dobro dosahované na přímluvu církve, a to i pro pár v neregulérní situaci. Je to přímluva o dobro, které pochází od Boha, pro konkrétního člověka nebo lidi. Přesněji, prohlášení dobra, které pochází od Boha, pro konkrétního člověka nebo lidi. Zda jsou dobře připraveni, by měli sami zvážit ve svém svědomí.

Jak přesně bude požehnání vypadat, jakou bude mít formu?

Dikasterium hovoří o tom, že požehnání nemá mít nějakou formu liturgického obřadu, ale má odrážet konkrétní situaci. Doporučuje se krátká modlitba předcházející vlastnímu požehnání, v níž „může vysvěcený služebník prosit o pokoj, zdraví, ducha trpělivosti, dialog a vzájemnou pomoc, jakož i o Boží světlo a sílu, aby bylo možné plně plnit jeho vůli“.

Americký jezuita James Martin tak podle svého sdělení na sociálních sítích použil hned 19. prosince starozákonní Áronské požehnání: „Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem“ (Num 6, 24-26). Koneckonců jak mí bratři v jáhenské službě, tak i biskupové a kněží dobře vědí, že jsme na konci bohoslužeb doposud žehnali bez výjimek všem přítomným. A to třeba i o svatbách, pohřbech nebo půlnočních, kterých se účastní řada nepokřtěných lidí.