Když čteme Ježíšovu genealogii, dlouhou řadu Spasitelových předků, přijde nám snadno pochybnost: jaký smysl má tato série hebrejských jmen, která nám už nic neříká a která těžko vyslovujeme? Víme, že genealogická řada má velký smysl pro šlechtice, aby dokázali, jak daleko do minulosti sahají kořeny jejich rodiny. Faraónové a jiní teokratičtí vládcové šli v dokazování svého původu ještě dál. Ukazovali, že jejich kmen pochází od bohů, a že tedy mají právo vládnout ostatním.
Jaký smysl však má mít genealogie Ježíšova? Pro Židy měl jistě velký smysl důkaz, že Mesiáš pochází z rodu Davidova a že je potomkem Abraháma. Tak odvozuje jeho původ sv. Matouš (1, 1-17). Ale sv. Lukáš jde až k Adamovi. Má to význam?
Velkým poselstvím Janova evangelia je, že Ježíš je jednorozený Syn Boží. Jeho sestup do lidské přirozenosti je velké ponížení, vrcholný stupeň pokory. Nedivíme se tedy, že si teologové zvláště ve středověku kladli otázku, proč Bůh zvolil právě tento způsob, aby spasil lidi. Stal se známým traktát: Proč se Bůh stal člověkem (Cur Deus homo)? Chce-li nějaký umělec vytesat sochu velké osobnosti, hledá nejdříve vhodný kámen, který by se k tomu účelu hodil. Když se rozhodl sám Bůh vytvořit svůj obraz a podobu, nehledal kámen, ale sám si stvořil hmotu, do které by svou podobu vtiskl, a to byl člověk. Musí tedy být v člověku samém nějaké předpoklady, že se do nich obraz Boží nejlépe vtiskne. Je v něm něco, co se dá zbožštit, pozvednout do vyššího řádu, něco, co už je v jeho stvoření.
Člověk byl stvořen. Kolikrát jsme to už slyšeli. Ale to, co se slýchává často, zevšední, ztratí to posvátný a tajemný ráz. Tak je tomu i s výrazem „stvoření“. Představujeme si to jako nějakou mechanickou výrobu, ve které není nic posvátného. Stvořit člověka je podobné, jako když hrnčíř vyrobí nádobu podle svého vkusu. Když si to tak představujeme, zapomeneme na krásnou myšlenku, kterou rozvíjí sv. Basil ve svých Homiliích na Hexameron, tj. na práci Boží v šesti dnech, jak o tom čteme v Bibli. Tam se dává velký důraz na to, že Bůh stvořil svět svým slovem: „Řekl a bylo.“ Slovo je však slovem jenom tehdy, když se rozumí, co se říká. Jinak by to byl jenom prázdný zvuk. A slovo, když se k někomu obrací, očekává odpověď. Nerozumní tvorové, kameny, rostliny, zvířata, jak upozorňuje sv. Basil, zachycují Boží slovo nevědomě a nesvobodně. Člověk byl naopak stvořen jako tvor rozumný a svobodný. To má ovšem důsledky. Mezi Bohem a člověkem není poměr, jaký je mezi hrnčířem a nádobou, mezi řemeslníkem a jeho výrobkem. Tím, že člověka Bůh oslovil, vzniká mezi nimi osobní vztah. Stvoření je povolání, které žádá odpověď.
V řecké filosofické tradici se označuje velikost člověka výrazem, že je logikos, logický, že není jenom hmota, ale je v něm rozum, logos, který uvažuje. Tak to vysvětlovali filosofové. Otcové církve si však vzpomněli, že logos znamená původně slovo. V životě Božím, v Nejsvětější Trojici se Syn nazývá Logos, Slovo. Člověk pak je stvořen podle toho Božského Slova, je schopen tedy slova slyšet a slovem navazovat rozhovor s lidmi, ale na prvním místě s Bohem samým. V ráji Bůh člověka oslovil a čeká na jeho odpověď. Ta může být více nebo méně dokonalá. Nejdokonalejší odpověď dal Stvořiteli Ježíš ve svém lidství. V něm tedy dosahuje vrcholu počáteční stvoření. Ve vypravování Bible čteme, jak bylo stvoření postupné, od méně dokonalých tvorů k dokonalejším a nakonec k člověku. Pak se vypravuje o dějinách lidstva. Bůh k lidem mluví a ti dávají odpověď více nebo méně dokonalou, až se dojde ke Kristu, který odpovídá Bohu ve všem, přijímá všude Boží vůli jako normu svého života.
A my sami, jak se zařazujeme do tohoto vývoje? Jsme povoláni k tomu, abychom odpovídali Bohu co nejdokonaleji podle vzoru Krista. Tento dialogální charakter naší osoby se nejlépe uplatní v modlitbě. Čím dokonaleji se člověk modlí, tím lépe uskutečňuje sám sebe, jeho povaha je nejenom antropologická, ale i teologická. Tak to napsal Evagrius: „Budeš teologem, když se budeš modlit.“
Říká se žertem, že modlící se teolog se zásadně liší od teologů studijních, z povolání. Mezi těmi druhými byl prvním had v ráji. On začal s Evou a s Adamem rozhovor „o Bohu“. Před hříchem člověk nemluvil „o Bohu“, ale „s Bohem“. V této souvislosti také pochopíme větu sv. Ignáce z Loyoly, kterou začíná knížku Duchovních cvičení: „Člověk je stvořen, aby Boha chválil a uctíval.“
Cit chvály se projeví tam, kde zjistíme, že jsme něco dobrého a krásného dostali. Úřední chválou Boží je v církvi liturgie. Naše mše má souvislost se starou liturgií židovskou. Židé si v synagogách připomínali všechno to, co v dějinách pro ně Bůh vykonal, a za to mu děkovali, chválili jeho dobročinnost. Řecky se děkování vyjadřuje slovem eucharistie. Při naší liturgii jsme však vynechali dlouhou řadu toho, co Bůh pro lidi udělal v dějinách Starého Zákona a připomínáme si jenom ta velká dobrodiní novozákonní: narození, smrt, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, tj. celý život Ježíšův, to, co pro nás vykonal ve svém lidství.
Právem se tedy říká, že je člověk svou povahou liturgický: slyší Boží hlas a odpovídá mu díkem a chválou za sebe i za všechny generace, které byly před ním.
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
(Vysíláno 6. prosince 2002)
***
Vše o Vánocích: vanoce.vira.cz
Velkým poselstvím Janova evangelia je, že Ježíš je jednorozený Syn Boží. Jeho sestup do lidské přirozenosti je velké ponížení, vrcholný stupeň pokory. Nedivíme se tedy, že si teologové zvláště ve středověku kladli otázku, proč Bůh zvolil právě tento způsob, aby spasil lidi. Stal se známým traktát: Proč se Bůh stal člověkem (Cur Deus homo)? Chce-li nějaký umělec vytesat sochu velké osobnosti, hledá nejdříve vhodný kámen, který by se k tomu účelu hodil. Když se rozhodl sám Bůh vytvořit svůj obraz a podobu, nehledal kámen, ale sám si stvořil hmotu, do které by svou podobu vtiskl, a to byl člověk. Musí tedy být v člověku samém nějaké předpoklady, že se do nich obraz Boží nejlépe vtiskne. Je v něm něco, co se dá zbožštit, pozvednout do vyššího řádu, něco, co už je v jeho stvoření.
Člověk byl stvořen. Kolikrát jsme to už slyšeli. Ale to, co se slýchává často, zevšední, ztratí to posvátný a tajemný ráz. Tak je tomu i s výrazem „stvoření“. Představujeme si to jako nějakou mechanickou výrobu, ve které není nic posvátného. Stvořit člověka je podobné, jako když hrnčíř vyrobí nádobu podle svého vkusu. Když si to tak představujeme, zapomeneme na krásnou myšlenku, kterou rozvíjí sv. Basil ve svých Homiliích na Hexameron, tj. na práci Boží v šesti dnech, jak o tom čteme v Bibli. Tam se dává velký důraz na to, že Bůh stvořil svět svým slovem: „Řekl a bylo.“ Slovo je však slovem jenom tehdy, když se rozumí, co se říká. Jinak by to byl jenom prázdný zvuk. A slovo, když se k někomu obrací, očekává odpověď. Nerozumní tvorové, kameny, rostliny, zvířata, jak upozorňuje sv. Basil, zachycují Boží slovo nevědomě a nesvobodně. Člověk byl naopak stvořen jako tvor rozumný a svobodný. To má ovšem důsledky. Mezi Bohem a člověkem není poměr, jaký je mezi hrnčířem a nádobou, mezi řemeslníkem a jeho výrobkem. Tím, že člověka Bůh oslovil, vzniká mezi nimi osobní vztah. Stvoření je povolání, které žádá odpověď.
V řecké filosofické tradici se označuje velikost člověka výrazem, že je logikos, logický, že není jenom hmota, ale je v něm rozum, logos, který uvažuje. Tak to vysvětlovali filosofové. Otcové církve si však vzpomněli, že logos znamená původně slovo. V životě Božím, v Nejsvětější Trojici se Syn nazývá Logos, Slovo. Člověk pak je stvořen podle toho Božského Slova, je schopen tedy slova slyšet a slovem navazovat rozhovor s lidmi, ale na prvním místě s Bohem samým. V ráji Bůh člověka oslovil a čeká na jeho odpověď. Ta může být více nebo méně dokonalá. Nejdokonalejší odpověď dal Stvořiteli Ježíš ve svém lidství. V něm tedy dosahuje vrcholu počáteční stvoření. Ve vypravování Bible čteme, jak bylo stvoření postupné, od méně dokonalých tvorů k dokonalejším a nakonec k člověku. Pak se vypravuje o dějinách lidstva. Bůh k lidem mluví a ti dávají odpověď více nebo méně dokonalou, až se dojde ke Kristu, který odpovídá Bohu ve všem, přijímá všude Boží vůli jako normu svého života.
A my sami, jak se zařazujeme do tohoto vývoje? Jsme povoláni k tomu, abychom odpovídali Bohu co nejdokonaleji podle vzoru Krista. Tento dialogální charakter naší osoby se nejlépe uplatní v modlitbě. Čím dokonaleji se člověk modlí, tím lépe uskutečňuje sám sebe, jeho povaha je nejenom antropologická, ale i teologická. Tak to napsal Evagrius: „Budeš teologem, když se budeš modlit.“
Říká se žertem, že modlící se teolog se zásadně liší od teologů studijních, z povolání. Mezi těmi druhými byl prvním had v ráji. On začal s Evou a s Adamem rozhovor „o Bohu“. Před hříchem člověk nemluvil „o Bohu“, ale „s Bohem“. V této souvislosti také pochopíme větu sv. Ignáce z Loyoly, kterou začíná knížku Duchovních cvičení: „Člověk je stvořen, aby Boha chválil a uctíval.“
Cit chvály se projeví tam, kde zjistíme, že jsme něco dobrého a krásného dostali. Úřední chválou Boží je v církvi liturgie. Naše mše má souvislost se starou liturgií židovskou. Židé si v synagogách připomínali všechno to, co v dějinách pro ně Bůh vykonal, a za to mu děkovali, chválili jeho dobročinnost. Řecky se děkování vyjadřuje slovem eucharistie. Při naší liturgii jsme však vynechali dlouhou řadu toho, co Bůh pro lidi udělal v dějinách Starého Zákona a připomínáme si jenom ta velká dobrodiní novozákonní: narození, smrt, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, tj. celý život Ježíšův, to, co pro nás vykonal ve svém lidství.
Právem se tedy říká, že je člověk svou povahou liturgický: slyší Boží hlas a odpovídá mu díkem a chválou za sebe i za všechny generace, které byly před ním.
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
(Vysíláno 6. prosince 2002)
***
Vše o Vánocích: vanoce.vira.cz
