Nový arcibiskup pražský Dominik Duka OP pronesl v den převzetí úřadu při mši svaté v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha homilii, kterou zde zveřejňujeme.
Carissimi, vzácní hosté, milí přátelé, sestry a bratři v Kristu,
začali jsme bohoslužbu čtením z Knihy knih. Bible je duchovním pramenem naší civilizace a kultury. S ní je spojen i náš vstup do knižní kultury národů Evropy a začínají s ní naše psané dějiny.
Svatým věrozvěstům Cyrilovi a Metodějovi vděčíme nejen za překlad Bible, ale i za slovanskou abecedu a postavení naší země v celku Evropy. Slova apoštola Pavla určená Efesanům v Malé Asii jsou určená i nám zde, dnes. (Ef 4, 1-7, 11-15) Ani za dvě tisíciletí neztratila nic na své aktuálnosti. Jsou výzvou k ekumenismu a jsem opravdu rád, že představitelé ostatních křesťanských církví jsou zde v tento den s námi. Vítám rovněž přítomnost představitelů Federace židovských obcí, vždyť křesťanství není myslitelné bez izraelského národa a jeho svatých knih, které tvoří základ, na němž spočinula Novozákonní zvěst. Naše kultura, civilizace, ale i politické dějiny byly tvořeny společným úsilím Čechů, našich krajanů německého jazyka a Židů. Na jejich úsilí, ne na jejich sporech, stojí sláva minulosti a kouzlo přítomné Prahy.
Závěrečná slova Markova evangelia jsou zprávou o Ježíšově zmrtvýchvstání. (Mk 16, 9-15) Slavíme velikonoční oktáv. Velikonoce jsou jak pro Izrael, tak pro křesťany svátky života a svobody. Jsou naším největším a nejradostnějším svátkem. Ježíš žije, On je Pán, Ten, ve kterém Bůh – podle Exodu (Ex 3, 14) „Ten, který Je.“ – se stal jedním z nás. Žil náš život s námi, pro nás a za nás vydal i svůj život. Ježíšovy Velikonoce jsou svátky Toho, který dal život za své přátele, a proto apoštol Jan definuje Boha slovy: „Bůh je láska.“ (1Jn 4, 8). Hlásat evangelium znamená hlásat život a naději na život. Prvním, kterým se Ježíš zjevuje, jsou ženy, na prvním místě Marie z Magdaly. Nevíra nám ale pomáhá, abychom, jako i jeho učedníci, v náboženském životě nezapomínali na potřebu racionální argumentace. Víra není plodem fantazie, vášně, či ideologického imperativu. Je svobodnou a rozumnou reflexí zralého člověka. Evangelium je určeno pro všechny. Zde se otevřela perspektiva skutečné demokracie, která se opírá o racionalitu, nikoliv o svody líbivých nabídek.
Vstupuji dnes do katedrály, či jak staré kroniky říkají, do Pražského kostela. Svatyně, kde odpočívají svědkové evangelia: sv. Vít, Václav, Vojtěch, Jan Nepomucký a další světci a světice. Vstupuji do míst odpočinku českých knížat a králů, Vstupuji do národní klenotnice, kde jsou uloženy korunovační klenoty. Otec vlasti, Karel IV. určil, aby patřily sv. Václavu, věčnému dědici České země, a byly zde jím samým propůjčovány panovníkům, kteří mají vykonávat vladařskou službu lidu a vlasti.
Tato katedrála se tak stala symbolem české státnosti. Je však i vertikálou Pražského hradu a zemí koruny české. Nad katedrálou nikdy nevlál cizí prapor, ani hákový kříž, ani rudá vlajka se srpem a kladivem. I v obsazeném Hradě vždy zůstával ostrov Boží i naší svobody. To jsme my starší prožívali s Otcem kardinálem Františkem Tomáškem a jeho předchůdcem kardinálem Josefem Beranem. Tyto postavy ukazují, že církev není jen vyčleněnou náboženskou institucí nebo nositelkou mravních zásad. Je součástí organismu národa a nese také naději a odvahu k budoucnosti a lásku jako nesobectví. To je to, co národ chrání a stmeluje v těžkých dobách.
Katedrála je školou naší historie, náboženské, kulturní i politické. Na počátku 19. st. svatovítský kanovník Tomáš Pešina z Čechorodu hlásal, že dostavba katedrály přinese zmrtvýchvstání našeho národa a obnovu suverenity. Naše národní obrození bylo nejen zápasem státoprávním, ale především vzepjetím duchovním, a proto bylo úspěšné. Díky celonárodním sbírkám a velkorysým darům umělci 19. a 20. století dokončili toto dílo. Katedrála byla postavena a obnovena jako místo setkávání českého národa s „Tím, který Je“, který dává smysl našemu životu, jako i sílu a odvahu nerezignovat a neutíkat před překážkami. Je to chrám Toho, který v Ježíši Kristu zjevil svou lásku k nám.
Dosavadní historie, i historie katedrály, byla psána jako dějiny sporů a válek v kontextu ideologických výkladů dějin. Je naším úkolem dnes, i v této zemi, změnit dějiny vítězů a poražených na dějiny tvůrců a stavitelů. Kříž, který je naším i mým znamením, je symbolem a vazbou nové civilizace života lásky, setkáním Boží vertikály s horizontálou člověka.
Mám zaujmout místo na svatovojtěšském stolci, katedře sv. Vojtěcha, biskupa Šebíře, Jana IV. z Dražic, arcibiskupa Arnošta z Pardubic, kardinála Arnošta Vojtěcha Harracha, kardinála Berana, kardinála Tomáška. Uvědomuji si, jak tito muži až do morku kostí prožívali evangelní příkaz, kterému porozumí každý. Je to Ježíšovo zlaté pravidlo: „Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno dělejte vy jim, neboť to je celý Zákon a Proroci.“ (Mt 7, 12) Toto pravidlo vedlo biskupa Vojtěcha k odmítání otroctví a k zápasu o důstojnost monogamního manželství. Jan z Jenštejna zápasil o právo na dědictví pro ženy vdovy. Kardinál Harrach se vzepřel tvrdé násilné rekatolizaci, arcibiskup Beran vyslovil své: „NE!“ nastoupivší diktatuře po puči v únoru 1948. Kardinál Tomášek, zde od oltáře, 25. 11. 1989 zvolal své: „Církev je na straně národa!“
V království Ježíše Krista není místo pro útlak a ponižování člověka. Řekneme-li: „Bůh!“, ozve se: „Člověk.“ Je to deviza Jana Pavla II., který třikrát navštívil tuto katedrálu, aby naplnil Ježíšův příkaz o hlásání evangelia všemu stvoření. (Mk 16,15) Tváří v tvář tomuto dějinnému odkazu se cítím slabý. Ještě více pociťuji slabost svých lidských sil tváří v tvář obrazu Dobrého pastýře a slyším výčitku pastýřům špatným: Ez 34,3b-5. Marně bych usiloval o věci celospolečenského zájmu, kdybych neměl péči o kteréhokoli ze svých bratří a sester. Chci se jim věnovat, neboť od nich mi přijde i posila. Kněží jsou prodlouženou rukou svého biskupa a ta je vztažena k domovům věřících. Mezi nimi a farnostmi a mezi farnostmi a biskupstvím musí být vždy živé spojení, protože jsme jedno tělo. Obracím se tedy na vás a prosím o pomoc. Jedině spolu s Vámi mohu dostát těmto požadavkům.
Obracím se na vás, bratři biskupové, kněží, jáhni, řeholnice a řeholníci, bratři a sestry mé církve. Na vás, bratři a sestry křesťanských církví naší země, na vás bratři a sestry z národa Ježíše Krista a jeho matky Panny Marie, na vás všechny spoluobčany, kteří hledáte pravdu života a usilujete žít podle svého svědomí v zodpovědnosti a toleranci k druhému v duchu výzvy Svatého otce Benedikta XVI. při jeho nedávné návštěvě v naší vlasti.
Doufám v upřímnou a tvůrčí spolupráci univerzitních teologických pracovišť a redakcí našich časopisů se světem kultury a vědy, stejně jako ve spolupráci našich vzdělávacích a charitních institucí s ostatními. Budu pokračovat ve spolupráci se samosprávou a institucemi našeho státu v duchu opravdového zájmu o stálý rozkvět našeho národa a společnosti, kde rodina je základem občanské i náboženské pospolitosti, kde výchova i vzdělání má etický rozměr a náboženský aspekt. K tomu mě zavazuje křesťanská víra, odkaz této katedrály, ale také život a oběti mých předchůdců na svatovojtěšském stolci.
Děkuji svému předchůdci kardinálu Miloslavu Vlkovi, který spolu s vámi kněžími a věřícími pracoval na svatovojtěšské vinici a vedl církev v dvaceti letech svobody. Zajistil jí místo v evropském kontextu, obnovil potřebné instituce, nezapomínal na pomoc křesťanům ve Třetím světě a vybudováním komunitních center otevřel nové možnosti pastorace pro jednadvacáté století. Jsou to dobré základy, na nichž mohu spolu s Vámi dále stavět. Za milý dar do začátku a za zvláštní výzvu považuji, že spolu s Vámi budu moci v příštím roce slavit jubileum 800. narození Přemyslovny, sv. Anežky České a připravovat se na Cyrilometodějské jubileum v roce 2013.
Ať nám na této cestě pomáhá Panna Maria, Ježíšova Matka, jejíž obraz je na Palladiu České země, ať nám pomáhají naši zemští patronové, svědci víry a obhájci práv člověka a svobody.
V Praze dne 10. dubna 2010
Převzato z www.apha.cz
***
Několik fotografií ze slavnosti uvedení do úřadu pražského arcibiskupa Mons. Dominika Duky...
Více fotografií nalezneze zde...
začali jsme bohoslužbu čtením z Knihy knih. Bible je duchovním pramenem naší civilizace a kultury. S ní je spojen i náš vstup do knižní kultury národů Evropy a začínají s ní naše psané dějiny.
Svatým věrozvěstům Cyrilovi a Metodějovi vděčíme nejen za překlad Bible, ale i za slovanskou abecedu a postavení naší země v celku Evropy. Slova apoštola Pavla určená Efesanům v Malé Asii jsou určená i nám zde, dnes. (Ef 4, 1-7, 11-15) Ani za dvě tisíciletí neztratila nic na své aktuálnosti. Jsou výzvou k ekumenismu a jsem opravdu rád, že představitelé ostatních křesťanských církví jsou zde v tento den s námi. Vítám rovněž přítomnost představitelů Federace židovských obcí, vždyť křesťanství není myslitelné bez izraelského národa a jeho svatých knih, které tvoří základ, na němž spočinula Novozákonní zvěst. Naše kultura, civilizace, ale i politické dějiny byly tvořeny společným úsilím Čechů, našich krajanů německého jazyka a Židů. Na jejich úsilí, ne na jejich sporech, stojí sláva minulosti a kouzlo přítomné Prahy.
Závěrečná slova Markova evangelia jsou zprávou o Ježíšově zmrtvýchvstání. (Mk 16, 9-15) Slavíme velikonoční oktáv. Velikonoce jsou jak pro Izrael, tak pro křesťany svátky života a svobody. Jsou naším největším a nejradostnějším svátkem. Ježíš žije, On je Pán, Ten, ve kterém Bůh – podle Exodu (Ex 3, 14) „Ten, který Je.“ – se stal jedním z nás. Žil náš život s námi, pro nás a za nás vydal i svůj život. Ježíšovy Velikonoce jsou svátky Toho, který dal život za své přátele, a proto apoštol Jan definuje Boha slovy: „Bůh je láska.“ (1Jn 4, 8). Hlásat evangelium znamená hlásat život a naději na život. Prvním, kterým se Ježíš zjevuje, jsou ženy, na prvním místě Marie z Magdaly. Nevíra nám ale pomáhá, abychom, jako i jeho učedníci, v náboženském životě nezapomínali na potřebu racionální argumentace. Víra není plodem fantazie, vášně, či ideologického imperativu. Je svobodnou a rozumnou reflexí zralého člověka. Evangelium je určeno pro všechny. Zde se otevřela perspektiva skutečné demokracie, která se opírá o racionalitu, nikoliv o svody líbivých nabídek.
Vstupuji dnes do katedrály, či jak staré kroniky říkají, do Pražského kostela. Svatyně, kde odpočívají svědkové evangelia: sv. Vít, Václav, Vojtěch, Jan Nepomucký a další světci a světice. Vstupuji do míst odpočinku českých knížat a králů, Vstupuji do národní klenotnice, kde jsou uloženy korunovační klenoty. Otec vlasti, Karel IV. určil, aby patřily sv. Václavu, věčnému dědici České země, a byly zde jím samým propůjčovány panovníkům, kteří mají vykonávat vladařskou službu lidu a vlasti.
Tato katedrála se tak stala symbolem české státnosti. Je však i vertikálou Pražského hradu a zemí koruny české. Nad katedrálou nikdy nevlál cizí prapor, ani hákový kříž, ani rudá vlajka se srpem a kladivem. I v obsazeném Hradě vždy zůstával ostrov Boží i naší svobody. To jsme my starší prožívali s Otcem kardinálem Františkem Tomáškem a jeho předchůdcem kardinálem Josefem Beranem. Tyto postavy ukazují, že církev není jen vyčleněnou náboženskou institucí nebo nositelkou mravních zásad. Je součástí organismu národa a nese také naději a odvahu k budoucnosti a lásku jako nesobectví. To je to, co národ chrání a stmeluje v těžkých dobách.
Katedrála je školou naší historie, náboženské, kulturní i politické. Na počátku 19. st. svatovítský kanovník Tomáš Pešina z Čechorodu hlásal, že dostavba katedrály přinese zmrtvýchvstání našeho národa a obnovu suverenity. Naše národní obrození bylo nejen zápasem státoprávním, ale především vzepjetím duchovním, a proto bylo úspěšné. Díky celonárodním sbírkám a velkorysým darům umělci 19. a 20. století dokončili toto dílo. Katedrála byla postavena a obnovena jako místo setkávání českého národa s „Tím, který Je“, který dává smysl našemu životu, jako i sílu a odvahu nerezignovat a neutíkat před překážkami. Je to chrám Toho, který v Ježíši Kristu zjevil svou lásku k nám.
Dosavadní historie, i historie katedrály, byla psána jako dějiny sporů a válek v kontextu ideologických výkladů dějin. Je naším úkolem dnes, i v této zemi, změnit dějiny vítězů a poražených na dějiny tvůrců a stavitelů. Kříž, který je naším i mým znamením, je symbolem a vazbou nové civilizace života lásky, setkáním Boží vertikály s horizontálou člověka.
Mám zaujmout místo na svatovojtěšském stolci, katedře sv. Vojtěcha, biskupa Šebíře, Jana IV. z Dražic, arcibiskupa Arnošta z Pardubic, kardinála Arnošta Vojtěcha Harracha, kardinála Berana, kardinála Tomáška. Uvědomuji si, jak tito muži až do morku kostí prožívali evangelní příkaz, kterému porozumí každý. Je to Ježíšovo zlaté pravidlo: „Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno dělejte vy jim, neboť to je celý Zákon a Proroci.“ (Mt 7, 12) Toto pravidlo vedlo biskupa Vojtěcha k odmítání otroctví a k zápasu o důstojnost monogamního manželství. Jan z Jenštejna zápasil o právo na dědictví pro ženy vdovy. Kardinál Harrach se vzepřel tvrdé násilné rekatolizaci, arcibiskup Beran vyslovil své: „NE!“ nastoupivší diktatuře po puči v únoru 1948. Kardinál Tomášek, zde od oltáře, 25. 11. 1989 zvolal své: „Církev je na straně národa!“
V království Ježíše Krista není místo pro útlak a ponižování člověka. Řekneme-li: „Bůh!“, ozve se: „Člověk.“ Je to deviza Jana Pavla II., který třikrát navštívil tuto katedrálu, aby naplnil Ježíšův příkaz o hlásání evangelia všemu stvoření. (Mk 16,15) Tváří v tvář tomuto dějinnému odkazu se cítím slabý. Ještě více pociťuji slabost svých lidských sil tváří v tvář obrazu Dobrého pastýře a slyším výčitku pastýřům špatným: Ez 34,3b-5. Marně bych usiloval o věci celospolečenského zájmu, kdybych neměl péči o kteréhokoli ze svých bratří a sester. Chci se jim věnovat, neboť od nich mi přijde i posila. Kněží jsou prodlouženou rukou svého biskupa a ta je vztažena k domovům věřících. Mezi nimi a farnostmi a mezi farnostmi a biskupstvím musí být vždy živé spojení, protože jsme jedno tělo. Obracím se tedy na vás a prosím o pomoc. Jedině spolu s Vámi mohu dostát těmto požadavkům.
Obracím se na vás, bratři biskupové, kněží, jáhni, řeholnice a řeholníci, bratři a sestry mé církve. Na vás, bratři a sestry křesťanských církví naší země, na vás bratři a sestry z národa Ježíše Krista a jeho matky Panny Marie, na vás všechny spoluobčany, kteří hledáte pravdu života a usilujete žít podle svého svědomí v zodpovědnosti a toleranci k druhému v duchu výzvy Svatého otce Benedikta XVI. při jeho nedávné návštěvě v naší vlasti.
Doufám v upřímnou a tvůrčí spolupráci univerzitních teologických pracovišť a redakcí našich časopisů se světem kultury a vědy, stejně jako ve spolupráci našich vzdělávacích a charitních institucí s ostatními. Budu pokračovat ve spolupráci se samosprávou a institucemi našeho státu v duchu opravdového zájmu o stálý rozkvět našeho národa a společnosti, kde rodina je základem občanské i náboženské pospolitosti, kde výchova i vzdělání má etický rozměr a náboženský aspekt. K tomu mě zavazuje křesťanská víra, odkaz této katedrály, ale také život a oběti mých předchůdců na svatovojtěšském stolci.
Děkuji svému předchůdci kardinálu Miloslavu Vlkovi, který spolu s vámi kněžími a věřícími pracoval na svatovojtěšské vinici a vedl církev v dvaceti letech svobody. Zajistil jí místo v evropském kontextu, obnovil potřebné instituce, nezapomínal na pomoc křesťanům ve Třetím světě a vybudováním komunitních center otevřel nové možnosti pastorace pro jednadvacáté století. Jsou to dobré základy, na nichž mohu spolu s Vámi dále stavět. Za milý dar do začátku a za zvláštní výzvu považuji, že spolu s Vámi budu moci v příštím roce slavit jubileum 800. narození Přemyslovny, sv. Anežky České a připravovat se na Cyrilometodějské jubileum v roce 2013.
Ať nám na této cestě pomáhá Panna Maria, Ježíšova Matka, jejíž obraz je na Palladiu České země, ať nám pomáhají naši zemští patronové, svědci víry a obhájci práv člověka a svobody.
V Praze dne 10. dubna 2010
Převzato z www.apha.cz
***
Několik fotografií ze slavnosti uvedení do úřadu pražského arcibiskupa Mons. Dominika Duky...
Více fotografií nalezneze zde...
