„Následuj mě!“ – říká vzkříšený Pán Petrovi jako své poslední slovo, tomuto učedníkovi, vyvolenému, aby pásl jeho ovce.
„Následuj mě!“ - tato lapidární Kristova slova lze považovat za klíč k pochopení poselství, jež pochází ze života zesnulého a milovaného Jana Pavla II., jehož tělesné pozůstatky ukládáme dnes do země jako semeno nesmrtelnosti – srdce plné smutku, ale také radostné naděje a hluboké vděčnosti.

Toto jsou city naší duše, bratři a sestry v Kristu, přítomní na náměstí sv. Petra, v přilehlých ulicích a na různých místech města Říma, zalidněného v těchto dech nesmírným, mlčícím a modlícím se zástupem. Všechny srdečně zdravím. Jménem kardinálského sboru se chci obrátit s uctivou myšlenkou na hlavy států, vlád a na delegace různých zemí. Zdravím vedoucí představitele církví a křesťanských společenství. Zdravím pak arcibiskupy, biskupy, kněze, řeholníky a řeholnice, i všechny věřící, kteří přijeli ze všech světadílů; zvláště pak zdravím mladé, které Jan Pavel II. rád nazýval „budoucnost a naděje církve“. Můj pozdrav zalétá kromě toho do celého světa skrze rozhlas a televizi v této chorální účasti na slavném rozloučení s milovaným veleknězem.

„Následuj mě“ – jako mladý student byl Karol Wojtyla nadšený pro literaturu, divadlo a poezii. Když pracoval v chemické továrně, obklopen a ohrožen nacistickým terorem, uslyšel hlas Pána: Následuj mě! V tomto zvláštním kontextu začal číst filozofické a teologické knihy. Pak vstoupil do tajného semináře, založeného kardinálem Sapiehou a po válce mohl doplnit svá studia na teologické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově. Tolikrát ve svých dopisech kněžím a ve svých autobiografických knihách k nám mluvil o svém kněžství, jež přijal 1.11.1946. V těchto textech vysvětluje své kněžství zvláště na základě tří výroků Pána: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý“ (Jan 15,16). Druhý výrok pak zní: Dobrý pastýř dává život za své ovce“ (Jan 10,11). A konečně: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9). V těchto třech výrocích vidíme celou duši našeho Svatého Otce. A skutečně chodil všude a neúnavně, aby přinášel užitek a to užitek, jenž zůstane.
„Vstaňte, pojďme!“ – to je titul jeho předposlední knihy.
„Vstaňte pojďme!“ – těmito slovy nás probudil z unavené víry, ze spánku včerejších i současných učedníků: „Vstaňte, pojďme!“ - říká také dnes nám. Svatý Otec pak byl knězem až do dna, protože obětoval svůj život za své ovce a za celou lidskou rodinu, v každodenním nasazení ve službě církve a především v těžkých zkouškách posledních měsíců. Tak se stal jedno s Kristem; dobrý Pastýř, jenž miluje své ovce. A konečně: „Zůstávejte v mé lásce!“ Papež, který se snažil setkat se všemi, který měl schopnost odpouštět a otevřené srdce pro všechny, nám dnes říká těmito slovy Pána: Tím že přebýváme v lásce Krista, učíme se v jeho škole umění opravdové lásky.

„Následuj mě“! V červenci 1958 začíná pro mladého kněze Karola Wojtylu nová etapa na cestě s Pánem a za Pánem. Karol jako obvykle odjel se skupinou mladých kajakářů na Mazurská jezera, na společné prázdniny. Avšak měl u sebe dopis, kterým ho polský primas kardinál Wyszynski zval a mohl vytušit účel toho setkání: jeho jmenování světícím biskupem v Krakově. Opustil akademickou dráhu, opustil podnětné společenství s mladými a velký intelektuální zápas, aby poznal a vysvětloval tajemství stvořeného člověka, aby učinil přístupným v dnešním světě křesťanský výklad našeho bytí – to vše se mu muselo jevit jako „ztratit sám sebe“, ztratit právě to, čím se stala lidská identita tohoto mladého kněze.
Následuje mě – Karol Wojtyla přijal, když uslyšel ve volání církve Kristův hlas. A pak si uvědomil, jak je pravdivý výrok Pána: „Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho“ (Lk 17,33). Náš papež – to víme všichni nikdy nechtěl zachránit svůj život, držet si ho pro sebe; chtěl se dávat bez výhrad, až do poslední chvíle, pro Krista, a tak také pro nás. Právě tím způsobem mohl zakoušet, jak všechno, co odevzdal do rukou Pána se vrátilo novým způsobem. Láska ke slovu, k poesii, k literatuře, byla podstatnou částí jeho pastýřského poslání a dala mu novou svěžest, novou aktuálnost, novou přitažlivost hlásání evangelia, právě také, když je znamením sváru.

Následuj mě! V říjnu 1978 kardinál Wojtyla slyší opět hlas Pána: Obnovuje se rozhovor s Petrem uvedený v dnešním evangeliu: „Šimone, synu Janův, miluješ mě? Pas mé ovce!“ Na otázku Pána: „Karol, miluješ mě?“ Krakovský arcibiskup odpověděl z hloubi svého srdce: „Pane, Ty víš všechno, Ty víš, že Tě miluji.“ – Láska ke Kristu byla hlavní silou našeho milovaného Sv. Otce: kdo ho viděl modlit se, kdo ho slyšel kázat, ten to ví. A tak díky tomuto hlubokému zakořenění do Krista mohl nést tíži, jež přesahuje čistě lidské síly: Být pastýřem Kristova stádce, jeho všeobecné církve.
Není zde čas mluvit o jednotlivých věcech tohoto tak bohatého pontifikátu. Chtěl bych jen přečíst dva úryvky dnešní liturgie, v nichž se objevují klíčové prvky jeho hlásání: Ve svém 1. listu sv. Petr říká - a papež to říká se sv. Petrem - nám: "Tu se Petr ujal slova a promluvil: 'Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale že v kaýdém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné. Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi'" (Sk 10,34-35). A v druhém čtení sv. Pavla – a se Svatým Pavlem náš zesnulý papež – nás vybízí nahlas: "Proto moji bratři milovaní a vytoužení, moje radost a koruno, tak stůjte v Pánu pevně, milovaní" (Fil 4,1).

Následuj mě! – Spolu s příkazem pást jeho stádce Kristus ohlásil Petrovi jeho mučednictví: Tímto závěrečným a shrnujícím výrokem rozhovoru lásky a příkazu univerzálního pastýře. Pán připomíná jiný dialog, který se odehrál při Poslední večeři. Pán tam řekl: "Kam já jdu vy nemůžete jít. Nato Petr řekl: Pane, kam jdeš? Ježíš mu odpověděl: Kam já jdu tam nyní nemůžeš jít se mnou, budeš mě následovat později" (Jan 13,33-36). Ježíš jde od večeře na kříž, jde ke vzkříšení, vstupuje do velikonočního tajemství. Petr jej zatím nemůže následovat. Nyní – po vzkříšení – nadešla chvíle tohoto „později“. Když Petr páse Kristovo stádce, vstupuje do velikonočního tajemství, jde ke kříži a vzkříšení. Pán to říká těmito slovy: "... Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš" (Jan 21,18). V první periodě svého pontifikát Svatý Otec, ještě mladý a plný sil, chodil pod vedením Krista do všech končin světa. Ale pak stále více vstupoval do pravdy slov: „jiný tě přepáše... a právě v tomto společenství s trpícím Pánem neúnavně a s novou intenzitou hlásal evangelium, tajemství lásky, která jde až do krajnosti.
On nám představil velikonoční tajemství jako tajemství Božího milosrdenství. Ve své poslední knize píše: hranice položené zlu „Definitivně vytváří Boží milosrdenství“ (Paměť a identita, s. 70). A když se vrací v myšlenkách k atentátu, říká: „Kristus, který za nás všechny trpěl, dal utrpení nový smysl; převedl je do jiného rozměru, do nového řádu: tedy lásky… Je to samo utrpení, které spaluje a stravuje zlo ohněm lásky a z hříchu nechává vzejít mnohačetným květům dobra“ (s. 199). Živen touto vizí, Papež trpěl a miloval ve společenství s Kristem a díky tomu bylo poselství jeho utrpení a jeho mlčení tak výmluvné a plodné Boží milosrdenství: Svatý otec našel nejčistší odraz Božího milosrdenství v Matce Boží. On, který v dětském věku ztratil maminku, o to víc pak miloval Matku Boží. Slova Ukřižovaného Krista vnímal jako adresovaná jemu osobně: „Hle, tvá matka!“ A jednal stejně jako milovaný učedník: přijal do nitra svého bytí (eis ta idia: Jan 19,27) – Totus tuus. Od matky se naučil připodobňovat se Kristu.

Pro nás všechny zůstane nezapomenutelné, jak na tuto poslední velikonoční neděli svého života Svatý otec, poznamenaný utrpením, se ještě jednou a naposled vyklonil z okna Apoštolského paláce a naposled udělil požehnání „Urbi et orbi“. Můžeme si být jisti, že náš milovaný Papež nyní stojí v okně Otcova domu, vidí nás a žehná. Ano, žehná nám, Svatý otec. My svěřujeme tvou drahou duši Matce Boží, tvé Matce, která tě vedla každý den a nyní tě povede do věčné slávy Svého Syna, Ježíše Krista našeho Pána.

Amen.



***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu



Překlad: Josef Koláček