Pocity jsou jednou z cest,
jak k nám Bůh promlouvá

Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitů, vytvořil klasickou naukou o důležitosti udržovat rovnováhu mezi rozumem (intelektem) a pocity (srdcem).

Jeho duchovní cvičení (exercicie), jež respektují důležité místo emocí při rozlišování Boží vůle, slouží věřícím už 450 let. Ignác správně zdůrazňoval, že základem duchovního rozlišování je plná odevzdanost do Boží vůle, věrnost Písmu a hledání moudrých rad zkušenějších. K tomu však přidal vynikající návod pro rozlišování, jak k nám Bůh mluví skrze syrová „data“ našich emocí. V žádném případě nejde o to, abychom slepě následovali své pocity, ale máme je chápat jako jednu z cest, jimiž k nám Bůh promlouvá.

Rozdíl mezi útěchou a neútěchou

Ignác zkoumal rozdíl mezi útěchou (vnitřní hnutí a pocity, které nám přinášejí život, radost, pokoj a ovoce Ducha) a neútěchou (vnitřní hnutí a pocity, které přináší „smrt“, vnitřní zmatek, neklid a „duchovní turbulence“).

Vnímáním toho, co cítíme, reflektoval Ignác slova apoštola Jana: „Milovaní, každému duchu (hned) nevěřte, ale zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha“ (1 Jan 4,1). Někdy se jedná jen o naše tělesné touhy nebo o dílo nepřítele naší spásy. Jindy nás Bůh pobízí, abychom si místo něčeho dobrého zvolili něco ještě lepšího. Božím záměrem je, abychom více rozlišovali, jak k nám promlouvá a vede nás skrze naše pocity.

Emoce jsou jazykem duše

Jednou z největších překážek poznávání Boha bývá nedostatek sebepoznání. Naučíme se nosit masku, kterou pak nastavujeme Bohu, druhým i sami sobě. A nedojdeme pravdivého sebepoznání, pokud ze strachu před svými pocity potlačujeme či odpojujeme své lidství. Tento strach způsobuje, že nejsme ochotní poznávat, jací skutečně jsme, což blokuje náš růst v Kristu.

V knize Pláč duše (The Cry of the Soul) shrnují autoři Dan Allender a Tremper Longman, proč je tak důležité, abychom si více uvědomovali vlastní pocity:

„Nevnímat své emoce znamená obracet se k realitě zády, zatímco naslouchání vlastním emocím nás uvádí do reality. A jen ‚v reálu‘ se setkáváme s Bohem. … Emoce jsou jazykem duše. Jsou voláním, které dává promlouvat srdci. … Často jsme k nim však hluší – tím, že emoce popíráme, zkreslujeme anebo odpojujeme. Snažíme se odstranit cokoli, co narušuje naši vnitřní rovnováhu a pocit, že máme svůj vnitřní svět pod kontrolou. Bojíme se a stydíme se za to, co prosakuje do našeho vědomí. Pokud však přehlížíme své silné emoce, jsme vůči sobě falešní a ztrácíme úžasnou příležitost, jak poznávat Boha. Zapomínáme, že změna nastává poctivostí ‚až na dřeň‘, tím, že se staneme zranitelnými před Bohem.“

Dejte průchod emocím

Dovolte si zakusit své emoce v plné šíři a intenzitě. Dejte jim průchod, necenzurujte je. Pak je teprve můžete posoudit a uváženě se rozhodnout, jak s nimi naložit. Důvěřujte Bohu, že k vám přichází i v nich. To je první krok na náročné cestě učednictví.

Pokud jde o mne, jakmile moje „zaživa pohřbené“ emoce před lety konečně vstaly z mrtvých, věděl jsem, že bych se už nikdy nedokázal vrátit ke spiritualitě, která nezahrnuje emoční zdraví. A když jsem si konečně dovolil, že se smím před Bohem a druhými ptát: „Jaké mám pocity z naší církve, ze svého života, ze vztahů okolo mě?“ uvolnilo to stavidla a přineslo to osvobození nejen mě, ale i všem v mém okolí.