(Mollens, 17. ZÁŘÍ 2001)
Velká tragédie a absurdita, jež nás všechny přesahuje, vede k hledání smyslu těchto událostí. Jakou odpověď můžeme dát na tak velký strach a úzkost?
“Když jsem viděla, jak se ty věže hroutí, nemohla jsem tomu uvěřit. Tváří v tvář nesmírné tragedii a šoku z toho, jak snadno je zranitelná supervelmoc a jak se bortí před očima mnohé jistoty, tváří v tvář strachu z vypuknutí války s nepředvídatelnými důsledky, se mi zdálo, jako bych znovu prožívala bombardování v Tridentu za druhé světové války. Všechno se hroutilo a vynořila se naléhavá otázka, zda existuje něco, co by nemohla zničit žádná bomba. Odpověď zněla: ano, existuje. Je to Bůh. Bůh, kterého jsme poznávali jako Lásku. Byl to jasný objev, který nám dával jistotu, že Bůh nemůže nás lidi opustit, On nestojí stranou dějin a dokonce dokáže dovést k dobrému vše, co se děje. Překvapivě jsem se toho mohla takřka dotknout vlastníma rukama.
Velká tragédie a absurdita, jež nás všechny přesahuje, vede k hledání smyslu těchto událostí. Jakou odpověď můžeme dát na tak velký strach a úzkost?
“Když jsem viděla, jak se ty věže hroutí, nemohla jsem tomu uvěřit. Tváří v tvář nesmírné tragedii a šoku z toho, jak snadno je zranitelná supervelmoc a jak se bortí před očima mnohé jistoty, tváří v tvář strachu z vypuknutí války s nepředvídatelnými důsledky, se mi zdálo, jako bych znovu prožívala bombardování v Tridentu za druhé světové války. Všechno se hroutilo a vynořila se naléhavá otázka, zda existuje něco, co by nemohla zničit žádná bomba. Odpověď zněla: ano, existuje. Je to Bůh. Bůh, kterého jsme poznávali jako Lásku. Byl to jasný objev, který nám dával jistotu, že Bůh nemůže nás lidi opustit, On nestojí stranou dějin a dokonce dokáže dovést k dobrému vše, co se děje. Překvapivě jsem se toho mohla takřka dotknout vlastníma rukama.
Položila jsem si otázku: nechce Bůh právě nyní, na začátku XXI. století, zopakovat tuto velkou lekci a pomoci nám, abychom ho ve svém životě znovu postavili na první místo, a tím nás přimět, aby vše ostatní následovalo až po něm? V tom vidím naději a budoucnost.
To, co se všem může jevit jako krok zpět, má proto pro mě jiný význam. Zjistila jsem, že stejný pohled se objevuje i v duši Američanů, jak mi odtud dávají vědět.”
Jaká jsou konkrétní znamení tohoto pohledu?
“Existují zcela konkrétní znamení! Dověděla jsem se například, že jeden patnáctiletý chlapec řekl: ‚Velice mě zasáhlo zlo, které způsobil takovýto čin; ale podívej, jaké dobro to vyvolalo. Nikdy předtím jsme tu neviděli takovou soutěž v solidaritě.‘
Připisuji to skutečnosti, že tragické události přiblížily lidi více k Bohu. Z New Yorku mi dále píší – a to je patrné i z televize – že se město úplně změnilo. Bariéry lhostejnosti se vytrácejí v záplavě konkrétní pomoci, útěchy a připravenosti něco udělat, aby se zmírnila bolest druhých. Je dojemné – říkají – sledovat celý národ, který se v utrpení obrací k Bohu ve spontánní modlitbě - od parlamentu po náměstí - a ukazuje tak své skutečné kořeny víry.
Domníváme se, že to je také znamení specifického povolání této velké země. Ve Spojených státech jsem byla několikrát; mají zvláštní povolání k jednotě. Je to natolik mnohonáboženská, multietnická a multikulturní země, že se zdá být jako stvořená k tomu, aby se ukázala světu jako vzor jednoty.”
Ale nelze popřít, že narůstají protiislámské nálady; ve Spojených státech došlo i k atentátu tohoto druhu. Jak by bylo možné zabránit rozdělení a náladám, které jsou obrácené proti muslimskému světu?
“Už delší dobu budujeme s muslimy v našem Hnutí – a nejen v něm – hlubokou jednotu v Bohu; právě ve Spojených státech jsme ve spojení s velmi rozšířeným afroamerickým muslimským hnutím. Dozvěděla jsem se, jak velmi jim v této chvíli pomáhá skutečnost, že jsou spojeni s námi křesťany v úsilí o šíření všeobecného bratrství ve světě.
Všichni bychom se měli považovat za Boží děti, křesťané i muslimové. Všichni jsme Boží děti. Proto si tak počínejme my křesťané. To je cesta.”
Znáte dobře islám. Hlásí se k vašemu hnutí, jak jste uvedla, i muslimové?
“Samozřejmě! Je jich mnoho: v Alžíru, v Americe, v Palestině. I v mnoha zemích v Africe i v Asii, kde muslimové žijí.”
Odkud se bere podle vás tolik nenávisti ze strany některých muslimských fundamentalistů? Co je možné dělat?
“Podle mne tady zasáhlo Zlo s velkým Z. Cítím v hloubi duše jednu věc, která je možná trochu originální. Nyní se na politické úrovni mobilizují všechny síly, probíhají jednání mezi hlavami států a tak dále. Je však zapotřebí, aby se ve prospěch dobra zmobilizoval a sjednotil i náboženský svět. A už se to děje. Papež například minulou neděli hovořil tak důrazně – všechny noviny to uvedly – že je potřebné, aby se Amerika nenechala vyprovokovat k nenávisti. Neustále opakuje své výzvy za mír. Co všechno už dělá například Světová konference náboženství za mír. Před několika dny se v Barceloně sešlo asi sto představitelů různých náboženství a církví na setkání, které uspořádala Komunita Sant´Egidio. V poselství hovoří o svém nasazení pro mír.
Naše hnutí má také svůj spíše politický výraz. Nazývá se Hnutí jednoty a přináší myšlenku bratrství, která se na mnohých místech ve světě stává poslem míru v městských úřadech a v parlamentech.
Ale to je málo. Bylo by zapotřebí, aby vše bylo ještě intenzivnější a univerzálnější. Nemůžeme nechat všechno pouze na světě politiky. Modleme se, aby nedocházelo k jedné tragédii za druhou proto, že si nezvolíme správnou cestu moudrosti a smyslu pro dobro.
V souvislosti s tím mě napadla jedna myšlenka – kdybychom my křesťané uskutečňovali s obnoveným elánem novou evangelizaci tak, jak nás k tomu vybízí papež, bylo by to řešení, protože se tak přináší bratrství a duch společenství nejenom mezi katolíky, ale díky dialogu i mezi všechny ostatní ve světě. Zkrátka cestu je možné najít.”
Co by mohlo křesťanství tímto dialogem nabídnout islámu?
“Bratrství, bratrství. Právě bratrství je Boží plán s lidstvem. Bratrství rovněž usměrňuje pomýlenou politiku, což tak trochu prožíváme i my zde na Západě. Bratrství je možné žít i s lidmi jiného vyznání a přesvědčení, protože lásku k bratru má v genech každý člověk stvořený k obrazu a podobě Boží.”
A přesto v této chvíli žijeme v ovzduší války...
“To ano, bohužel! Doufali jsme, že ne, ale zdá se mi, že situace je vážná.”
Co může dělat obyčejný člověk?
“Existují již konkrétní iniciativy. Dověděla jsem se, že jedno italské město chce přijmout do rodin děti, které v New Yorku a Washingtonu osiřely. V jedné z našich stálých mariapoli blízko New Yorku přijímáme lidi, kteří potřebují pomoc. Přímo na místě neštěstí naši pomáhají komukoli, koho potkají, a jakýmkoli způsobem. Láska je vynalézavá. Je třeba začít něco dělat.”
Vy tedy i v této tragédii vidíte svět směřující k jednotě?
“Směřující k dobru, k jednotě. Přesně tak. Podívejte se, my, kdo jsme zde, i naši z Hnutí ve Spojených státech si říkáme totéž. Naším ideálem je lepší svět, sjednocený svět. A tak si říkáme, že – paradoxně - tady se otevírají dveře, abychom k jednotě došli dříve.”
To, co se všem může jevit jako krok zpět, má proto pro mě jiný význam. Zjistila jsem, že stejný pohled se objevuje i v duši Američanů, jak mi odtud dávají vědět.”
Jaká jsou konkrétní znamení tohoto pohledu?
“Existují zcela konkrétní znamení! Dověděla jsem se například, že jeden patnáctiletý chlapec řekl: ‚Velice mě zasáhlo zlo, které způsobil takovýto čin; ale podívej, jaké dobro to vyvolalo. Nikdy předtím jsme tu neviděli takovou soutěž v solidaritě.‘
Připisuji to skutečnosti, že tragické události přiblížily lidi více k Bohu. Z New Yorku mi dále píší – a to je patrné i z televize – že se město úplně změnilo. Bariéry lhostejnosti se vytrácejí v záplavě konkrétní pomoci, útěchy a připravenosti něco udělat, aby se zmírnila bolest druhých. Je dojemné – říkají – sledovat celý národ, který se v utrpení obrací k Bohu ve spontánní modlitbě - od parlamentu po náměstí - a ukazuje tak své skutečné kořeny víry.
Domníváme se, že to je také znamení specifického povolání této velké země. Ve Spojených státech jsem byla několikrát; mají zvláštní povolání k jednotě. Je to natolik mnohonáboženská, multietnická a multikulturní země, že se zdá být jako stvořená k tomu, aby se ukázala světu jako vzor jednoty.”
Ale nelze popřít, že narůstají protiislámské nálady; ve Spojených státech došlo i k atentátu tohoto druhu. Jak by bylo možné zabránit rozdělení a náladám, které jsou obrácené proti muslimskému světu?
“Už delší dobu budujeme s muslimy v našem Hnutí – a nejen v něm – hlubokou jednotu v Bohu; právě ve Spojených státech jsme ve spojení s velmi rozšířeným afroamerickým muslimským hnutím. Dozvěděla jsem se, jak velmi jim v této chvíli pomáhá skutečnost, že jsou spojeni s námi křesťany v úsilí o šíření všeobecného bratrství ve světě.
Všichni bychom se měli považovat za Boží děti, křesťané i muslimové. Všichni jsme Boží děti. Proto si tak počínejme my křesťané. To je cesta.”
Znáte dobře islám. Hlásí se k vašemu hnutí, jak jste uvedla, i muslimové?
“Samozřejmě! Je jich mnoho: v Alžíru, v Americe, v Palestině. I v mnoha zemích v Africe i v Asii, kde muslimové žijí.”
Odkud se bere podle vás tolik nenávisti ze strany některých muslimských fundamentalistů? Co je možné dělat?
“Podle mne tady zasáhlo Zlo s velkým Z. Cítím v hloubi duše jednu věc, která je možná trochu originální. Nyní se na politické úrovni mobilizují všechny síly, probíhají jednání mezi hlavami států a tak dále. Je však zapotřebí, aby se ve prospěch dobra zmobilizoval a sjednotil i náboženský svět. A už se to děje. Papež například minulou neděli hovořil tak důrazně – všechny noviny to uvedly – že je potřebné, aby se Amerika nenechala vyprovokovat k nenávisti. Neustále opakuje své výzvy za mír. Co všechno už dělá například Světová konference náboženství za mír. Před několika dny se v Barceloně sešlo asi sto představitelů různých náboženství a církví na setkání, které uspořádala Komunita Sant´Egidio. V poselství hovoří o svém nasazení pro mír.
Naše hnutí má také svůj spíše politický výraz. Nazývá se Hnutí jednoty a přináší myšlenku bratrství, která se na mnohých místech ve světě stává poslem míru v městských úřadech a v parlamentech.
Ale to je málo. Bylo by zapotřebí, aby vše bylo ještě intenzivnější a univerzálnější. Nemůžeme nechat všechno pouze na světě politiky. Modleme se, aby nedocházelo k jedné tragédii za druhou proto, že si nezvolíme správnou cestu moudrosti a smyslu pro dobro.
V souvislosti s tím mě napadla jedna myšlenka – kdybychom my křesťané uskutečňovali s obnoveným elánem novou evangelizaci tak, jak nás k tomu vybízí papež, bylo by to řešení, protože se tak přináší bratrství a duch společenství nejenom mezi katolíky, ale díky dialogu i mezi všechny ostatní ve světě. Zkrátka cestu je možné najít.”
Co by mohlo křesťanství tímto dialogem nabídnout islámu?
“Bratrství, bratrství. Právě bratrství je Boží plán s lidstvem. Bratrství rovněž usměrňuje pomýlenou politiku, což tak trochu prožíváme i my zde na Západě. Bratrství je možné žít i s lidmi jiného vyznání a přesvědčení, protože lásku k bratru má v genech každý člověk stvořený k obrazu a podobě Boží.”
A přesto v této chvíli žijeme v ovzduší války...
“To ano, bohužel! Doufali jsme, že ne, ale zdá se mi, že situace je vážná.”
Co může dělat obyčejný člověk?
“Existují již konkrétní iniciativy. Dověděla jsem se, že jedno italské město chce přijmout do rodin děti, které v New Yorku a Washingtonu osiřely. V jedné z našich stálých mariapoli blízko New Yorku přijímáme lidi, kteří potřebují pomoc. Přímo na místě neštěstí naši pomáhají komukoli, koho potkají, a jakýmkoli způsobem. Láska je vynalézavá. Je třeba začít něco dělat.”
Vy tedy i v této tragédii vidíte svět směřující k jednotě?
“Směřující k dobru, k jednotě. Přesně tak. Podívejte se, my, kdo jsme zde, i naši z Hnutí ve Spojených státech si říkáme totéž. Naším ideálem je lepší svět, sjednocený svět. A tak si říkáme, že – paradoxně - tady se otevírají dveře, abychom k jednotě došli dříve.”
