Nedávné irské "ne" k rozšíření Evropské Unie nás upozornilo na tuto zajímavou zemi, které se říkalo "Ostrov svatých" a která vysílala po staletí zástupy misionářů do všech světových stran, v posledních staletích především do dnešních Spojených Států Severoamerických. Dnes už je tam nevysílají, mají dost starostí s doplňováním řidnoucích řad duchovenstva ve vlastní zemi.
Irští jezuité například mají v posledních letech jen jednoho novice ročně a při jejich necelých čtyřech milionech obyvatel už to není o mnoho lepší skore než v odkřesťanštěných Českých zemích, kde ročně vstupují dva až tři.
Blahobyt je zkazil, volají pohotově odpůrci západoevropského křesťanství. Jak souvisí doopravdy celospolečenský růst životní úrovně s odklonem jednotlivců od církve, s poklesem počtu seminaristů a noviců? Často se tu poukazuje na Ježíšovo podobenství o nemožném průchodu velblouda uchem jehly, které ale míří na rozpor mezi bohatstvím jedněch a chudobou ostatních, nikoliv na celospolečenskou životní úroveň. Její zlepšování neodmítá ani církev, lidská nouze není nezbytnou předběžnou podmínkou přijetí evangelia. Spojené Státy Severoamerické jsou zemí s vysokou životní úrovní a přesto je tam katolická církev na postupu! Nedostatek kněží, řeholnic a řeholníků tu je ovšem podobný jako v západní Evropě.
Odborníci se domnívají, že prvořadým problémem není vztah komfortně žijícího občana k evangeliu a ke službě církvi, ale spíše vztah emancipovaného občana k církevní autoritě. Sektářská hnutí úspěšně loví v prostředí špičkových umělců, vědců, politiků, manažerů a podnikatelů, tedy lidí s nadprůměrnou životní úrovní, kteří touží po přesahu neboli transcendenci, po duchovnu; proč je hledají mimo klasické církve?
Společenský úspěch dnes není možný bez schopnosti nést do posledních důsledků odpovědnost za vlastní závažná rozhodnutí. Tato vlastnost se vyžaduje na všech úrovních vyspělé západní společnosti; člověk, který je na sebe musí brát, chce ovšem nejdříve vážit všechna "pro" a "proti", v souladu s demokratickým ideálem občana, který si vládne sám, a jen za svobodně učiněná rozhodnutí je ochoten nést odpovědnost. Předběžné příkazy logicky a vehementně odmítá, a tuto "sekularizovanou" mentalitu vnáší pak mimoděk i do církevního života. I tam má pocit, že jej vnucené uspořádání vrhá do cizího, "špatně vedeného" světa a skutečně se tak dostává do konfliktů s církevní autoritou. Ty se nečekaně rychle začínají projevovat od vstupu do Evropské Unie i v katolickém Irsku a bude-li se evropský vývoj nadále ubírat tímto směrem, nevyhneme se jim zřejmě ani my, pokud se staneme členy Evropské Unie. Rozhodnutí vstoupit do ní je tedy závažné a spojené s dalekosáhlými důsledky i pro život naší církve. Chceme patřit do takovéto společnosti nebo se jí chceme raději vyhnout? Jak se s vědomím důsledků zachovají křesťanské církve naší země?
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 20. června 2001
Blahobyt je zkazil, volají pohotově odpůrci západoevropského křesťanství. Jak souvisí doopravdy celospolečenský růst životní úrovně s odklonem jednotlivců od církve, s poklesem počtu seminaristů a noviců? Často se tu poukazuje na Ježíšovo podobenství o nemožném průchodu velblouda uchem jehly, které ale míří na rozpor mezi bohatstvím jedněch a chudobou ostatních, nikoliv na celospolečenskou životní úroveň. Její zlepšování neodmítá ani církev, lidská nouze není nezbytnou předběžnou podmínkou přijetí evangelia. Spojené Státy Severoamerické jsou zemí s vysokou životní úrovní a přesto je tam katolická církev na postupu! Nedostatek kněží, řeholnic a řeholníků tu je ovšem podobný jako v západní Evropě.
Odborníci se domnívají, že prvořadým problémem není vztah komfortně žijícího občana k evangeliu a ke službě církvi, ale spíše vztah emancipovaného občana k církevní autoritě. Sektářská hnutí úspěšně loví v prostředí špičkových umělců, vědců, politiků, manažerů a podnikatelů, tedy lidí s nadprůměrnou životní úrovní, kteří touží po přesahu neboli transcendenci, po duchovnu; proč je hledají mimo klasické církve?
Společenský úspěch dnes není možný bez schopnosti nést do posledních důsledků odpovědnost za vlastní závažná rozhodnutí. Tato vlastnost se vyžaduje na všech úrovních vyspělé západní společnosti; člověk, který je na sebe musí brát, chce ovšem nejdříve vážit všechna "pro" a "proti", v souladu s demokratickým ideálem občana, který si vládne sám, a jen za svobodně učiněná rozhodnutí je ochoten nést odpovědnost. Předběžné příkazy logicky a vehementně odmítá, a tuto "sekularizovanou" mentalitu vnáší pak mimoděk i do církevního života. I tam má pocit, že jej vnucené uspořádání vrhá do cizího, "špatně vedeného" světa a skutečně se tak dostává do konfliktů s církevní autoritou. Ty se nečekaně rychle začínají projevovat od vstupu do Evropské Unie i v katolickém Irsku a bude-li se evropský vývoj nadále ubírat tímto směrem, nevyhneme se jim zřejmě ani my, pokud se staneme členy Evropské Unie. Rozhodnutí vstoupit do ní je tedy závažné a spojené s dalekosáhlými důsledky i pro život naší církve. Chceme patřit do takovéto společnosti nebo se jí chceme raději vyhnout? Jak se s vědomím důsledků zachovají křesťanské církve naší země?
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 20. června 2001
