Telefonovali mi z hradeckého biskupství, abych se připravil na televizní natáčení, které bude na Libici nad Cidlinou, v rodišti svatého Vojtěcha. O něco později mi volali z pražské televize. Oznámili mi, kdy přesně jejich štáb přijede, a dohodli jsme se, že ve stanovenou hodinu a den tam na ně počkám a budeme natáčet.
Nevěděl jsem, nač se budou ptát, co všechno budou chtít vědět, a tak jsem se musel připravit.
Přečetl jsem si rozsáhlé pojednání o Libici od dr. Rudolfa Turka, četl jsem knihu o svatém Vojtěchovi od Scholleho a pak i Jaroslava Durycha, který napsal Cestu svatého Vojtěcha. Dalo to moc práce, četl jsem i v noci. Na jedné straně jsem se chtěl trochu „vytáhnout“, jak Libici a její dějiny znám, čemu všemu rozumím, když se tolik lidí bude na mne dívat. Že mne, byť již na moje stará kolena, budou znát... Určitá ctižádost je základem každého působení. A tak jsem se hodiny dřel, abych něco věděl a nějak zazářil... Ani jsem to všechno nedočetl, a pak jsem s velkou obavou jel na domluvené natáčení.
Na Libici jsem přijel včas.
Bylo hodně chladno. Abychom vše prohovořili, sedli jsme si do hostince. Představil se mi vynikající člověk a režisér František Filip. Jak usedl, hned mi dal základní pokyn: „Pane probošte, máte nanejvýš dvakrát dvě minuty a nic víc. Jak vás tak znám nebo o vás vím, musím vám to povědět.“
Potom pokračoval: „Jedná se o dva krátké šoty, které budou vysílány při bohoslužbě papeže Jana Pavla II. V Praze (1997) v nějakém televizně hluchém místě, aby se nemusely stále snímat jen tváře, domy na náměstí a podobně. Vy prostě nyní ve dvou minutách povíte asi toto: Dnes je Libice nad Cidlinou malou obcí, ale v dějinách mnoho znamenala. Proto Jan Pavel II., který poletí v helikoptéře z Prahy na mši svatou do Hradce Králové, poletí nad Libicí a zakrouží nad bývalým hradištěm, a tak se pokloní svatému Vojtěchovi, který se v Libici narodil.“
Potom jsme vyšli z hostince a podívali se po Libici. Zastavili jsme se v chrámu sv. Vojtěcha, projeli jsme obcí a dojeli na hradiště. Tam mi pan režisér Filip řekl, že na tomto místě povím: „A tady byl chrám, kde byli vyvražděni Slavníkovci, tady stával u oltáře svatý Vojtěch, tady tekla krev slavného rodu. Přemyslovci se tady krvavě zbavili svých protivníků.“
Tak to bylo stanoveno, a pak jsem stál uprostřed obce a na kameru pověděl, co mi František Filip poradil. Netrvalo to ani dvě minuty.
Pan režisér byl spokojený a řekl mi ještě, na co a kam se musím dívat, jak se mám tvářit a jak se otočit a přitom říci: „Tady stojí fara, na místě bývalého chrámu Panny Marie, kde byl svatý Vojtěch pokřtěn a kde byl ve své nemoci zaslíben Bohu.“ A abych nezapomněl zdůraznit, že dnes malá Libice je středem pozornosti, neboť její dějiny byly v desátém století rozhodující.
A jeli jsme na hradiště, kde jsem skutečně začal: „A tady jsou základy dávného chrámu, kde byli Slavníkovci vyvražděni...“ Pověděl jsem to a pan režisér mne pochválil, jak moudře jsem to řekl a jak dobře jsem všechno udělal.
Přijal jsem to, ač chvála patřila jemu. Jen jsem si v duchu říkal, co všechno jsem musel nastudovat, abych toto pověděl. Ale těšilo mne, že jsem za dvakrát dvě minuty naplnil zcela své poslání a to byla náplň onoho celého dne... A po vysílání mi mnozí psali a telefonovali, že to bylo krásné, že jsem se ukázal jako moudrý člověk. Nejkrásnější bylo, že to bylo krátké a že to vůbec nerušilo nádhernou návštěvu Svatého otce. V tom jsem jasně poznal, jak bych všechno krásně pokazil, kdybych se snažil vypovědět mnohé z toho, co jsem pracně nastudoval.
A tak jsem večer mohl jít klidně spát, do žádné knihy jsem se už nepodíval a řekl si, že v knihách je toho příliš moc, ale nakonec je rozhodující, co je v srdci...
