V prosinci se v Praze koná mezinárodní setkání mládeže organizované komunitou z Taizé. Přinášíme vám pohled na pobyt přímo v Taizé očima devatenáctiletého mladého muže.
Když jsem se zúčastnil pouti do Taizé, cítil jsem, že na tomto místě jsem byl obdarován takovou spoustou věcí, že jsem se bál, že později na něco zapomenu. Seděl jsem za areálem v Zahradě ticha a řekl jsem si, že si to vše musím utřídit. Vzal jsem proto tužku a papír a napsal jsem si několik vět, které následují.
Taizé je místem modlitby. Vlastně není těžké modlit se v Taizé, neboť zde modlitba staví na čtyřech základních pilířích – zpěvu, tichu, četbě písma, Eucharistii – tedy na něčem, co funguje od počátků církve. Nejde tu o to naučit se mluvit jinak, o zážitek, o experiment. Jde o to pokusit se svou modlitbu prohloubit a skrze tyto čtyři jednoduché a staletími zavedené pilíře navázat živý kontakt s Bohem.
Taizé je místo, kde je možné zcela se ztišit a usebrat, ať už v Zahradě ticha nebo v malém románském kostelíku ve vesnici, kde je takové ticho, až z toho běhá mráz po zádech. Je možné být pouze sám se sebou a s Bohem, nacházet odpovědi na otázky a (možná hlavně) nové otázky, které ve shonu všedního dne normálně nepřijdou. Je zde naopak také možnost diskusních skupinek, kde lze se o to vše podělit, mluvit o tom s ostatními. A pokud je nutné vskutku pozorné naslouchající ucho, není problém najít některého z bratří a mluvit s ním.
Taizé je místem společenství. Všichni jsou zde jedno. Neexistuje zde rozdíl mezi bohatými a chudými – všichni si sní ve stejný čas stejnou čočku s vejcem na stejně nízké chatrné lavičce. Mezi konfesemi – všichni se zde modlí společně jeden vedle druhého. Mezi národnostmi – všichni se zde lámanou angličtinou a pozorným nasloucháním nějak dorozumí. Je to zároveň místo vzájemné ohleduplnosti a bratrství. Místo vzájemné pomoci – jít dobrovolně pomoci s mytím nádobí nebo s výdejem jídla je samozřejmostí. Nic se tu nevnímá jako nutná povinnost a přece všechno bez problémů funguje. Téměř jsem se nesetkal s tím, že by někdo nebyl ochoten s něčím pomoci.
Taizé je místem přátelství a je zcela samozřejmé k někomu přisednout, dát se s ním do řeči, navázat s ním kontakt, přátelství, byť je třeba z druhého konce planety. Zároveň je to místo, které právě skrze tento kontakt dává nahlédnout za obzor svého „malého domácího rybníku“. Je možné se zde podělit s ostatními o to, co nás těší, co nás trápí, po čem toužíme, co pokládáme za důležité. Díky tomu jsem měl možnost leccos poznat, leccos pochopit, poopravit si některé názory, prolomit předsudky.
A především – Taizé je místem radosti. Nejenom pouhého veselí večer v bufetu Oyak (byť to k tomu samozřejmě také patří), ale především ryzí radosti ze setkání s Pánem. Kdo se něčím trápí, bát se nemusí. Jsou tu bratři připravení naslouchat, jsou tu i kněží pravidelně udělující svátost smíření. Kdo se cítí sám, bát se nemusí. Jistě se najde dost lidí, kteří kolem něj vytvoří společenství.
Naučil jsem se tu radovat a vážit si věcí, které normálně vnímám jako maličkosti, věcí jako spát v dostatečně dlouhé posteli, či sedět na židli. Taizé pro mě bylo i školou vděku.
Ano – každý zde může načerpat novou radost, novou sílu. Může pochopit, že studnice Božích darů, pomoci a podpory je nevyčerpatelná podobně jako pramen sv. Štěpána, který nepřestává dávat vodu v Zahradě ticha. A každý, kdo má otevřené srdce, může přijít a načerpat všeho do sytosti.
Martin
Mezinárodní setkání mládeže Praha 29.12-2.1.
