Svět byl a je nebezpečný
Možná, že by otázka měla znít spíš: „Jak získávat pokoj v neklidném světě?“ Protože vnitřní pokoj není něco, co bychom povětšinou v minulosti dávné či nedávné měli a teď jsme si ho chtěli jen uchovat. A také není pravda, že by v nedávné a dávnější minulosti byl svět klidný a ten se najednou stal neklidným. Trochu tvrdě řečeno, mám za to, že jsme se spíš probudili ze snového stavu, ve kterém jsme považovali svět za bezpečný, do reálného stavu, kde vnímáme, že svět byl a je nebezpečný.
Terorismus a média nás nenechávají v klidu
Je ovšem třeba uznat, že se mnohé změnilo a to zejména ve dvou oblastech. Je tu do jisté míry nový fenomén rozšíření terorismu, což je opravdu jiná situace, než byly válečné situace první a druhé světové války. Není zde fronta a týl, teror je kdekoliv, a tak je do jisté míry všude stejně bezpečno či nebezpečno. Druhou skutečnosti je „elektronizace“ našeho života. Tedy všudypřítomné zprávy z blízka i z daleka, snadno dostupné, přímo servírované internetem a sociálními sítěmi ať jsme kdekoliv. Pokud se necháme zahlcovat zcela zbytečnými zprávami, musíme počítat s tím, že někdy spontánně, jindy cíleně, působí negativně na naše vnímání a rozpoložení. A to potřebujeme reflektovat. Jestliže se dozvíme, že třeba v Americe šílenec postřílel deset lidí, může nám být líto pozůstalých a také toho šílence, ale máme vědět, že to na náš život má mít vliv jen potud, když si uvědomíme, že i my (já sám) jsme schopni být zlými, když zlo v sově nehlídáme, byť po nikom nestřílíme. Ale že to nic neříká o tom, zda se nacházíme ve více nebo méně nebezpečném světě.
Žijeme ve světě, kde se děje dobro i zlo, jak tomu vždy bylo, ve světě, ze kterého není úniku, i kdybychom všechny přístroje, které nám sdělují množství informací, vypnuli. A pokud popřává křesťan sluchu šiřitelům nepokoje z vlastních řad, tedy křesťanům, kteří šíří neadekvátní strach z možných ohrožení, rozšiřují podivná hrozící soukromá poselství, případně kde koho exkomunikují takřka na potkání, pěstuje si zdroj nesvatého nepokoje sám v sobě a šíři ho po světě.
K nebi jdeme - i nevlídnou krajinou
Jak tedy získávat vnitřní pokoj? V prvé řadě je třeba si pokorně a poctivě přiznat, že jakékoliv představy o „nebi na zemi“, ať ve světovém nebo lokálním měřítku, jsou nebezpečnou iluzí. Svět nebyl, není a nebude nebem. Čímž není řečeno, že se člověk nemůže těšit z dobrých mezilidských vtahů, z fungující rodiny nebo z dobrého života v jakémkoliv milém prostředí. S tím ovšem, že nic z toho není definitivní a zcela ideální. Jednoduše řečeno: Uvědomovat si, že k nebi jdeme, a to, obrazně řečeno, vlídnější i nevlídnou krajinou, za dobrého i špatného počasí, ale ještě tam nejsme. Zásadní otázkou je, zda tam směřujeme. Nemůžeme si jako křesťané totiž myslet, že na nás nepůsobí mentalita společnosti, ve které žijeme. A ta je v podstatě zaměřena na velký výkon a velký konsum čehokoliv dobrého v tomto světě. O smrti nepřemýšlí, tu vytěsňuje. To znamená, že perspektiva života je pro mnohé jen v intervalu od narození do smrti. Dál ne. Nejde ovšem o to, utěšovat se lacině blažeností „tam jednou“ a nedbat na bídu tohoto světa. Ale vnitřní pokoj nemůže stát ani na siláckých postojích, ani na úniku ze světa, ale v prvé řadě na vědomí Ježíšova nezvratného, tedy definitivního vítězství v celých dějinách lidstva a vesmíru. A na naší perspektivě cesty do nebe, pro kterou nás Ježíš vykoupil z moci zla, a do kterého nás vede. Není-li tomu tak, může se snadno člověku stát, že si buduje domeček z karet, o kterém právem ví, že se mu při nějakém otřesu rozsype. A proto má strach.
Aleš Opatrný
