Navštívil jsem komunitu řeholnic v nebezpečném slumu
Tvář té řeholní sestry nikdy nezapomenu. Italka, která přišla do ekvádorského města Esmeraldas asi před čtyřiceti lety. Město při hranicích s Kolumbií trpí drogovým obchodem. Zvláště některé čtvrti vypadají spíš jako slumy přilepené k jinak docela fungujícímu městu. Špinavé ulice, na kterých není výjimečná noční střelba. Když jsme tam spolu s ostatními přáteli šli, volali na nás lidi z oken, ať neblázníme, že nám tam jako Evropanům ublíží. Měli jsme však dobrého a jistého průvodce. Místního kněze, jehož autorita nám dávala relativní bezpečí.
Do této čtvrti jsme šli navštívit komunitu sester a školu, kterou založily. Když na toto místo přišly, viděly jako jeden z mála způsobů smysluplné pomoci právě založení základní a střední školy. Tedy snažit se vytáhnout děti z prostředí rodin namočených do drogových sítí a dát jim alespoň nějaké vzdělání. Byla to první škola v oné čtvrti. Dnes má sedm set dvacet studentů a život místních obyvatel opravdu zlepšuje.
Přišli jsme tedy do komunity čtyř sester, z nichž dvě starší komunitu zakládaly. Sestra Alda, o které chci vyprávět, byla nejstarší z nich. Některé jejich příběhy byly téměř neuvěřitelné. Například jak je v noci přepadli zloději a probudily se až s pistolemi u hlavy. Tehdy jim sebrali všechno cenné, co v domečku měly. Co je na tomto místě udrželo a dodalo jim sílu, že neodešly?
I přes neúspěch jít dál
Ke konci povídání jsem sestře Aldě položil otázku, zda vidí své působení jako úspěšné. Asi se v mém dotazu hodně zrcadlila naše evropská touha dělat vše efektivně a „aby to bylo k něčemu“. Jsme přece zvyklí dávat často zpětnou vazbu, kontrolovat, zda úsilí, které do věci dáváme, přináší kýžený výsledek. Na jednu stranu byly plody jejich práce jasně viditelné. Z vyprávění ale také zřetelně vysvítalo, že momentů zklamání a proher je v jejich působení více než dost. A tak jsem byl zvědav, co tato ostřílená misionářka odpoví.
Sestra Alda s úsměvem a s naprosto klidným hlasem odpověděla, že je samozřejmé, že věci, o které se v této čtvrti snaží, jdou dopředu a pak se zase vrátí zpátky. Řekla to tak klidně, hlasem, ve kterém nebyla ani rezignace, ani smutek, ani naštvanost. A tak se to pro mě stalo asi nejsilnějším okamžikem z celé mé návštěvy Ekvádoru. Tajemství neúspěchu. Neúspěch v této komunitě nebyl prožíván jako devastující. Sestry byly neseny něčím, co jim dávalo sílu jít dál, vidět jejich situaci ještě v jiné perspektivě, nezabalit to, neztratit nadhled a radostnost.
"Nadarmo jsem se namáhal"
Vybavila se mi v této souvislosti jedna scéna z proroka Izajáše. Ve čtyřicáté deváté kapitole popisuje zbytečnost své misie, na kterou byl Bohem poslán. „Řekl mi: ´Ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím.´ Já jsme však řekl: ´Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsme vydal pro nicotný přelud.´ A přece: U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha.“ Povolán Bohem, poslán k úkolu, který pro něho připravil sám Pán. A přece mu toto poslání nepřináší radost. Namáhá se, ale je to zbytečné. Dokonce to nazývá nicotným přeludem. Jakým tónem to asi Izajáš říká? Co se dá odečíst z barvy jeho hlasu? Domnívám se, že to Izajáš řekl právě tak jako sestra Alda. Klidně, ale ne netečně nebo nezúčastněně. Možná s bolestí, ale s jistým přesahem, který vypovídá o schopnosti vidět neúspěch ještě v jiné perspektivě. V perspektivě, která nedává prioritu prostoru, ale času.
Rychlé výsledky plodí populismus
Zdá se mi, že právě v tom se láme vnímání našeho poslání a života vůbec. Totiž, zda je pro nás život dobýváním prostoru, různých pozic, při kterém se snažíme všechno kontrolovat a ovládat. Potom se soustředíme pouze na rychlý zisk a bezprostřední výsledky (srov. Evangelii gaudium, 224). V politice pak tento pohled na svět a na život plodí populismus, kdy hlavním kritériem našeho rozhodování jsou bezprostřední výsledky.
Pokud ale dáme ve svém životě prioritu času, začneme ho vnímat jako cestu, jako proces, kdy je třeba opouštět už dosažená místa a jít dále. Po celý život pak máme před očima horizont, který nás přitahuje. Pohled na něj nás může motivovat v okamžiku, kdy prožíváme zrovna nějaký těžký úsek cesty. Tento přístup k životu nám dovoluje počítat s dlouhou cestou a investovat do procesů, které přinesou plody i třeba až po naší smrti. Můžeme také lépe reagovat na nové události a podněty, které vstupují do naší cesty. Ať už ji ulehčují, nebo spíše znesnadňují.
Rozdílný přístup ke stejné činnosti
Antoine de Saint-Exupéry ve své Citadele ukazuje tento rozdíl na různých lidech, kteří v lomu lámou kámen. Vězni ho lámou a jsou při tom podle něho prázdní. Práce pro ně není nic jiného než hrozná dřina. Můžeme říct, že jim byl ukraden horizont jejich života. Nemohou ho vnímat jako cestu, nemohou dát prioritu času a vlastně jsou nuceni vidět ho s prioritou prostoru. Jen tady a teď, a jediné, co mě zajímá, je, jak to přežít.
Když bude stejný kámen ve stejném lomu lámat ten, kdo si z něj staví svůj vlastní dům, bude pro něj podle Exupéryho stejná těžká práce písní. V každém kamenu totiž uvidí čas cesty vedoucí k hotovému domu a už při stavbě bude cítit vůni domova, který vytváří. Práce pro něj bude cestou, procesem, a i když bude těžká, povede ji horizont rodinné lásky.
Neúspěch nepopírat ani neabsolutizovat
Zdá se mi, že právě toto je důležitý rozměr víry. Totiž že dává životu potřebný horizont, a tak z něj pomáhá vytvářet cestu. A i když se v prostoru života často objevuje něco, co je možné vidět jako neúspěch, jako plevel, který zabírá místo, je možné mít naději, že síla a kvalita dobrého zrna se časem projeví (srov. Mt 13,24-30; EG 225). Přesně to jsem také viděl v odpovědi sestry Aldy nebo proroka Izajáše. Ne popírání neúspěchu ani jeho absolutizaci, jako by v prostoru života neexistovalo nic jiného. Spíše jde o jeho prožívání na horizontu věčnosti, jako na cestě, jako v procesu příchodu Božího království, které se už nedá zastavit.
Snažím se takto vnímat i neúspěchy svého života. Rozhodně jich není málo, rozhodně mě stojí hodně energie a radosti. Tím největším pokušením je, myslím, začít je vidět bez cesty života. Jako oddělené, uzavřené do sebe. Při pohledu zpátky se ale zdá, že to byly právě neúspěchy, které mě vlastně nejvíce posouvaly dále. Vždy jsem je ale musel prožívat v čase. Musel jsem v sobě samém, anebo prostřednictvím někoho dalšího mít odvahu zvednout hlavu a vidět horizont, ke kterému směřuji. Dát prioritu času. Abych se nezastavil, ale udělal další krok, i když v daném prostoru mého života to moc smyslu nedávalo.
Pracovat dlouhodobě, bez posedlosti okamžitými výsledky
„…Tento princip umožňuje pracovat dlouhodobě, bez posedlosti okamžitými výsledky. Pomáhá trpělivě snášet obtížné a nepříznivé situace nebo změny plánů, které dynamičnost reality vynucuje. Je to výzva k přijetí tenze mezi plností a omezením, přičemž prioritou je čas. Jedno z pochybení, ke kterým dochází v sociálně-politickém dění, spočívá v upřednostňování prostorů moci před časem procesů. Dát prioritu prostoru vede k bláznivé snaze vyřešit všechno v přítomném okamžiku, k pokusu obsadit všechny prostory moci a k sebepotvrzení. Procesy zde mají vykrystalizovat, aby je bylo možné zastavit. Dát prioritu času znamená starat se víc o to, abychom spouštěli procesy, než abychom obsazovali prostory. Čas dává řád prostorům, osvěcuje je a přetváří v články řetězu, který bez zpětných chodů neustále roste. Jde o to, abychom dávali přednost takovým skutkům, které ve společnosti plodí nové dynamismy a vtahují ostatní lidi i skupiny, jež je budou rozvíjet, dokud nepřinesou plody v důležitých dějinných událostech. Bez úzkostlivosti, ale s jasným a pevným přesvědčením.“ (Papež František, Evangelii gaudium, čl. 223)
Jaká máme kritéria „úspěchu“?
/…/ Je užitečné položit si jednu otázku. Když se jako církev o něco ve světě snažíme, o co nám vlastně jde? Jaká máme kritéria naší práce a „úspěchu“? Zdá se mi, že odtud může také často pramenit naše frustrace a nespokojenost. Že totiž čekáme jiné plody a výsledky své práce, než jaké se dostavují. A protože často spíš nepřicházejí, jsme nespokojení.
Čekáme však opravdu plody, které nám slíbil Pán? Jak říká svatý Pavel: „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost“ (Gal 5,22).
