Pro mé kamarády byl Bůh vzduch
Bylo mi asi pět nebo šest. Jednou při hře na honěnou s dětmi ze sousedství, kdesi mezi ovocným sadem a kravínem jsem si uvědomil bolestivou věc: Moji nejlepší přátelé vůbec nechodí do kostela! Neuvěřitelné! Bůh je pro ně vzduch! Možná to zní překvapivě, ale byl jsem opravdu šokován, protože jsem ve svém dětském světě víry vyrostl s takovou samozřejmostí, že jsem si neuměl takzvané „bezvěrectví“ vůbec představit. Byl jsem z toho doopravdy smutný a vnímal to dokonce jako nespravedlnost, že moji milí přátelé nemohou mít s Ježíšem více společného. Zdálo se, že je to všechno jedno velké nedorozumění: proč já ano, a oni ne? Bylo to poprvé, kdy jsem zažil, že má dětská víra je svého druhu privilegiem, které jsem ovšem v oné chvíli nepociťoval úplně jako důvod ke štěstí. Nepřeháním, když řeknu, že to bolelo.
Každý je schopen misie
Tento zážitek z dětství se mi hluboce zapsal do paměti. Skutečně se má tato fantastická zvěst, v níž jde o lásku bez hranic, týkat jen několika málo lidí nebo jen vybraného kroužku? Ne, tak to nemůže být! Bylo to těžké unést. Je pozoruhodné, že mě dodnes tato naděje nenechává v klidu. Přiměla mě klást si další otázky a hledat. A přivedla mně až k mému povolání v misii. /…/
Misie se týká celé lidské rodiny a toho, co se každého člověka nejintimněji dotýká. Všichni musí mít možnost vrátit se domů k Bohu. Zcela jistě se misijní program netýká žádné exkluzivní skupiny nebo není určena výhradně jí.
Jsem přesvědčen, že dnes se misie týká všech! Ano, každý je schopen misie! Papež Benedikt XVI. říká prostě, že k Bohu existuje tolik cest, kolik existuje lidí, a každý může dát něco vzácného. To se může uskutečnit nejen díky silnému zážitku s Bohem, ale i díky dobré lidské vůli a velkorysosti. A ačkoliv jsme rozdílní, chceme se o to pokusit společně! /…/
Benedikt XVI.: Budoucnost misií netkví v tom, jak dostaneme lidi do naší církve...
Církve a náboženské společnosti vypracovaly řadu modelů, jež mají dnes navzdory všem překážkám misii umožnit. Některé byly úspěšné, jiné však vyvolaly i nejistotu, konflikty a občas i oboustranná odmítnutí.
Vzpomínám na diskusi s papežem Benediktem XVI., které jsem se spolu s „kruhem jeho žáků“ osobně zúčastnil v letním sídle Castel Gandolfo v roce 2011. Tématem byla budoucnost církevních misií. Byl jsem na toto papežské teologické fórum pozván jako přednášející. Ve velmi vzrušené diskuzi zdůraznil až prorockým způsobem, že vlastní otázka budoucnosti misií netkví v tom, jak dostaneme lidi do naší církve a do našeho společenství. Mnohem více jde prý o to, zda jsme připraveni udělat krok ven k lidem – z „chrámu“ na „nádvoří pohanů“.
Nejdůležitější však je, zda jsme opravdu připraveni tvořit společenství s těmito hledajícími lidmi. Benedikt potom pohlédl na kroužek svých žáků – téměř všichni byli profesory teologie – a řekl důrazně: „Cožpak nejsme všichni hledající?!“ Tato nová evangelizace se proto může odehrávat pouze v největší pokoře. Právě v dialogu s ateistickým a agnostickým světem je stále jasnější, že nikdo nechce být „objektem“ misie. O něco později vyzve papež František ještě energičtěji k tomu, aby si církev nenamlouvala, „že má Pána vždy jen pro sebe, že jej může uzavřít do svých schémat a strategií.“ Musíme totiž Boha hledat daleko spíše tam, kde se s námi chce setkat, a nikoliv tam, kde si myslíme, že ho potkáme. Nalezneme totiž Pána tam, kde se pase „ztracená ovce“. Právě zde, v tomto hledání druhého, leží rozhodující bod obratu.
Pozvání zní tedy velmi jasně:
můžeme se nechat vzít samotným Bohem za ruku
a nechat se jím vést.
Toto vyjití za lidmi do světa dneška
nás povede k intenzivnímu
a trvalému procesu učení.
