[Neumannovy životopisy] sledují tradiční pravidla žánru hagiografie. Deklarovaným účelem takovýchto textů je dokumentovat, prokázat a propagovat svatost portrétované osoby. Vyhledávají tudíž, popisují a komentují v životě dotyčného to, co se shoduje s ideálem svatosti, jak ji vnímá římskokatolická církev.
Základní struktura vychází i u novodobých hagiografických textů, mutatis mutandis, ze struktury středověké, ba vlastně už raněkřesťanské legendistiky „vita, passio, translatio et miracula“ – život, smrt, pohřeb a zázraky. Neznamená to, že individuální rysy té které osobnosti a konkrétní události z jejího života jsou potlačovány či dezinterpretovány. Jsou však často podřizovány apriornímu výkladovému modelu. Ten je určen jednak nadčasově platnou představou o katolickém světci – a jednak její aktualizací podle potřeb a mentality příslušné doby, místa a/nebo komunity. Právě vztah mezi univerzálním, dobovým a individuálním vytváří potenciál pro dynamiku hagiografického žánru.
Všechny životopisy líčí Neumannův život ve stejných základních bodech: narození a dětství v Prachaticích v tradicionálně zbožné rodině; od dětství pociťovaná touha po kněžství; gymnaziální studia v Českých Budějovicích a váhání mezi teologií a medicínou; definitivní obrat k teologii a příslušná studia v Praze; nadšení pro misionářský ideál, vyvolané četbou dopisů amerického misionáře slovinského původu Friedricha Baragy, uveřejňovaných ve zprávách rakouského Leopoldova spolku na podporu misií; nemožnost dosáhnout svěcení v domovské diecézi, kde nebylo volných míst pro kněze; rozhodnutí odejít do Ameriky; opuštění rodičů bez rozloučení, s až dodatečným vysvětlujícím dopisem; komplikovaná cesta přes Evropu a Atlantik do New Yorku; setkání s newyorským biskupem a okamžité vysvěcení na kněze; namáhavá pastorace jak v průmyslových městech, tak v málo obydlených a špatně dostupných končinách Ameriky, mimo jiné u Niagarských vodopádů; uvykání na minoritní postavení katolíků ve většinově protestantské americké společnosti; nutnost vyrovnávat napětí mezi etnickými komunitami uvnitř amerického katolicismu; vstup do kongregace redemptoristů; jmenování biskupem ve Philadelphii; budování katolického školství; uvádění dalších ženských řeholních kongregací do Ameriky; zavádění dalších pobožností, zejména čtyřicetihodinové eucharistické adorace, do praxe amerických katolíků; cesta do Evropy na vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie v Římě; při té příležitosti návrat do staré vlasti, vrcholící v Budějovicích setkáním s biskupem J. V. Jirsíkem a triumfálním přijetím v rodných Prachaticích; návrat do Ameriky; náhlá smrt coby důsledek dlouhodobého přetížení a vyčerpání; slavný pohřeb; okamžitě se vzmáhající úcta a zprávy o zázracích, obvykle o lékařsky nevysvětlitelných uzdraveních, přičítaných jeho přímluvě. Liší se jen míra detailnosti, s níž jsou tyto jednotlivé body líčeny.
Životopisy od Kováře až k Piťhovi opakují nejen stejnou základní strukturu, ale i stejný či velmi podobný soubor drobných historek z Neumannova života a pointovaných výroků jeho či o něm, v naprosté většině pocházejících již od Neumannova prvního životopisce (a rodinného příslušníka) Bergera. Někdy jsou tyto epizody a citáty míněny jako dojemné, jindy jako humorné. Vždy však mají potvrzovat Neumannovu svatost: historka o kabátu Neumannova otce, dětsky neuměle přešitém jednou z dcer, coby příklad přísnosti i moudrosti vládnoucí v rodině; výrok jinocha Neumanna, „že děvčata mu připadají jako krásně vázané knihy, v nichž se nikdy nenaučil číst;“ záznam Neumannovy disputace s protestanty o (ne)spolehlivosti biblických překladů; Neumannova reakce na zprávu o možném jmenování biskupem „Vyřiďte dobrému bratrovi, pokud se ještě úplně nezbláznil, ať se pěkně modlí za zdraví svého rozumu, aby se doopravdy nezbláznil;“ nadšení irské stařeny, s níž Neumann promluví v jejím jazyce, „máme irského biskupa;“ scéna při Neumannově návratu do Prachatic, kdy nadšený otec vezme syna biskupa do náručí a doslova ho vnese do jeho rodného domu atd.
Neumannovým životopisům tedy věru neschází na konkrétních faktech a detailech. Jeho individuální příběh je však současně budován podle univerzálního hagiografického schématu, které tu bylo dávno před ním – podle modelu „života svatého biskupa¬ budovatele“. Zbožné dětství, usilovná studia, prchání před biskupskou hodností a jinými poctami, potýkání s jinověrci, zakládání kostelů a škol, opora v biskupově řeholním společenství, sebeobětavá láska k svěřenému stádci a nakonec smrt z přepracování – to je model, který lze mutatis mutandis nalézt u svatých biskupů od křesťanského starověku po novou dobu, od Ambrože, Martina či Jana Zlatoústého přes Karla Boromejského či Františka Saleského až po postavy, jejichž kanonizační proces je teprve v raných stádiích, jako kupříkladu A. C. Stojan. Jak „velké“ události z Neumannovy životní dráhy, tak „malé“ historky a citáty mají tudíž jasnou funkci: Naplnit starý univerzální model novým individuálním biografickým materiálem a tím potvrdit, že „toto je ono.“ Že onen starý univerzální model se realizuje v tomto novém individuu – a tím potvrzuje svou univerzální platnost. A že tato individuální bytost jménem Jan Nepomuk Neumann je typem své osobnosti a směřováním svého životního příběhu stejná jako jiní svatí biskupové křesťanských dějin – a tím potvrzuje, že patří mezi ně, že skutečně je svatým biskupem.
Martin C. Putna, „Jan Nepomuk Neumann v zrcadle české biografické produkce: Římskokatolická religiozita 19. století a vývoj její reflexe,“ Studia theologica 12, č. 4 [42] (2010): 64-82.
www.studiatheologica.eu
Všechny životopisy líčí Neumannův život ve stejných základních bodech: narození a dětství v Prachaticích v tradicionálně zbožné rodině; od dětství pociťovaná touha po kněžství; gymnaziální studia v Českých Budějovicích a váhání mezi teologií a medicínou; definitivní obrat k teologii a příslušná studia v Praze; nadšení pro misionářský ideál, vyvolané četbou dopisů amerického misionáře slovinského původu Friedricha Baragy, uveřejňovaných ve zprávách rakouského Leopoldova spolku na podporu misií; nemožnost dosáhnout svěcení v domovské diecézi, kde nebylo volných míst pro kněze; rozhodnutí odejít do Ameriky; opuštění rodičů bez rozloučení, s až dodatečným vysvětlujícím dopisem; komplikovaná cesta přes Evropu a Atlantik do New Yorku; setkání s newyorským biskupem a okamžité vysvěcení na kněze; namáhavá pastorace jak v průmyslových městech, tak v málo obydlených a špatně dostupných končinách Ameriky, mimo jiné u Niagarských vodopádů; uvykání na minoritní postavení katolíků ve většinově protestantské americké společnosti; nutnost vyrovnávat napětí mezi etnickými komunitami uvnitř amerického katolicismu; vstup do kongregace redemptoristů; jmenování biskupem ve Philadelphii; budování katolického školství; uvádění dalších ženských řeholních kongregací do Ameriky; zavádění dalších pobožností, zejména čtyřicetihodinové eucharistické adorace, do praxe amerických katolíků; cesta do Evropy na vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie v Římě; při té příležitosti návrat do staré vlasti, vrcholící v Budějovicích setkáním s biskupem J. V. Jirsíkem a triumfálním přijetím v rodných Prachaticích; návrat do Ameriky; náhlá smrt coby důsledek dlouhodobého přetížení a vyčerpání; slavný pohřeb; okamžitě se vzmáhající úcta a zprávy o zázracích, obvykle o lékařsky nevysvětlitelných uzdraveních, přičítaných jeho přímluvě. Liší se jen míra detailnosti, s níž jsou tyto jednotlivé body líčeny.
Životopisy od Kováře až k Piťhovi opakují nejen stejnou základní strukturu, ale i stejný či velmi podobný soubor drobných historek z Neumannova života a pointovaných výroků jeho či o něm, v naprosté většině pocházejících již od Neumannova prvního životopisce (a rodinného příslušníka) Bergera. Někdy jsou tyto epizody a citáty míněny jako dojemné, jindy jako humorné. Vždy však mají potvrzovat Neumannovu svatost: historka o kabátu Neumannova otce, dětsky neuměle přešitém jednou z dcer, coby příklad přísnosti i moudrosti vládnoucí v rodině; výrok jinocha Neumanna, „že děvčata mu připadají jako krásně vázané knihy, v nichž se nikdy nenaučil číst;“ záznam Neumannovy disputace s protestanty o (ne)spolehlivosti biblických překladů; Neumannova reakce na zprávu o možném jmenování biskupem „Vyřiďte dobrému bratrovi, pokud se ještě úplně nezbláznil, ať se pěkně modlí za zdraví svého rozumu, aby se doopravdy nezbláznil;“ nadšení irské stařeny, s níž Neumann promluví v jejím jazyce, „máme irského biskupa;“ scéna při Neumannově návratu do Prachatic, kdy nadšený otec vezme syna biskupa do náručí a doslova ho vnese do jeho rodného domu atd.
Neumannovým životopisům tedy věru neschází na konkrétních faktech a detailech. Jeho individuální příběh je však současně budován podle univerzálního hagiografického schématu, které tu bylo dávno před ním – podle modelu „života svatého biskupa¬ budovatele“. Zbožné dětství, usilovná studia, prchání před biskupskou hodností a jinými poctami, potýkání s jinověrci, zakládání kostelů a škol, opora v biskupově řeholním společenství, sebeobětavá láska k svěřenému stádci a nakonec smrt z přepracování – to je model, který lze mutatis mutandis nalézt u svatých biskupů od křesťanského starověku po novou dobu, od Ambrože, Martina či Jana Zlatoústého přes Karla Boromejského či Františka Saleského až po postavy, jejichž kanonizační proces je teprve v raných stádiích, jako kupříkladu A. C. Stojan. Jak „velké“ události z Neumannovy životní dráhy, tak „malé“ historky a citáty mají tudíž jasnou funkci: Naplnit starý univerzální model novým individuálním biografickým materiálem a tím potvrdit, že „toto je ono.“ Že onen starý univerzální model se realizuje v tomto novém individuu – a tím potvrzuje svou univerzální platnost. A že tato individuální bytost jménem Jan Nepomuk Neumann je typem své osobnosti a směřováním svého životního příběhu stejná jako jiní svatí biskupové křesťanských dějin – a tím potvrzuje, že patří mezi ně, že skutečně je svatým biskupem.
Martin C. Putna, „Jan Nepomuk Neumann v zrcadle české biografické produkce: Římskokatolická religiozita 19. století a vývoj její reflexe,“ Studia theologica 12, č. 4 [42] (2010): 64-82.
www.studiatheologica.eu
