Je vůbec možné skloubit skutečně realistický pohled na církev a lásku k církvi?
Určitě to nějak možné je, protože k tomuto skloubení došlo v osobě Ježíše Krista. Pán Ježíš neměl žádné iluze o tom, jaký „spolek“ (po čistě lidské stránce) je církev, kterou zakládal. V tomto směru je velmi oslovující podobenství o hostině, kdy pozvaní odmítnou účast a král vysílá svého služebníka, aby přivedl všechny slepé, hluché a chromé..., zkrátka výběr! A když ještě zbylo místo, byl vyslán posel, aby shromáždil úplnou spodinu, ty „od plotů“, a dokonce aby je donutil vejít (srov. Lk 14,15-24)... Jinými slovy, jestliže se rozhlédnu a vidím, že jsme tu skutečně posbíraní se všemi možnými neduhy a nedostatky, a dokonce i ti „z donucení“, kteří se domnívají, že by jim Pán Bůh mohl být za jejich chození do kostela poměrně dost zavázán..., jestliže tohle všechno vidím, pak „jsem tu dobře“! Skutečně to asi bude církev, kterou založil Pán. Z nějakého nepochopitelného důvodu (byla to láska) si tuto sebranku od plotů zamiloval jako svou nevěstu a sám sebe za ni vydal, vzal na sebe její hřích, aby ona mohla mít podíl na jeho slávě. Jak úžasná výměna! Jedině Boží lásku AGAPÉ může něco takového napadnout, jedině láska Boží „všechno vydrží“ (srov. 1 Kor 13,7) a svoji manželskou smlouvu s nevěrným lidem nezruší:
„Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův“ (Jer 31,32b).
Jedině silou Jeho lásky budeme i my schopni Kristovu církev milovat, a to i ve chvílích, kdy v ní Kristovu tvář zahlédneme pouhou vírou, pod vším nánosem hříchu a ran. Zrovna takovou víru však musel vyžadovat pohled na Ježíšovo tělo visící na kříži, pohled na toho, který byl kvůli nám „učiněn hříchem“: „Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili“ (Iz 53,2-3).
Při četbě těchto slov se mi vždy znovu tají dech. Většina současníků nebyla schopna vidět v tom znetvořeném těle Mesiáše, Božího Syna. Lidsky bylo a zůstává naprosto nepochopitelným, že by se ten, který je rovný Bohu, natolik ponížil a dal se do tak nemožného svazku s člověkem a s jeho bídou! A přece je to pravda. To věčné pohoršení kříže...
Bůh však své církvi nikdy nenapsal rozlukový lístek. Mnozí jednotlivci tak učinili, ale „i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe“ (2 Tim 2,13).
***
Se svolením zpracováno podle knihy Kateřiny Lachmanové: Vězení s klíčem uvnitř, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
„Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův“ (Jer 31,32b).
Jedině silou Jeho lásky budeme i my schopni Kristovu církev milovat, a to i ve chvílích, kdy v ní Kristovu tvář zahlédneme pouhou vírou, pod vším nánosem hříchu a ran. Zrovna takovou víru však musel vyžadovat pohled na Ježíšovo tělo visící na kříži, pohled na toho, který byl kvůli nám „učiněn hříchem“: „Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili“ (Iz 53,2-3).
Při četbě těchto slov se mi vždy znovu tají dech. Většina současníků nebyla schopna vidět v tom znetvořeném těle Mesiáše, Božího Syna. Lidsky bylo a zůstává naprosto nepochopitelným, že by se ten, který je rovný Bohu, natolik ponížil a dal se do tak nemožného svazku s člověkem a s jeho bídou! A přece je to pravda. To věčné pohoršení kříže...
Bůh však své církvi nikdy nenapsal rozlukový lístek. Mnozí jednotlivci tak učinili, ale „i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe“ (2 Tim 2,13).
***
Se svolením zpracováno podle knihy Kateřiny Lachmanové: Vězení s klíčem uvnitř, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
