Slavíme vánoce. Ach, Bože, je to takový zbožný zvyk. Vánoční stromek se svíčkami a několika hezkými dárky, očekávání dětí a trochu vánoční hudby je vždy hezké a dojímavé. A když k povznesení nálady přistoupí náboženská stránka, pak je to zvláště hezké a dojímavé. Máme totiž všichni - a kdo nám to bude zazlívat - tajně se sebou trochu soucitu, a dopřejeme si proto rádi trochu dobrého rozpoložení, jež je mírumilovné a potěšující, tak jako když plačtivému dítěti pohladíme plavé vlásky a řekneme: Není to tak zlé, bude to zase všechno dobré.
Je to všechno, co se týká vánoc? Je to hlavní věc? Nebo je toto krásné a upokojivé, tiché a srdečné jen hezkou a lahodnou odezvou události, která se vlastně v tento den slaví a uskutečňuje někde zcela jinde, daleko výše na nebesích, daleko hlouběji v hlubinách a daleko niterněji v duši? Je vánoční radost a vánoční pokoj pouze náladou, do níž se s iluzemi utíkáme, nebo projevem, svatou oslavou skutečné události, k níž se vypravujeme s velkou udatností v srdci, aby se i na nás a skrze nás uskutečnila? A to proto, že je v každém případě pravdivá a skutečná, i když jí nechceme za pravdivou považovat, i když z ní nemáme nic než trochu dětinské romantiky a občanské pohody?
Vánoce jsou víc než jen trochu utěšující nálada. Záleží na tomto dítěti, na tom jediném dítěti v tomto dnu, v této svaté noci záleží. Na Božím Synu, který se stal člověkem, na jeho narození. Všechno ostatní na tomto svátku z toho žije nebo umírá a stává se iluzí. Vánoce znamenají: On přišel. Osvětlil noční čas. Noc našich temnot, noc našich nepochopení, krutou noc našich strachů a beznadějí učinil vánoční dobou, svatou nocí. To vyjadřují vánoce. Okamžik, kdy se to stalo, skutečně a pro všechny věky stalo, má tímto svátkem zůstat skutečností i v našem srdci a duchu.
Kdybychom my lidé dávali za pravdu běžným pocitům našeho slepého všedního dne, pak bychom vlastně musili dospět ve velkém i malém k strašnému a zoufalému názoru, že ve světě k ničemu nedochází. Že sice existuje věčný koloběh světového dění, osudů jednotlivých národů, osobních příhod, jež jsou občas dobré a radostné a pak nejčastěji špatné a smutné, ale že nakonec všechno samo krouží bez cíle a směru, všechno že se slepě a bezvýchodně stravuje. Že lidé nesmyslnou bezcílnost dění sami sobě skrývají jen díky tomu, že se úzkostlivě střeží uvažovat nad rámec příštího dne. Sami od sebe a sami pro sebe jsme si hádankou, sami od sebe trvale ukrutnou hádankou, která zabíjí. Kdybychom pohlíželi na narození tohoto dítěte dnešního svátku jen sami od sebe, pak bychom mohli o něm a o sobě jen pochmurně a s plnou hořkostí říci, co stojí u Joba ve čtrnácté kapitole: "Člověk zrozený z ženy má život krátký a plný neklidu. Jako květ vypučí, zvadne, prchá jako stín a nevydrží." Sami od sebe bychom byli jen jako malý světelný bod ve tmě bez hranic, který by nemohl nic než učinit tmu ještě strašnější. Byli bychom jako jednotka, která nevzejde: vyhnaní do času, který nechá všechno rozplynout, přinuceni k bytí, aniž se nás někdo dotázal, byli bychom obtíženi starostmi a zklamáními, sami sobě trýzní a trestem skrze vlastní viny. Začínali bychom trpět smrtí v okamžiku narození, nezajištěni a honěni, dětinsky se konejšíce tím, co se nazývá dobrými stránkami života, jež však by ve skutečnosti nebyly ničím jiným než rafinovaným prostředkem, který se snaží o to, aby martyrium a skřipec života příliš brzo neskončily.
Jestliže však řekneme ve víře, v rozhodné, střízlivé a nade všechno odvážné víře, jsou vánoce, pak pravíme: Do světa a do mého života vstoupila událost, jež změnila to všechno, co nazýváme svět a náš život, jež ukončila platnost výroku starého Kazatele "nic nového pod sluncem" a hrozby věčných návratů nového filozofa. Naši noc, úděsnou, chladnou a pustou noc, kdy tělo a duch očekávají zmrznutí, dovedla tato událost k vánocům, ke svaté noci. Neboť Pán je zde. Pán stvoření a mého života. Nepřihlíží již jen z věčného "všechno v jednom a najednou" své věčnosti pouze k neustálým změnám mého stále ubíhajícího života, jež by byly hluboko pod ním. Věčnost se stala časem, Syn se stal člověkem, věčná moudrost světa, všeobjímající účelovost veškeré skutečnosti se stala tělem. A tím se čas i život člověka přeměnily. Tím, že Bůh sám se stal člověkem. Nikoliv tak, že by přestal být on sám, samotné věčné Boží Slovo se svou veškerou slávou a nepředstavitelnou blažeností. Avšak stal se skutečně člověkem. A nyní se ho tento svět a jeho osudy přímo týkají. Teď již není svět jen jeho dílem, ale i částí jeho samotného. Nyní pouze nepřihlíží k jeho běhu, nyní v něm má on sám účast, nyní existuje s ním jako s ním existujeme my, nyní je jeho vlastní naším údělem, naší pozemskou radostí a naší vlastní žalostí. Nyní ho nepotřebujeme již hledat v nekonečnosti nebes, ve kterých se náš duch a naše srdce zcela ztrácejí. Nyní je on sám na naší zemi, na které se mu nedaří lépe než nám, kde mu nebylo přiřčeno žádné zvláštní privilegium, ale úděl nás všech: hlad, únava, nepřátelství, strach ze smrti a bědné umírání. Je nejnepravděpodobnější pravdou, že nekonečnost Boží přijala lidskou omezenost, že život přijal smrt. Ale jen tato pravda - toto temné světlo víry - prosvětluje naše noci, jen ona vytváří svatou noc.
Bůh přišel. Je zde přítomen. Proto je všechno jiné, než si myslíme. Z věčného plynutí dál se čas přeměnil do dění, které bezhlučnou, jednoznačnou zacíleností vede ke zcela určitému konci, kdy my i svět budeme stát před odhalenou tváří Boží. Když říkáme: jsou vánoce, pak pravíme: Bůh řekl své konečné, své nejhlubší, své nejkrásnější slovo do světa ve Slovu, které se stalo tělem, ve Slovu, které nemůže být anulováno, protože je to Boží definitivní skutek, protože toto Slovo je Bůh sám ve světě. A toto slovo znamená: miluji tě, světe a člověče. Je to slovo zcela neočekávané a zcela nepravděpodobné. Neboť jak je možno takové slovo vyslovit, když známe člověka a svět a jejich úskalí plná děsu a prázdnoty. Bůh však je zná lépe než my. A toto slovo pravil, když sám byl zrozen jako tvor. Toto slovo lásky, které se stalo tělem, vyjadřuje, že mezi věčným Bohem a námi má být společenství tváří v tvář, ano, že ono zde již existuje (nejvýše se můžeme ještě bránit polibku lásky, který již žhne na našich ústech). Toto slovo vyřkl Bůh ve zrození svého Syna. A nyní není ve světě nic než jen malá chvíle tichého klidu a veškerý hluk, jenž se pyšně nazývá světové dějiny nebo vlastní život, je jen úskok věčné lásky, která chce umožnit svobodnou odpověď člověka na své konečné slovo. A v tomto dlouhém krátkém okamžiku Božího mlčení, okamžiku, který se nazývá dějiny po Kristu, má člověk ještě jednou přijít ke slovu. A ve svém srdci, chvějícím se před láskou Boží, má říci Bohu, který jako člověk vedle něho stojí v mlčelivém čekání: "já ..." - nikoliv, nemá mu říci nic, ale mlčky se vzdát lásce Boží, která je zde, protože se narodil Syn.
Vánoce znamenají: Bůh k nám přišel, přišel tak, že vrátit se domů do své vlastní ohromující velebné slávy může již jen společně se světem a s námi. Všechno se již narozením dítěte přeměnilo. Všechno se již prodírá z vlastního středu skutečnosti, kterým je vtělené Slovo, s neoblomností lásky před Boží tvář, aniž by tam svět musel zcela shořet planoucím ohněm svatosti a spravedlnosti. Všechen čas již objímá věčnost, která se sama stala časem. Všechny slzy již uvnitř vyschly, protože Bůh sám se zúčastnil pláče a setřel je se svých vlastních očí. Veškerá naděje je vlastně již vlastnictvím, neboť Bůh je již zajat světem. Noc světa se již rozjasnila. Náš svéhlavý vzdor a slabost našeho srdce, jež nechce, aby byl Bůh větším než je naše srdce, a proto ho nechce mít tak malého jako je malé dítě, které se narodí a leží v jeslích. Naše srdce nechce připustit, že půlnoc již minula a den bez večera již proniká noc. Veškerá hořkost je pouhé připomenutí, že ještě není zřejmé, že nástoupila vánoční noc na celém světě a že veškerá blaženost na tomto světě je jen tajemné potvrzení, které si samo většinou nerozumí: že již nastaly vánoce.
Vánoční svátky proto nepředstavují poezii a dětskou romantiku, ale vyznání a víru, jež jediná člověka ospravedlňuje: že Bůh povstal a již vyřkl své poslední slovo v dramatu dějin, ať si svět jak chce mluví a povykuje. Slavnost vánoc může být jen ozvěna onoho slova v hlubinách naší bytosti, v němž říkáme věřící Amen k Božímu Slovu, které z daleké věčnosti Boží přišlo do omezenosti tohoto světa a přitom nepřestalo být slovem pravdy Boží a slovem jeho blažené lásky. Když souhlas s dětským slovem Boží lásky nevyslovuje pouze záře svíček, radost dětí a vůně borovic, ale samotné srdce, pak se skutečně uskutečňují vánoce, nejen náladou, ale v nejčistší pravdě. Neboť toto slovo srdce je pak opravdu neseno Boží svatou milostí, Boží Slovo se pak zrodí i v našem srdci, jak praví staří mistři: Bůh sám vstoupí do našeho srdce, tak jako v Betlémě vstoupil do světa, tak opravdově a skutečně, ještě více než dosud, ještě niterněji než dosud. Pak skutečně otevřeme zvysoka a zeširoka dveře našeho srdce a Bůh přijde do svého vlastnictví tak, jak o prvních vánocích přišel do vlastnictví své všemohoucnosti, které představuje svět. Pak ale nám říká, co svým milostiplným zrozením řekl světu jako celku: Jsem zde, jsem u tebe. Jsem tvůj čas. Já jsem zasmušilost tvého všedního dne, proč ji nechceš nést? Pláči tvé slzy, plač se mnou, mé dítě. Já jsem tvá radost, neboj se být radostný, neboť od té doby, co jsem plakal, je radost opravdovější postoj k životu než strach a smutek těch, kdo se domnívají, že nemají naději. Já jsem bezvýchodnost tvých cest, neboť tam, kde nevíš, jak dál, tam jsi, bláhové dítě, dospěl již ke mně a nepozoruješ to. Jsem přítomen ve tvém strachu, neboť jsem jej trpěl s tebou a nechoval se podle měřítek světa ani hrdinně. Jsem v žaláři tvé omezenosti, neboť láska ze mne učinila tvého zajatce. Když se nesplní tvé myšlenky a tvé životní zkušenosti, hle, já jsem ten nesplněný zbytek a vím, že toto nenaplnění, jež tě chce přivést k zoufání, je v pravdě má láska, kterou ještě nechápeš. Jsem účastníkem tvých útrap, neboť já jsem je sám prožil a jsou nyní proměněny, nikoliv však vymazány z mého lidského srdce. Jsem účasten tvých nejhlubších pádů, neboť dnes jsem započal sestupovat do podsvětí. Jsem účasten tvé smrti, neboť dnes jsem počal s tebou umírat v důsledku svého zrození a od této smrti jsem si skutečně nenechal nic darovat. Nelituj ty, kteří se narodili, jako to činil Job, neboť všichni, kteří přijímají mou spásu, narodili se ve svaté noci, protože mé vánoce obepínají všechny vaše dny i noci. Já sám, skutečně já celý a zcela osobně, jsem se věnoval obrovskému dobrodružství, jež počíná vaším zrozením. Pravím vám, že to mé nebylo ani lehčí ani méně nebezpečné, než to vaše a ujišťuji vás, že má blažený výstup. Od té doby, co jsem se stal vaším bratrem, jste mi tak blízcí, jako jsem já sám sobě. Když tedy jako tvor chci dokázat v sobě a ve vás, svých bratrech a sestrách, že jako stvořitel jsem s lidmi neprovedl žádný beznadějný pokus, kdo pak vám vyrve mou ruku? Ujal jsem se vás,když jsem vzal na sebe svůj lidský život jako s vámi rovný, v novém začátku jsem zvítězil nad svým zánikem. Jestliže svou budoucnost posuzujete jen sami podle sebe, nemůžete být dost pesimističtí. Avšak nezapomeňte: vaše opravdová budoucnost je má přítomnost, jež se dnes započala a nikdy se nestane minulostí. Proto je přece realističtější, když se budete přidržovat mého optimismu, který není utopií, ale skutečností Boha, celou skutečností Boha, kterou jsem - jako nepochopitelný zázrak své všemohoucí lásky - neporušenou a celou přinesl do studené stáje vašeho světa. Já jsem zde. Z tohoto světa již neodejdu, i když mne nyní nevidíte.
Když ty, ubohý člověče, slavíš vánoce, pak ke všemu, co zde existuje a čím jsi, řekni jen jediné - řekni to mně: Ty jsi zde. Ty jsi přišel. Ty jsi přišel do všeho. I do mé duše. I navzdory mé zlomyslnosti, která si nechce nechat odpustit. Člověče, řekni jen jediné, pak jsou vánoce i pro tebe, řekni jen: Ty jsi zde. Nikoliv, neříkej nic. Já jsem zde. A má láska je od té doby nepřemožitelná. Jsem zde. Jsou vánoce. Zapalte svíčky. Mají více oprávnění než veškerá temnota. Jsou vánoce, ty zůstanou na věky.
***
Další texty k tématu Vánoce naleznete zde
Vánoce jsou víc než jen trochu utěšující nálada. Záleží na tomto dítěti, na tom jediném dítěti v tomto dnu, v této svaté noci záleží. Na Božím Synu, který se stal člověkem, na jeho narození. Všechno ostatní na tomto svátku z toho žije nebo umírá a stává se iluzí. Vánoce znamenají: On přišel. Osvětlil noční čas. Noc našich temnot, noc našich nepochopení, krutou noc našich strachů a beznadějí učinil vánoční dobou, svatou nocí. To vyjadřují vánoce. Okamžik, kdy se to stalo, skutečně a pro všechny věky stalo, má tímto svátkem zůstat skutečností i v našem srdci a duchu.
Kdybychom my lidé dávali za pravdu běžným pocitům našeho slepého všedního dne, pak bychom vlastně musili dospět ve velkém i malém k strašnému a zoufalému názoru, že ve světě k ničemu nedochází. Že sice existuje věčný koloběh světového dění, osudů jednotlivých národů, osobních příhod, jež jsou občas dobré a radostné a pak nejčastěji špatné a smutné, ale že nakonec všechno samo krouží bez cíle a směru, všechno že se slepě a bezvýchodně stravuje. Že lidé nesmyslnou bezcílnost dění sami sobě skrývají jen díky tomu, že se úzkostlivě střeží uvažovat nad rámec příštího dne. Sami od sebe a sami pro sebe jsme si hádankou, sami od sebe trvale ukrutnou hádankou, která zabíjí. Kdybychom pohlíželi na narození tohoto dítěte dnešního svátku jen sami od sebe, pak bychom mohli o něm a o sobě jen pochmurně a s plnou hořkostí říci, co stojí u Joba ve čtrnácté kapitole: "Člověk zrozený z ženy má život krátký a plný neklidu. Jako květ vypučí, zvadne, prchá jako stín a nevydrží." Sami od sebe bychom byli jen jako malý světelný bod ve tmě bez hranic, který by nemohl nic než učinit tmu ještě strašnější. Byli bychom jako jednotka, která nevzejde: vyhnaní do času, který nechá všechno rozplynout, přinuceni k bytí, aniž se nás někdo dotázal, byli bychom obtíženi starostmi a zklamáními, sami sobě trýzní a trestem skrze vlastní viny. Začínali bychom trpět smrtí v okamžiku narození, nezajištěni a honěni, dětinsky se konejšíce tím, co se nazývá dobrými stránkami života, jež však by ve skutečnosti nebyly ničím jiným než rafinovaným prostředkem, který se snaží o to, aby martyrium a skřipec života příliš brzo neskončily.
Jestliže však řekneme ve víře, v rozhodné, střízlivé a nade všechno odvážné víře, jsou vánoce, pak pravíme: Do světa a do mého života vstoupila událost, jež změnila to všechno, co nazýváme svět a náš život, jež ukončila platnost výroku starého Kazatele "nic nového pod sluncem" a hrozby věčných návratů nového filozofa. Naši noc, úděsnou, chladnou a pustou noc, kdy tělo a duch očekávají zmrznutí, dovedla tato událost k vánocům, ke svaté noci. Neboť Pán je zde. Pán stvoření a mého života. Nepřihlíží již jen z věčného "všechno v jednom a najednou" své věčnosti pouze k neustálým změnám mého stále ubíhajícího života, jež by byly hluboko pod ním. Věčnost se stala časem, Syn se stal člověkem, věčná moudrost světa, všeobjímající účelovost veškeré skutečnosti se stala tělem. A tím se čas i život člověka přeměnily. Tím, že Bůh sám se stal člověkem. Nikoliv tak, že by přestal být on sám, samotné věčné Boží Slovo se svou veškerou slávou a nepředstavitelnou blažeností. Avšak stal se skutečně člověkem. A nyní se ho tento svět a jeho osudy přímo týkají. Teď již není svět jen jeho dílem, ale i částí jeho samotného. Nyní pouze nepřihlíží k jeho běhu, nyní v něm má on sám účast, nyní existuje s ním jako s ním existujeme my, nyní je jeho vlastní naším údělem, naší pozemskou radostí a naší vlastní žalostí. Nyní ho nepotřebujeme již hledat v nekonečnosti nebes, ve kterých se náš duch a naše srdce zcela ztrácejí. Nyní je on sám na naší zemi, na které se mu nedaří lépe než nám, kde mu nebylo přiřčeno žádné zvláštní privilegium, ale úděl nás všech: hlad, únava, nepřátelství, strach ze smrti a bědné umírání. Je nejnepravděpodobnější pravdou, že nekonečnost Boží přijala lidskou omezenost, že život přijal smrt. Ale jen tato pravda - toto temné světlo víry - prosvětluje naše noci, jen ona vytváří svatou noc.
Bůh přišel. Je zde přítomen. Proto je všechno jiné, než si myslíme. Z věčného plynutí dál se čas přeměnil do dění, které bezhlučnou, jednoznačnou zacíleností vede ke zcela určitému konci, kdy my i svět budeme stát před odhalenou tváří Boží. Když říkáme: jsou vánoce, pak pravíme: Bůh řekl své konečné, své nejhlubší, své nejkrásnější slovo do světa ve Slovu, které se stalo tělem, ve Slovu, které nemůže být anulováno, protože je to Boží definitivní skutek, protože toto Slovo je Bůh sám ve světě. A toto slovo znamená: miluji tě, světe a člověče. Je to slovo zcela neočekávané a zcela nepravděpodobné. Neboť jak je možno takové slovo vyslovit, když známe člověka a svět a jejich úskalí plná děsu a prázdnoty. Bůh však je zná lépe než my. A toto slovo pravil, když sám byl zrozen jako tvor. Toto slovo lásky, které se stalo tělem, vyjadřuje, že mezi věčným Bohem a námi má být společenství tváří v tvář, ano, že ono zde již existuje (nejvýše se můžeme ještě bránit polibku lásky, který již žhne na našich ústech). Toto slovo vyřkl Bůh ve zrození svého Syna. A nyní není ve světě nic než jen malá chvíle tichého klidu a veškerý hluk, jenž se pyšně nazývá světové dějiny nebo vlastní život, je jen úskok věčné lásky, která chce umožnit svobodnou odpověď člověka na své konečné slovo. A v tomto dlouhém krátkém okamžiku Božího mlčení, okamžiku, který se nazývá dějiny po Kristu, má člověk ještě jednou přijít ke slovu. A ve svém srdci, chvějícím se před láskou Boží, má říci Bohu, který jako člověk vedle něho stojí v mlčelivém čekání: "já ..." - nikoliv, nemá mu říci nic, ale mlčky se vzdát lásce Boží, která je zde, protože se narodil Syn.
Vánoce znamenají: Bůh k nám přišel, přišel tak, že vrátit se domů do své vlastní ohromující velebné slávy může již jen společně se světem a s námi. Všechno se již narozením dítěte přeměnilo. Všechno se již prodírá z vlastního středu skutečnosti, kterým je vtělené Slovo, s neoblomností lásky před Boží tvář, aniž by tam svět musel zcela shořet planoucím ohněm svatosti a spravedlnosti. Všechen čas již objímá věčnost, která se sama stala časem. Všechny slzy již uvnitř vyschly, protože Bůh sám se zúčastnil pláče a setřel je se svých vlastních očí. Veškerá naděje je vlastně již vlastnictvím, neboť Bůh je již zajat světem. Noc světa se již rozjasnila. Náš svéhlavý vzdor a slabost našeho srdce, jež nechce, aby byl Bůh větším než je naše srdce, a proto ho nechce mít tak malého jako je malé dítě, které se narodí a leží v jeslích. Naše srdce nechce připustit, že půlnoc již minula a den bez večera již proniká noc. Veškerá hořkost je pouhé připomenutí, že ještě není zřejmé, že nástoupila vánoční noc na celém světě a že veškerá blaženost na tomto světě je jen tajemné potvrzení, které si samo většinou nerozumí: že již nastaly vánoce.
Vánoční svátky proto nepředstavují poezii a dětskou romantiku, ale vyznání a víru, jež jediná člověka ospravedlňuje: že Bůh povstal a již vyřkl své poslední slovo v dramatu dějin, ať si svět jak chce mluví a povykuje. Slavnost vánoc může být jen ozvěna onoho slova v hlubinách naší bytosti, v němž říkáme věřící Amen k Božímu Slovu, které z daleké věčnosti Boží přišlo do omezenosti tohoto světa a přitom nepřestalo být slovem pravdy Boží a slovem jeho blažené lásky. Když souhlas s dětským slovem Boží lásky nevyslovuje pouze záře svíček, radost dětí a vůně borovic, ale samotné srdce, pak se skutečně uskutečňují vánoce, nejen náladou, ale v nejčistší pravdě. Neboť toto slovo srdce je pak opravdu neseno Boží svatou milostí, Boží Slovo se pak zrodí i v našem srdci, jak praví staří mistři: Bůh sám vstoupí do našeho srdce, tak jako v Betlémě vstoupil do světa, tak opravdově a skutečně, ještě více než dosud, ještě niterněji než dosud. Pak skutečně otevřeme zvysoka a zeširoka dveře našeho srdce a Bůh přijde do svého vlastnictví tak, jak o prvních vánocích přišel do vlastnictví své všemohoucnosti, které představuje svět. Pak ale nám říká, co svým milostiplným zrozením řekl světu jako celku: Jsem zde, jsem u tebe. Jsem tvůj čas. Já jsem zasmušilost tvého všedního dne, proč ji nechceš nést? Pláči tvé slzy, plač se mnou, mé dítě. Já jsem tvá radost, neboj se být radostný, neboť od té doby, co jsem plakal, je radost opravdovější postoj k životu než strach a smutek těch, kdo se domnívají, že nemají naději. Já jsem bezvýchodnost tvých cest, neboť tam, kde nevíš, jak dál, tam jsi, bláhové dítě, dospěl již ke mně a nepozoruješ to. Jsem přítomen ve tvém strachu, neboť jsem jej trpěl s tebou a nechoval se podle měřítek světa ani hrdinně. Jsem v žaláři tvé omezenosti, neboť láska ze mne učinila tvého zajatce. Když se nesplní tvé myšlenky a tvé životní zkušenosti, hle, já jsem ten nesplněný zbytek a vím, že toto nenaplnění, jež tě chce přivést k zoufání, je v pravdě má láska, kterou ještě nechápeš. Jsem účastníkem tvých útrap, neboť já jsem je sám prožil a jsou nyní proměněny, nikoliv však vymazány z mého lidského srdce. Jsem účasten tvých nejhlubších pádů, neboť dnes jsem započal sestupovat do podsvětí. Jsem účasten tvé smrti, neboť dnes jsem počal s tebou umírat v důsledku svého zrození a od této smrti jsem si skutečně nenechal nic darovat. Nelituj ty, kteří se narodili, jako to činil Job, neboť všichni, kteří přijímají mou spásu, narodili se ve svaté noci, protože mé vánoce obepínají všechny vaše dny i noci. Já sám, skutečně já celý a zcela osobně, jsem se věnoval obrovskému dobrodružství, jež počíná vaším zrozením. Pravím vám, že to mé nebylo ani lehčí ani méně nebezpečné, než to vaše a ujišťuji vás, že má blažený výstup. Od té doby, co jsem se stal vaším bratrem, jste mi tak blízcí, jako jsem já sám sobě. Když tedy jako tvor chci dokázat v sobě a ve vás, svých bratrech a sestrách, že jako stvořitel jsem s lidmi neprovedl žádný beznadějný pokus, kdo pak vám vyrve mou ruku? Ujal jsem se vás,když jsem vzal na sebe svůj lidský život jako s vámi rovný, v novém začátku jsem zvítězil nad svým zánikem. Jestliže svou budoucnost posuzujete jen sami podle sebe, nemůžete být dost pesimističtí. Avšak nezapomeňte: vaše opravdová budoucnost je má přítomnost, jež se dnes započala a nikdy se nestane minulostí. Proto je přece realističtější, když se budete přidržovat mého optimismu, který není utopií, ale skutečností Boha, celou skutečností Boha, kterou jsem - jako nepochopitelný zázrak své všemohoucí lásky - neporušenou a celou přinesl do studené stáje vašeho světa. Já jsem zde. Z tohoto světa již neodejdu, i když mne nyní nevidíte.
Když ty, ubohý člověče, slavíš vánoce, pak ke všemu, co zde existuje a čím jsi, řekni jen jediné - řekni to mně: Ty jsi zde. Ty jsi přišel. Ty jsi přišel do všeho. I do mé duše. I navzdory mé zlomyslnosti, která si nechce nechat odpustit. Člověče, řekni jen jediné, pak jsou vánoce i pro tebe, řekni jen: Ty jsi zde. Nikoliv, neříkej nic. Já jsem zde. A má láska je od té doby nepřemožitelná. Jsem zde. Jsou vánoce. Zapalte svíčky. Mají více oprávnění než veškerá temnota. Jsou vánoce, ty zůstanou na věky.
***
Další texty k tématu Vánoce naleznete zde
