„Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ‘Ježíš je Pán’“ (1 Kor 12,3). Živé a osobní poznání Krista nepochází z nás samých, nelze si ho žádným způsobem vydobýt, ale je výhradně darem Ducha svatého. Až poté, co byl v den Letnic „naplněn Duchem svatým“, může Petr s nečekanou otevřeností prohlásit: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali“ (Sk 2,36).
Dokud mnou nepohne
Mezi darem Ducha a zmíněným živým poznáním Ježíše tedy existuje podstatné spojení. Nikdo nemůže prohlásit „Ježíš je Pán“, pokud ho k tomu nepohne Duch svatý, a v nikom nemůže Duch svatý působit, pokud člověk nevyzná, že Ježíš je Pán. Všechno, doslova a úplně všechno musíme podřídit Ježíši Kristu jako „jedinému Pánu“ a teprve tehdy, až se rozhodneme to učinit, zakusíme ve svém životě novou jistotu a pocítíme novou sílu ke službě.
Často vidíme, jak malý význam má osoba Krista pro víru lidí okolo nás. Týká se ale tento problém skutečně jen ostatních lidí, anebo má co do činění i s námi, věřícími a hlasateli evangelia? Vzpomeňme si na rozhovor, který vedl Ježíš s apoštoly u Césareje Filipovy, a na jeho dvě rozdílné otázky: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ – „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16,13-15). Pro Ježíše není nejdůležitější to, co si o něm myslí ostatní lidé, ale to, co si o něm myslí apoštolové.
Víra – dar nebo ctnost?
Musíme opakovat modlitbu apoštolů „Dej nám více víry!“ (Lk 17,5) nebo modlitbu, s níž se na Ježíše obrátil otec nemocného chlapce: „Pane, věřím! Pomoz mé slabé víře!“ (srov. Mk 9,24).
Potřebujeme tedy „charismatickou víru“ v Krista. Jak ale může svatý Pavel zahrnout „dar víry“ mezi charismata (srov. 1 Kor 12,9), když je víra božskou (teologální) ctností a stejně jako bez naděje a lásky se bez ní nikdo neobejde? Svatý Cyril Jeruzalémský podává toto vysvětlení:
„Víra je pouze jedna, má však dvě stránky. Jedna její stránka se týká pravd víry … a tato je nezbytná pro spásu … Existuje ale i druhá stránka víry, a ta je darovaná Kristem. […] Tato víra, svobodně darovaná Duchem jako dar, se netýká pouze pravd víry, nýbrž je také důvodem činů, které přesahují lidské možnosti. Ten, kdo má takovou víru, může říci této hoře: ‘Přesuň se odtud tam,’ a přesune se (Mt 17,20).“
Pomazání Duchem
Tento druh víry je plodem zvláštního pomazání Duchem. Dostane-li se člověku tohoto zvláštního pomazání, může společně s Janem prohlásit: „My jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“ (Jan 6,69), „my jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa“ (1 Jan 4,14).
Dovolte mi, abych vysvětlil, jak k němu dochází. Během promluvy si kazatel v jisté chvíli a zcela nezávisle na svém rozhodnutí uvědomí, že v něm začíná cosi působit. Vycházejí z něj pronikavá a sebejistá slova a on zakouší dotyk oné „moci“, kterou vnímali také všichni Ježíšovi posluchači. Přitom si je však zcela jasně vědom, že nic z toho není jeho zásluha.
Samozřejmě že k tomu nedochází po celou dobu se stejnou intenzitou. Některé okamžiky jsou výjimečné. Bohu stačí jen jediná věta, jediné slovo.
... a jak ho získáme?
Předtím než se vydáme konat např. dílo evangelizace, nám tedy zbývá udělat jediné: jednoduše poprosit o pomazání. Mnoho mých modliteb zůstalo bez odpovědi, ale jen zřídkakdy to byly prosby o pomazání, a to zvláště v situacích, kdy jsem se cítil slabý, unavený a naprosto neschopný cokoliv říct. Pak se jednoduše modlím: „Nebeský Otče, ve jménu tvého Syna Ježíše a pro jeho slávu tě prosím, uděl mi pomazání Duchem, abych mohl přesvědčivě a přitom laskavě hlásat evangelium.“ Pojďme se těmito slovy, všichni společně a právě teď, pomodlit! Všichni potřebujeme být pomazáni…
Byly chvíle, kdy jsem téměř fyzicky vnímal, jak na mě pomazání sestupuje. Cítil jsem hluboké pohnutí, duše prožívala vědomí jasu a jistoty a všechny stopy nervozity, strachu a bázlivosti zmizely.
