Jesličky nám pomáhají pochopit, na čem o Vánocích záleží

Betlém je jako malá studánka,
z níž můžeme čerpat Boží blízkost,
​zdroj naděje a radosti.

Betlémy: ne umělecké dílo,
ale údiv nad Božím jednáním

Před osmi sty lety, o Vánocích roku 1223, vytvořil svatý František v Grecciu živý betlém. V těchto dnech, kdy připravujeme betlémy, si můžeme přiblížit jejich počátky.

Jak betlém vznikl? Jaký byl záměr svatého Františka? Tento světec prohlásil: „Chtěl bych zobrazit Dítě narozené v Betlémě a nějakým způsobem lidsky vidět těžkosti, v nichž se ocitlo kvůli nedostatku věcí potřebných pro nemluvně, jak bylo uloženo do jeslí a jak leželo na seně mezi volem a oslíkem“.

Svatý František nechtěl vytvořit krásné umělecké dílo, ale prostřednictvím jesliček vzbudit údiv nad krajní pokorou Boha, nad útrapami, které z lásky k nám vytrpěl v chudé betlémské jeskyni. Zde bych zdůraznil bych jedno důležité slovo: údiv. Pokud se my křesťané díváme na betlém jako na krásnou věc, jako na něco historického, dokonce náboženského, a modlíme se, nestačí to. Před tajemstvím vtělení Slova, před Ježíšovým narozením, potřebujeme tento náboženský postoj úžasu. Pokud před tajemstvím nedojdu k tomuto úžasu, je moje víra prostě povrchní; je to víra podobná informatice.

Mentalita konzumu rozleptává Vánoce

Jedna z charakteristik jesliček je, že se zrodily jako škola střídmosti, což k nám silně promlouvá. Dnes totiž existuje veliké riziko ztráty toho, co je v životě důležité, a paradoxně se zvyšuje právě o Vánocích. Mentalita Vánoc se mění, noří se do konzumu, který rozleptává jejich smysl. Je dobré, že člověk chce dávat dárky, to je v pořádku. Ale nákupní šílenství odvádí pozornost jinam, kde už není střízlivost Vánoc.

Betlém vzniká proto, aby nás navrátil k tomu, na čem záleží: k Bohu, který přichází, aby přebýval mezi námi. Proto je důležité hledět na jesličky, protože nám pomáhají pochopit, na čem záleží, a také porozumět společenským vztahům Ježíše v té době, tvořenými rodinou, Josefem a Marií, a blízkými lidmi, pastýři. Lidé mají přednost před věcmi. A my tolikrát dáváme přednost věcem před lidmi, což nefunguje.

Betlém nás přivádí k radosti

Betlém v Grecciu vypovídá také o radosti. Radost je něco jiného než zábava. Bavit se není špatná věc. Ale radost je ještě hlubší, lidštější. Někdy se uchýlíme k jakési zábavě bez radosti. Bavíme se tím, že děláme hluk, ale radost v tom není. Je to trochu jako postava klauna, který se směje, rozesmívá lidi, ale srdce má smutné.

Radost je kořenem dobré vánoční zábavy. O radosti se v tehdejší kronice píše: „A přichází den radosti, čas veselí! [...] František [...] září [...]. Lidé se hrnuli a radovali se radostí, jakou nikdy předtím nezakusili [...]. Všichni se vrátili domů plni nevýslovné radosti“. Střízlivost, údiv, vede k radosti, k pravé radosti, nikoli k té umělé.

Z čeho však tato vánoční radost pramení? Určitě ne z toho, že jsme domů přinesli hory dárků nebo že jsme prožili okázalé oslavy. Ne, je to radost, která přetéká ze srdce, když se člověk rukou dotkne Ježíšovy blízkosti, Boží něhy, která nenechává člověka samotného, ale utěšuje ho. Blízkost, něha a soucit, to jsou tři Boží postoje. A při pohledu na jesličky, při modlitbě před jesličkami můžeme pocítit tyto Boží věci, které nám pomáhají v každodenním životě.

Betlém je jako malá studánka,
z níž můžeme čerpat Boží zdroj naděje a radosti

Betlém je jako malá studánka, z níž můžeme čerpat Boží blízkost, zdroj naděje a radosti. Betlém je jako živé evangelium, domácí evangelium. Je jako biblická studna, je místem setkání, kam je možno přinášet Ježíši svá životní očekávání a starosti, tak jako to dělali betlémští pastýři a lidé z Greccia.

Svěříme-li před jesličkami Ježíši vše, co máme na srdci, i my „se zaradujeme nevýslovnou radostí“ (Mt 2,10), radostí, která pramení právě z kontemplace, z ducha úžasu, s nímž se vydáme tato tajemství kontemplovat. Pojďme před jesličky. Každý ať se na ně podívá a dovolí srdci, aby něco pocítilo.