´Ježíš je příšerně nepraktický!´ bědoval Jidáš (povídka)

Proč to vlastně Jidáš udělal? Proč zradil Ježíše? Tuhle otázku si lidé kladou od chvíle, kdy oněch třicet stříbrných změnilo majitele. A nacházejí pro to spoustu rozmanitých vysvětlení.

Někteří soudí, že ačkoli Jidáš byl Ježíšovým stoupencem – dokonce jedním z jeho učedníků – jednoduše nepochopil, kým jeho Mistr doopravdy je. Ostatní poukazují na peníze. Nebo na vliv satanův. A jiní zase tvrdí, že v tom hrála roli politika – že Jidáš byl příslušníkem revolučního hnutí, jež usilovalo o svržení římské nadvlády, a dělal si naděje, že Ježíš bude v této věci nápomocen. Jidášova zrada prý byla projevem zoufalého zklamání, když si uvědomil, že Ježíš nic takového nezamýšlí. A nakonec jsou i tací, kteří to tak nějak kladou za vinu samému Bohu, protože někdo se přece tohoto činu dopustit musel – a byl to Jidášův osud, že volba padla právě na něj. Jak poznáte z následujícího příběhu, má každá z těchto úvah něco do sebe. S výjimkou té poslední, samo sebou.

Jidáš učinil rozhodnutí. Mohl k němu být sveden. Nikoli však přinucen. Ani Bohem ani osudem. Prostě nikým. Jeho pohnutky mohly být ryzí, mohly být sobecké, mohly být zmatené. Ale nepopiratelný fakt zní: bez ohledu na důvody, které Jidáše vedly ke zradě Ježíše, tato zrada skončila Ježíšovou smrtí.

Kolik stojí změna světa

"Je příšerně nepraktický!" bědoval Jidáš. "Řekl bych, že všechny moje námitky se dají shrnout do toho jediného.“

Jidášův společník s účastí přikývl. "Moc dobře ti rozumím," řekl. "Ten člověk nemá ponětí, jak to na světě chodí."

"Moje řeč!" zvolal Jidáš a plácl do stolu. "Věděl jsem, že mě pochopíš."

Tenhle chlapík se Jidášovi zamlouval. Byl nevýznamným chrámovým funkcionářem, něco jako náměstek druhého náměstka třetího náměstka velekněze nebo tak nějak. Jidáš se s ním seznámil úplně náhodou, ale hned si padli do oka. Ten chlap byl sebejistý. Přesvědčivý. Dokonale vyrovnaný. A nejlepší na něm bylo to, že naprosto chápal učedníkovo neustále rostoucí zklamání.

"Vznešené myšlenky. Velké ideály," navázal společník. "Ale k proměně světa je třeba trochu víc, nemám pravdu?"

"Moje řeč - tohle já říkám už léta," povzdychl si učedník. "Ale nikdo mě nechce slyšet. A on nejmíň ze všech! Říkám mu, potřebujeme mocenskou základnu. Potřebujeme upevnit jednotu našich stoupenců. Musíme mít realistický plán."

"A peníze," doplnil ho společník.

"Peníze!" povzdychl si znovu Jidáš. "Nemluv mi o penězích. Řekni to radši jemu! Dívá se na peníze, jako by přenášely malomocenství! Ne - to beru zpátky, protože s malomocnými jedná líp než s průměrně bohatými slušnými lidmi."

Společník se předklonil a zeptal se pln zájmu: "Jak to?"

Jidáš zase zaúpěl. "Kde mám začít? Je pro to spousta příkladů. Dobrá, tedy aspoň tenhle: Jednoho dne za námi přišel chlápek. Boháč, to se hned pozná. Podle šatů. Šperků. Podle způsobu, jak se nese a jak drží hlavu. Chtěl se k nám přidat, a tak se Ježíše zeptal, co má udělat, aby se dostal do Božího království. Ježíš na něj vysypal takové ty tuctové rady, jako že poslouchat přikázání, milovat bližní, nekrást, nepodvádět, bla, bla, bla, bla - a tak dál. Ten chlap na to, že tohle všechno od mládí dodržuje. Tedy řeknu ti, že my kolem už jsme se po sobě koukali a kroutili očima- `To známe!' rozumíš mi... Jenomže Ježíš místo aby jeho chlubení zpochybnil, řekl mu, že má udělat ještě něco dalšího. Prodat všechno, co má, a peníze rozdat chudým."

"No a?" Společník se až předklonil zaujetím.

"Co myslíš?" Jidáš pokrčil rameny. "Chlápek odešel."

"Ježíš se za ním nevydal?"

"To víš, že ne!" povzdychl si Jidáš. "Jen se otočil k nám, co jsme tam zbyli, a začal vykládat, jak je pro boháče těžké dostat se do nebeského království. Že prý snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království. To jsou jeho vlastní slova!"

Společník si zvolna hladil bradu. "To mě zajímá," pravil nečekaně vážně. "Nezdá se mi to správné."

Teď to byl zase Jidáš, kdo se důvěrně předklonil. "Víš, je nás pár, co si to taky myslíme. Nevím jak ty, ale já jsem se učil, že bohatství je známkou Božího požehnání. Ale Ježíš ne. Ten tedy ne! Ten dělá, jako by to bylo nějaké prokletí."

"Pokud ten bohatý nepomáhá chudým," doplnil ho společník.

"Inu - ano i ne," odfrkl Jidáš. "To bylo zase jindy. Jedna žena přišla za Ježíšem a vylila mu na nohy celou láhev neuvěřitelně drahého vonného oleje."

"To je tedy luxus!" konstatoval společník.

"Moje slova," souhlasil Jidáš. "První, co mě v tu chvíli napadlo, byl stav našich financí. Zoufale jsme tehdy potřebovali peníze a já, já to věděl nejlíp ze všech."

"Protože jsi měl na starosti pokladnici?" přerušil ho společník.

"Jasně. Tak či onak, dobře jsem věděl, že bych nic nepořídil, kdybych doporučil, aby se ta voňavka prodala a peníze abychom strčili do našeho měšce. Tak jsem navrhl ji prodat a strženou částku (velké peníze by to byly!) rozdat chudým. Jednoduchý, spolehlivý, rozumný záměr, myslel jsem si. Ale kdepak! Ježíš se na to díval úplně jinak. `Chudé máte vždycky s sebou,' povídá, `ale já jsem s vámi jen na krátký čas.' Kdoví, co tím myslel! Prý - nechejte tu ženu. No řekni sám! Má to nějakou logiku? Smysl? Zdravé jádro? Na jedné straně přijímá drahé dary, a na druhé zatracuje boháče pro jejich majetek."

Společník nechápavě zavrtěl hlavou "To mi fakt nejde na rozum - zvlášť když uvážím, že k vaší skupině následovníků patří i pár dost bohatých lidí. Co třeba Lévi, myslím toho, co si teď říká Matouš?"

Jidáš jen obrátil oči v sloup. "Výběrčí daní. Vypadá to, že se právě na takovéhle soustřeďujeme. Matouš. Zacheus. Ale vždycky je to na jedno brdo: dej se do kupy s Ježíšem, zbav se všech peněz, vyplať všechny, které jsi ošidil. Pomáhej chudým. Jenomže než to všechno skončí, pro naši pokladnu nic nezbude. Já to musím vědět nejlip..."

"No zdali! Jsi přece pokladník, ne?" zopakoval ten druhý. "Samozřejmě," odtušil učedník. "A kdyby se Ježíš aspoň jednou obtěžoval nakouknout do našeho společného měšce, pochopil by, jaká je to svízel. Za pár haléřů svět nepředěláš! A jen tak mimochodem - já mu stejně moc nevěřím..."

"Ježíšovi?"

"Ne, ne! Matoušovi!" odpověděl Jidáš. "Myslím, že to dál táhne s Římany. Dávalo by to smysl, nezdá se ti? Celá léta pro ně vybíral daně. A teď jsem ho přistihl, jak si dělá poznámky o každém našem kroku. Pozoruje, naslouchá a pak si všechno zapisuje! Dělá Římanům špicla - na to dám krk."

"Chápu, že ti to dělá starosti," pokývl společník. "Římani jsou problém."

"Ten největší problém!" zvolal Jidáš. "Ze začátku to byl vlastně hlavní důvod, proč jsem se k Ježíšovi vůbec přidal. Jestli je mesiáš, říkal jsem si - a už jen ty jeho zázraky stačily, abych tomu uvěřil - pak zničí Římany a naše země bude zase svobodná. Ještě pořád bych si přál, aby to tak dopadlo. Aby aspoň na chvíli zapomněl na všechny ty nesmysly s láskou a odpuštěním a začal se zajímat o daleko praktičtější záležitosti: jak ustavit vojsko a vypracovat bojový plán..."

"A jak sehnat peníze," doplnil ho společník.

"A jak sehnat peníze, svatá pravda," povzdechl Jidáš.

"Tohle jsou dost nebezpečné řeči," zašeptal společník. Pak se předklonil a dál pokračoval ještě tišším šeptem - tak tichým, že spíš připomínal hadí syčení: "Ale myslím, že bych ti mohl pomoci."

"Skutečně?" syknul Jidáš.

"Ano," pokračoval jeho druh. "Pár mých nadřízených z veleknězova úřadu má zájem prohodit pár slov s Ježíšem. Soukromě. Jim totiž také dělá starosti směr, kterým se ubírá jeho učení, a doufají, že kdyby měli možnost si s ním trochu pohovořit, mohli by ho vrátit na správnou cestu. Kdybys je dokázal přivést na nějaké klidné místo, kde by ho našli o samotě, jsem si jistý, že by ti nabídli slušnou odměnu."

"Jak - slušnou?" zeptal se Jidáš.

Jeho společník se zasmál. "Málem jsem zapomněl, že mám co do činění s praktickým člověkem, příteli." Poté se odmlčel a chvíli přemýšlel. "Co bys třeba řekl, řekněme, třiceti stříbrným?"

Jidášovy oči se rozzářily. "Řekl bych: Dohodnuto, kamaráde!' "

Společník vstal a napřáhl pravici. "Takže s tebou můžu počítat?" zeptal se.

"Samozřejmě," odtušil Jidáš. "Při nejbližší příležitosti. A ty peníze...?"

"Spolehni na mě," usmál se ten druhý. "Všechno bude."

I Jidáš se usmíval, když odcházel. Vše bylo opět ve správných kolejích. Plány, program, praktické záležitosti. I peníze na uskutečnění všech záměrů. "Třicet stříbrných," zubil se. "Za tyhle peníze už se dá doopravdy něco podniknout!"