Ježíšovo úsilí z lidského pohledu naprosto selhalo
Jedna moudrost praví: Bůh píše rovně i na křivých řádcích. Žádné řádky nejsou křivější než ty, na nichž je napsán život Ježíše Krista. Z lidského hlediska byla jeho mise propadák – a právě toto selhání je v jistém smyslu jádrem křesťanské teologie. Prohra na kříži byla krvavá a krutá.
Ježíš byl plný lásky a soucitu – dělal všechno pro to, aby lidem ukázal, jak milovat. Člověk by řekl, že snad každý pochopí, jak byl úžasný. Opak byl pravdou - jeho úsilí z lidského pohledu naprosto selhalo. Ježíš z kříže křičí na Boha naprosto lidským hlasem: „Proč jsi mě opustil?“ Jsou to táž slova, jaká pod tíhou zoufalství mohla vyjít z úst kohokoli z nás. Ježíš ale též vyznává víru: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha.“ Neměl ponětí, jestli bude vzkříšen. Neslyšel žádné tiché ujišťování: „Neboj se, můj synu. Bude to v pořádku!“ A tak se vrhl do prostoru, který mohl klidně být propastí. Učedníci ho nechali samotného – jeden ho zradil, druhý ho třikrát zapřel a ostatní vzali nohy na ramena. Zdálo se, že Ježíš opravdu prohrál.
Učedníci přistupovali ke Vzkříšenému spíše se smíšenými pocity
A pak přišly Velikonoce. Křesťanské církve tento čas Ježíšova vzkříšení oslavují s velkou radostí. Je však možné, že učedníci přistupovali ke vzkříšenému Kristu spíše se smíšenými pocity. V textech o Ježíšově životě a smrti se dočteme, že jakmile byl zatčen, učedníci ho opustili. Petr s ním chodil od první chvíle, co Ježíš vyšel na veřejnost, a slíbil mu, že při něm bude stát za všech okolností. Ježíš však předpověděl, že než kohout zakokrhá a ohlásí nový den, Petr ho třikrát zapře. A tak se stalo. V rozhodujícím okamžiku ho nejbližší přátelé zradili, nedodrželi slib, a jeho vzkříšení je tedy nemohlo nijak rozradostnit.
Se zoufalstvím nad Ježíšovou smrtí a s pocitem viny, že ho opustili a zřekli se ho, se asi museli postupně naučit žít. Člověk v životě selhává stále, v malých i velkých věcech, a svými přešlapy a chybami se buď něco naučí, nebo si odnese nezhojené rány v duši. Učedníci nečekali, že toho, koho zradili a kdo o jejich zradě dobře ví, uvidí tváří v tvář. Selhali na celé čáře a prvních setkání se vzkříšeným Kristem se nejspíš dost obávali.
Prohra nás může ovlivnit dobře či špatně
Prohra nás může ovlivnit dvojím způsobem: Buď nám otevře dveře k úspěchu, nebo nás naplní beznadějí. Jidáš udal Ježíše autoritám a tak hluboce se za to styděl, že kvůli pocitu viny spáchal sebevraždu. Petr, jenž popřel, že Ježíše vůbec zná – natož aby přiznal, že byl jeho blízkým přítelem a učedníkem – zareagoval odlišně. Díky tomu, že selhal, se dokázal zbavit pýchy a chvástavosti, což byly typické rysy jeho povahy. Uvědomil si, že sám o sobě mnoho neznamená, a jeho nová pokora umožnila Bohu, aby v něm začal působit. Jak řekl Kristus, stala se z něho skála, základ budoucí církve.
Když zklameme, máme někdy potřebu se skrýt
Je možné, že Petr prožíval nejistotu. Selhal a mohl se ptát, jestli má vzkříšenému Kristu běžet naproti, nebo od něho utéct. Když zklameme, máme někdy potřebu se před Bohem skrýt. Ale Bůh se od nás neodvrátí, nezavrhne nás. Jsme-li poníženi, má naopak lepší příležitost zaujmout naši pozornost. Domníváme se, že Bůh si vede seznam našich prohřešků a vítězství, myslíme si, že je stejný jako my – připravený zaznamenat si naše výkony a odměnit je, ale také – a to obzvlášť – potrestat naše nedostatky.
Mystici a lidé, kteří žijí modlitbou, nás odedávna ujišťují, že vnímají Boha jinak. Autor biblické knihy Izaiáš slyší Boží hlas, jenž říká: „Mé smýšlení není vaším smýšlením a vaše cesty nejsou mými cestami.“
To, jak své prohry a vítězství posuzujeme, se od Božího pohledu liší.
