17. 9. 2024 , Jan Stříbrný a kol.

Kajpr je liška podšitá, napsal agent STB

Mostrproces s kněžími včetně Adolfa Kajpra

Adolf Kajpr – legendární jezuita, vězeň nacismu i komunismu.
Byl to malý muž svým vzrůstem, ale velký Kristův svědek.

Malému chlapci zemřeli oba rodiče

Adolf Kajpr se narodil 5. července 1902 v Hředlích na Hořovicku. Pokřtěn byl ve farním kostele sv. Vavřince v obci Žebrák. Jeho celé dětství a mládí však souviselo s obcí Bratronice, kde jeho prarodiče provozovali pohostinství a řeznictví .

Jeho maminka, které při jeho narození bylo již jednačtyřicet let, záhy těžce onemocněla a po velmi bolestném posledním roce života 3. května 1905 zemřela na zhoubný nádor sleziny; byla pohřbena na hřbitově v Žebráku. Otec s oběma syny se tak vrátil do rodných Bratronic, kde pokračoval v hospodské a řeznické živnosti. Také on však 18. Prosince 1906 zemřel. Oba chlapci, třináctiletý Josef a čtyřletý Adolf, byli náhle sirotky, kterých se ujali otcovi sourozenci. Vychovali je přísně, avšak s láskou, a vedli je k poctivé práci a zodpovědnosti.

Základy vzdělání získal při práci ve mlýně

Učitelé ve škole neměli dost pochopení pro jeho psaní, kreslení, zpěv, vnější úpravu písemných prací, někdy i tělocvik, kde míval dvojky. Spolužáci ho měli rádi, říkali mu „malý Adůlfek“. Sedával v první lavici a před vyučováním často řečníval. Rád a mnoho totiž doma četl a druhý den se o to chtěl s dětmi ve škole podělit. Když pan učitel vcházel do třídy a uviděl děti shluklé kolem Adůlfka, říkával: „Koukejme se, Kajpr má proslov!“

Po skončení školní docházky ale jako chudý sirotek, nemohl na studia ani pomyslet. Začal se učit ševcem, jako nádeník vypomáhal u sedláků při různých zemědělských pracích. Nejspíše koncem roku 1916 se pak Adolf Kajpr začal učit mlynářskému řemeslu ve starobylém mlýně, který stával na potoku Loděnice, trampy nazývaném Kačák.

Prvním prostředníkem se světem vzdělání se mu stal spolumajitel mlýna Adolf Hoffmann, absolvent klasické filologie na pražské univerzitě, který inteligentního a zvídavého mlynářského tovaryše povzbuzoval ke studiu a začal ho sám vzdělávat v latině a řečtině.

Následně pak léta na vojně po celou dobu působil jako písař na velitelství praporu. Adolf Kajpr se stále intenzivně sebevzdělával a již během vojny soukromě studoval tercii a kvartu na Arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči, spravovaném jezuity.

Jako 24letý byl po složení postupových zkoušek přijat na podzim 1926 přímo do kvinty arcibiskupského gymnázia a studoval s výborným prospěchem. Svá studia si hradil z peněz, které vydělal jako mlynářský dělník.

Aktivní jezuita a kněz

15. srpna 1930 složil na Velehradě první řeholní sliby u jezuitů a na podzim 1930 byl Adolf Kajpr vyslán na studia do Belgie. Tříleté studium zvládl za dva roky a uzavřel je v červenci 1932 rigorózem. Po prázdninách roku 1932 odešel do Innsbrucku a na tamní teologické fakultě vedené rakouskými jezuity se věnoval studiu teologie, které ukončil počátkem července 1936. Rok předtím, 26. července 1935, přijal v Innsbrucku kněžské svěcení a po primiční mši svaté 31. července u sv. Ignáce v Praze měl druhou primici 4. srpna v kostele Všech svatých v rodných Bratronicích.

Od září 1936 pak rok ve středofrancouzském městě Paray-le-Monial, v místě spojeném s úctou k Božskému Srdci Páně. V létě 1937 se tento vzdělaný a vyzrálý 35letý muž, ovládající několik jazyků, vrátil do pražské rezidence u sv. Ignáce, kde přebral řadu činností a úkolů. Byl mj. zpovědníkem, vedoucím Mariánské družiny akademiků, stál v čele Apoštolátu modlitby, vedl duchovní obnovy a rekolekce, měl duchovní přednášky v rozhlase. Brzy na sebe upozornil i jako vynikající kazatel a exercitátor. Současně od října 1937 studoval sociologii. V letním semestru 1938/1939 vyučoval křesťanskou etiku na františkánském institutu a v zimním semestru 1940/1941 (do zatčení nacisty) křesťanskou filozofii na Arcidiecézním bohosloveckém učilišti pražském.

Účinně působil v tisku

Kajprovou nejvýraznější aktivitou bylo však působení v tisku. Postupně redigoval čtyři časopisy a sám do nich hojně přispíval, přičemž čtenáře brzy upoutal pronikavým postřehem a přitažlivým stylem.

S kolegy podporovali ve víře zakotvené vlastenectví a nevyhýbali se ani skryté kritice poměrů v okupované zemi. Proto již v březnu 1940 byl na pokyn gestapa jeden časopis zastaven a 21. března došlo k zatčení představeného pražských jezuitů P. Aloise Koláčka. P. Kajpr, převzal jeho roli generálního duchovního rádce SKM a bez svolení nacistických úřadů obnovil nedávno zaniklý měsíčník Nové směry. S důrazem na pevnou víru v Boha, následování Krista a na svatováclavskou tradici se snažil posilovat křesťanské i národní sebevědomí

„Nepřátelský vůči Velkoněmecké Říši“

Adolf Kajpr jako vyhledávaný kazatel, exercitátor a především výrazný a břitký novinář se zákonitě dostal do zorného pole německé tajné policie. A právě pro pokračování v novinářské činnosti byl 20. března 1941 gestapem zatčen.

Ve zprávě velitele bezpečnostní policie a SD v Praze o uvězněných kněžích (z 8. 7. 1941) se o něm uvádí:

„Kajpr má v jezuitské rezidenci na starosti vedení veškerého jezuitského tisku. Je vydavatelem bojovných listů Katolické akce. Byl redaktorem časopisů Dorost, Naše omladina, Posel Božského Srdce Páně a Nové směry. Všechny tyto listy byly říšským protektorem zakázány pro Říši nepřátelské články. Jako poslední noviny vydával Nové směry, ačkoliv jejich vycházení nebylo úředně schváleno. Kajpr byl několikrát Státní policií varován, přesto ve svém Říši nepřátelském působení pokračoval.“

Po svém zatčení strávil nejprve několik prošel vězením v Praze na Pankráci, Terezínem, Novou Hutí (Nižbor). Naknec byl zařazen do transportu směr koncentrační tábor Mauthausen, kam dorazil 26. září 1941 a dostal vězeňské číslo 1830. Pobyt v Mauthausenu považoval za nejtěžší periodu svého věznění, kdy byl nasazen i na nelidskou práci v pověstném kamenolomu. Pracoval ale i v různých komandech, delší čas např. na obávaných plantážích, později ve skladu zeleniny. Přes stálé ohrožení a nelidské podmínky se projevila jeho zakotvenost ve víře a asketické sebeovládání, nebojácnost, nezištnost a solidarita s druhými.

Brzy získal kontakt na německé kněze, kteří mohli sloužit mši sv. v táborové kapli, a dostával od nich proměněné hostie (Josef Beran vzpomíná, že Kajpr byl první, kdo mu po příchodu do Dachau zprostředkoval Sanctissimum).

Po válce se ihned zapojil do pastorace

Po osvobození se vrátil přímo do pražské rezidence jezuitů u sv. Ignáce. Přestože přišel vážně oslabený, s energií jemu vlastní se pustil do přerušeného díla, mj. již v červnu dával exercicie jezuitským klerikům.

Dne 15. srpna 1945 prožil i velkou osobní slavnost, když složil poslední řeholní sliby a stal se profesem Tovaryšstva Ježíšova. Plně se zapojil do života jezuitské komunity i pastorační činnosti u kostela sv. Ignáce. Sloužil mše svaté, měl kázání v neděli při podvečerních bohoslužbách, kázal i na dalších místech, vedl duchovní obnovy a kněžské rekolekce, přednášel, byl ředitelem dívčí a následně kněžské Mariánské družiny atd.

Od září 1945 se stal odpovědným redaktorem obnoveného časopisu Dorost. V prosinci 1945 byl jako výkonný redaktor pověřen vydáváním čtrnáctideníku (později týdeníku) Katolík, listu pro kulturu a život z víry; v tom našel své pravé poslání, kterému se věnoval s veškerou energií a nasazením. Rychle se šířila i jeho pověst věhlasného kazatele, jehož promluvy přitahovaly posluchače duchovní hloubkou a přesvědčivostí, vyhledávané byly také jeho kurzy exercicií podle sv. Ignáce.

Prezident republiky mu za jeho statečnost a vlastenecké postoje v zápase za svobodu Československa udělil 12. srpna 1947 dvě vyznamenání – Československý válečný kříž 1939 a Čs. vojenskou medaili za zásluhy I. stupně.

Po nacistech přišli komunisté

Uchopení moci komunisty 25. února 1948 se stalo druhým zásadním zlomem v Kajprově životě. Byl si plně vědom důsledků nové situace pro církev a věřící a v úvodníku posledního čísla Katolíku (z 29. 2. 1948) napsal nejprve kritická slova do vlastních řad, která vyústila v jasné poselství pro věřící své doby:

„Máme sice ve svém státním znaku vznešené heslo „Pravda vítězí“, a přece ohromná většina z nás, kdyby byla upřímná, by si musela s Pilátem odpovědět na otázku: Co je pravda? – Já to nevím, já se o to dosud málo staral. Proto je všechna ostatní naše práce budování na písku a my se musíme bezmocně dívat, jak se hroutí. (…).

Nenalezli jsme cenu člověka, protože jsme se nenaučili upřímně modlit Otčenáš a vyčíst z něho onu základní rovnost a bratrství a svobodu, kterou nám přinesl Kristus. (…) Protože jsme neposlouchali jeho hlasu, proto musíme nyní poslouchat tolik nepravd a lží a nemáme takřka možnost se proti nim bránit. A přece jen pravda nás může učinit opravdu svobodné a šťastné a jen Kristus má tuto pravdu. Pravdu, ze které plyne vnitřní klid a mír, ze které plyne statečnost a síla, ze které plyne radost a štěstí. Toho všeho potřebujeme, toho všeho potřebuje svět kolem nás. My mu to musíme přinést ze svého nitra, neboť tam k nám mluví Pán.“

„Kajpr je liška podšitá“, napsal agent STB

Adolfu Kajprovi byla záhy znemožněna jeho novinářská činnost, proto se po dohodě s provinciálem Františkem Šilhanem soustředil především na činnost kazatelskou, vedl exercicie a kněžské rekolekce. Intenzivně se také věnoval práci v Mariánských družinách, psal články do „farních věstníků“, občas vydávaných většími farnostmi, organizoval tzv. „adorační hodinky“, jezdil do farností po celé republice, kam přivážel i cyklostylované oběžníky pražského arcibiskupa.

Patřil rovněž do intelektuálního okruhu duchovních a laiků (nazývaného „zvěřinec“), kteří se scházeli nejprve u kaplana Josefa Zvěřiny na svatomikulášské faře na Malé Straně, později v hovorně kapucínského kláštera na Loretě.

Veškeré Kajprovy aktivity odkazovaly ke zdroji křesťanského života, Ježíši Kristu, a k základním pravdám víry. Pouze skrze toto svědectví, tedy nepřímo, v nich byla obsažena polemika s komunistickým režimem a jeho materialistickou ideologií. Jako jeden z výrazných mužů církve byl sledován Státní bezpečností a zpráva agenta z konce ledna 1950 obsahuje jeho výstižnou charakteristiku:

„Kajpr je liška podšitá, těžko se s ním hovoří, neboť chytá strašně za slovo a nerad sám o něčem mluví.“

Zatčení, monstrproces a věznění

K zatčení Adolfa Kajpra došlo v jezuitské rezidenci v Ječné ulici večer 14. března 1950.

Vyšetřovatelé byli pod velkým časovým tlakem, neboť podle politického zadání měl být ve velmi krátké době připraven exemplární monstrproces. Obvinění v případě Adolfa Kajpra znělo: „…rozvracel lidově demokratické zřízení republiky svými štvavými články v časopisu „Katolík“, jehož byl redaktorem, svými protistátními projevy při kázáních a duchovních cvičeních a rozšiřováním letáků s protistátním obsahem. Zapojil se do špionážní sítě“

Dne 31. března 1950 začal před Státním soudem v Praze veřejný proces „Machalka a spol.“ s 10 představiteli pěti mužských řeholí, který provázela masivní, pečlivě naplánovaná propagandistická kampaň v médiích, jejímž cílem bylo dehonestovat katolickou církev a připravit veřejnost na akci K (zásah proti mužským klášterům v noci ze 13. na 14. dubna). Po pětidenním soudním přelíčení byly 5. dubna 1950 vyneseny rozsudky. Kajpr byl odsouzen pro „trestný čin velezrady“ ke dvanácti rokům těžkého žaláře.

Nemám hořkost proti lidem jinak smýšlejícím,
napsal do vězeňského dotazníku

K výkonu trestu byl z Pankráce 27. Dubna 1950 dopraven na Mírov, avšak již týden nato, 3. května, následovala deportace do Valdic u Jičína, pověstných Kartouz. Zde strávil rok v izolaci, nejprve na samotce, poté od konce podzimu 1950 na cele se želivským opatem Vítem Tajovským a teprve 28. června 1951 se dostal na běžné oddělení mezi ostatní vězně. Konečně 11. prosince 1951 byl předán do věznice v Leopoldově, kde vlastní rukou vyplněný dotazník vězně z března 1952 vydává výsostné svědectví o Kajprově vnitřní svobodě a pravdivosti. Na požadavek, aby sebekriticky posoudil své vlastnosti, napsal:

Jsem mírumilovný člověk, přeji každému dobro. Dbám někdy málo na pořádek. Jsem idealista, jenž se rád pře o zásady, ale nechová žádné hořkosti proti lidem jinak smýšlejícím.

Odpověď na otázku po pohnutkách jeho trestné činnosti zněla:

Můj světový názor věřícího katolického kněze. Srdcem jsem vždycky zůstal chudým dělníkem, vždy jsem si přál sociální spravedlnosti všem utiskovaným, nemohl jsem však přijmout materialismus.

Když byl dotázán, zda má pocit viny, zda lituje svého činu a jak ho chce napravit, uvedl:

Mohu se těžko dopracovati k pocitu viny, poněvadž jsem jednal z pohnutek své víry. Neměl jsem ani v nejmenším úmyslu brzditi sociální vývoj, neboť jsem vždy po sociálním pokroku a po sociální spravedlnosti toužil. Vzniklo-li mým jednáním jakékoliv zlo, lituji toho upřímně a chci to napraviti svou poctivou prací a svým poctivým životem.

A na poslední, 39. dotaz, čemu se chce věnovat po propuštění, zcela jasně odpověděl:

Bude-li možno, opět povolání kněžskému, jinak podle okolností.

Přijal své poslání působit mezi vězni

P. Kajpr, zocelený nacistickými koncentračními tábory, se v komunistických věznicích znovu projevil jako ryzí, v hloubce víry zakotvený muž neokázalé zbožnosti, osobně naprosto nenáročný, ale velmi vnímavý k potřebám druhých.

Pro většinu spoluvězňů na zvláštním oddělení v Leopoldově, kde byli převážně duchovní a několik laiků (tzv. Vatikán), byl duchovním rádcem, pro mnohé zpovědníkem, několika vězněným jezuitským novicům se stal „novicmistrem“. Každou neděli míval promluvy, ve všední dny často krátké duchovní reflexe (punkta), dával improvizované exercicie. V diskusích a debatách znamenal respektovanou autoritu. Plně se zapojil do tajných kurzů teologie, probíhajících i v leopoldovské věznici, přičemž přednášel zejména liturgiku a filozofii.

Jediné pojítko s vnějším světem představovaly návštěvy členů rodiny bratra Josefa, obvykle jednou za půl roku, výjimečně i některých z odvážných žen, které fungovaly jako kurýři s rozptýlenými jezuity.

17. září 1959 podlehl infarktu

Adolf Kajpr, malý muž svým vzrůstem (157 cm), ale velký jako ryzí Kristův svědek, nalezl smrt v leopoldovské věznici. Dne 13. září 1959 ho při práci postihl srdeční infarkt. Byl přenesen na oddíl, kde ho jeho spolubratr Jan Pavlík SJ stačil vyzpovídat, podat mu eucharistii a zaopatřit ho svátostmi.

Po příchodu lékaře byl P. Kajpr převezen do tamní vězeňské nemocnice, kde 17. září podlehl druhému infarktu. Poté, co Krajská správa Ministerstva vnitra v Praze zamítla vydání těla příbuzným, byl Adolf Kajpr pohřben na vězeňském hřbitově v Leopoldově za zdmi pevnosti, do hrobu označeného pouze jeho vězeňským číslem 889. Až koncem října 1968 byly jeho ostatky vyzvednuty a převezeny do Prahy a uloženy do hrobu Tovaryšstva Ježíšova na Vyšehradě.

Rehabilitace, vyznamenání a blahořečení

Prezidium Nejvyššího soudu v usnesení z 30. července 1968 rozsudek Státního soudu z roku 1950 v celém rozsahu zrušilo a Krajskému soudu v Praze přikázalo, aby věc znovu projednal a rozhodl. V nastupující normalizaci však bylo trestní stíhání všech obviněných zastaveno. Adolf Kajpr a ostatní s ním odsouzení řeholníci se plné rehabilitace dočkali až v roce 1993, a soudně tak byli prohlášeni za nevinné.

Dne 13. listopadu 2014 byl Adolf Kajpr vyznamenán in memoriam Cenou Václava Bendy, kterou uděluje Ústav pro studium totalitních režimů.

V březnu 2017 generální představený Tovaryšstva Ježíšova P. Arturo Sosa Abascal SJ vyslovil souhlas se zahájením beatifikačního procesu P. Adolfa Kajpra.