Kapucín Jiří Jan Evangelista Vícha (1923–1997) je znám jen okrajově jako někdejší tajný provinciál, zpovědník řeholnic a také autor jediné sbírky básní Krajina milost. Kým vším však byl tento řeholní kněz, od jehož narození uplynulo 23. června 2023 jedno století, a co z jeho životního příběhu vysvítá o osudech naší církve? Jeho osobnost nám na základě své závěrečné disertační práce "Jiří Vícha - exercitátor a básník, osobnost umlčené církve" přibližuje P. Stanislav Zatloukal, farář římskokatolické farnosti Francova Lhota.

Vysvěcen na kněze po komunistickém puči arcibiskupem Beranem

Jiří Vícha vstupuje v Praze ke kapucínům a následuje tak svého rodného bratra Antonína. Je vysvěcen na kněze arcibiskupem Josefem Beranem v červnu 1948. Po zrušení klášterů, internaci v Broumově a nasazení u PTP pracuje od roku 1953 v Ostravě jako účetní vítkovické nemocnice. Kvůli zánětu ledvin byl totiž dříve propuštěn z vojny a lékař mu schválil práci pouze vsedě a v teple. V Ostravě se začíná věnovat mladým lidem, jimž dává lekce o duchovním životě a křesťanské sociologii. Nabízí jim také třídenní exercicie. Tato činnost se záhy prolne se spoluprací s Vladimírem Neuwirthem, který v podobném stylu organizuje své Společenství. Vícha se stává Neuwirthovým pomocníkem coby duchovní rádce některých členů Společenství, jimž také někdy slouží svátostmi.

Druhým okruhem činnosti v podzemí je Víchova snaha formovat kapucínské kleriky, kteří měli ukončený noviciát, ale nemohli studovat. Proto z nich vytvořil skupinky zvlášť v Čechách a na Moravě a ustanovil jim vedoucí, s nimiž se sám setkával. Pro případ zatčení určil za svého nástupce o. Metoděje Sládka. Obojí Víchova činnost je na sklonku padesátých let odhalena, on sám cítí, že je sledován: „Když jsem se na ulici náhle rozběhl, tak někdo utíkal za mnou.“ Otci Metodějovi proto zasílá zašifrovaný vzkaz: „Očekávám převoz do sanatoria.“ Narážel v něm na tušené brzké zatčení. V této etapě jeho života si můžeme uvědomit prolínání různých spiritualit, o něž se zajímal nebo jejichž prvky využil ve své službě: francouzský jocismus, kontakty s jezuity, s Vladimírem Neuwirthem, a čerpal i ze spirituality fokoláre.

V kriminále se začíná se věnovat poezii

Po procesu u Krajského soudu v Ostravě je Vícha s ostatními členy Společenství v září 1961 eskortován do Prahy kvůli odvolacímu řízení. Záhy nastupuje k výkonu trestu do valdické kartouzy. Tam brousí lustrové ověsky, plní normu na 130 %, čímž pomáhá méně zručným spoluvězňům. V takzvaném kombajnu totiž společný výkon mohli rozdělit rovnoměrně mezi všechny. Zvláště ale ve Valdicích poznává osobnosti církve (Oto Mádr, Josef Zvěřina, Ján Korec) a již zavedené básníky (Jan Dokulil, Josef Kostohryz). Sám také začíná s poezií poté, co ho v tom podpoří spoluvězeň z cely jezuita František Kučera.

Na tajné sloužení mše svaté vleže Vícha vzpomíná jako na zdroj síly i pro ostatní vězně: „Začali jsme po půlnoci, to jsme poznali podle ústředního topení, když se v noci nahřívalo… Chléb jsme měli připravený, zabalený v cigaretovém papírku. Nejsvětější svátost jsme posílali i do dalších bloků, kde jsme věděli, že jsou naši lidé.“ Rozinky na mešní víno Vícha dostával od manželů Rychtových, jimž před zatčením tajně pokřtil obě děti.

Na případu odsouzených členů Společenství a na vyslýchání jejich příznivců (manželů Rychtových) vidíme, jak se již v církvi před koncilem profiloval okruh angažovaných laiček a laiků.

Působení na svobodě, aneb "fanatický duchovní"

Po propuštění z Valdic v září 1967 pracuje o. Vícha opět krátce jako ekonom, avšak brzy je mu umožněno nastoupit do duchovní správy. Ve Fulneku dokonce vytváří se spolubratry malou řeholní komunitu. Po smrti o. Hypolita Segetiho se sám stává farářem a nese tíhu odpovědnosti za opravu střechy a restaurování vzácných fresek. Kromě toho však dává duchovní cvičení zejména řeholním sestrám nejrůznějších kongregací. Od roku 1976 je rovněž tajným provinciálem řádu. V tomto úřadu setrvá až do jeho předání Jiřímu Paďourovi v roce 1991.

Ve Fulneku vícekrát čelí hrozbě přeložení, církevní tajemníci se o něm vyjadřují jako o „fanatickém duchovním“ a „ideovém vedoucím duchovních“ v děkanátu. Když o něj jako exercitátora pro novokněze žádá roku 1972 bohoslovecká fakulta, není to umožněno. Duchovní cvičení může oficiálně dávat jen starším sestrám v jejich charitních domovech. Poskytuje je však rovněž sestrám v civilu: za zatemněnými okny fulnecké fary.

Inspiruje se novými tendencemi ve spiritualitě

Fulnecký kapucín se jako exercitátor nadále rád inspiruje novými tendencemi ve spiritualitě. Kromě jemu vlastní františkánské spirituality (blízká je mu mystika svatého Bonaventury), nalezneme v jeho nauce odkazy na Malé sestry Ježíšovy, Carla Caretta, nechybí ani svaté fatimské děti. Zajímá se o mariánská zjevení vůbec, přibližuje řeholnicím nauku koncilních dokumentů nebo papežských encyklik. Z moderních duchovních autorů přejímá myšlenky bratra Rogera, Oliviera Clémenta a jiných, mezi nimiž figurují také Klaus Hemmerle a Chiara Lubichová. U ní se inspiruje například novým přikázáním lásky, jejíž hrdinské uskutečnění v lidských srdcích má až kosmický význam: nemajetnický vztah ke všem a ke všemu vrací celé stvoření po vzoru Panny Marie nebeskému Otci.

Františkán Vícha nechtce předkládat svou spiritualitu, ale studuje poctivě konstituce například boromejek nebo cyrilek, aby jim ukázal krásu jejich vlastní spirituality. Takto se „vyvlastňuje“ a po vzoru svatého Pavla, který se stal otrokem všech (srov. 1 Kor 9,19–22), se i on stává „boromejkou, notrdamkou“ nebo „křížovým bratrem“. V této jeho metodě vytvořit v sobě prázdno tak najdeme odkaz na Ježíše opuštěného.

Ježíš na kříži opuštěný

Otec Vícha využívá i prvky ze spirituality fokoláre, která hledí na Ježíše na kříži opuštěného. O Ježíši opuštěném však také výslovně učí v roce 1981, kdy dává exercicie o kříži. Dospívá rovněž k vlastním vyjádřením: „V Ježíši Kristu se Bůh z lásky stává opakem sebe.“ Nebo sestrám napíše, že na kříži se Pán stává „Ježíšem opuštěným, proniknutým bolestí a temnotou. Jeho chudoba zasahuje i vyvlastnění Otcova zalíbení. Na kříži to dopustil, protože nám chtěl ukázat, až kam jde jeho láska. Z vlastního rozhodnutí neměl a nechtěl zakoušet štěstí Otcovy blízkosti.“ Můžeme si položit otázku: Jestliže básník Vícha v závěti píše „Umřu rád v jednotě s Ježíšem Ukřižovaným a Opuštěným“, nalezneme tento výsostný námět i v jeho poezii?

Čteme zde netypickou báseň Ztracenec, do níž ukládá prožitek krize víry z let dospívání. Báseň má však sílu obsáhnout temnoty a úzkosti člověka vůbec. Protipólem Ztracence jsou Getsemany, kde je „božským Ztracencem“ sám Boží Syn: „Křik bez hlasu Modlitba zavržená“. Bůh v Ježíši nedává trpícímu člověku jinou odpověď než výkřik. Ježíšova opuštěnost je vyjádřena verši: „Hledal jsi ruku Nahmatal jsi tmu / Našel jsi přítele Svou sirou samotu“. Otec Vícha sám prožil tíži této mystiky ve své nemoci.

Zemřel na fulnecké faře obklopen péčí spolubratří a sester 28. září 1997.

Kapucín Jiří Jan Evangelista Vícha ostatním řeholníkům ukazoval krásu jejich vlastní spirituality.