Jak mladí lidé vidí církev? Právě tato otázka stála u zrodu výzkumu mezi mládeží, do kterého se před rokem pustil a letos v létě dokončil spirituál olomouckého Teologického konviktu P. Jan Linhart se svými spolupracovníky. Řeč čísel i slova mladých lidí na adresu katolické církve jsou poměrně tvrdá a nekompromisní. Vzkazují katolíkům, že podle nich budoucnost církve nebude v masách a ani jednoduchá. O průzkumu, jeho výsledcích i názorech mladých lidí jsme hovořili s P. Linhartem.
Proč jste se pustili do průzkumu právě mezi středoškoláky?
V církvi stále mluvíme o evangelizaci a snažíme se hledat způsoby, jak oslovit většinovou společnost. Měli bychom začít pohledem pravdě do očí, abychom zjistili, jak nás vidí „ti druzí“. Kromě zaškrtávání kolonek měli studenti několik možností vyjádřit své názory a postoje ke křesťanství a k církvi. Jeden z nich tam napsal: „Katolíci? Jsou unavení a na pochybách!“ U leckterých to platí - i to byl jeden z důvodů, proč jsme s tím začali. Nejprve jsme s manželi Havlovými chtěli udělat průzkum napříč generacemi, ale to by bylo technicky nesmírně náročné. Zvolili jsme proto místo, kde jsou lidé pohromadě: třetí a čtvrté ročníky středních škol. Tam totiž studují lidé prakticky už dospělí, kteří budou zanedlouho tvořit střední generaci a hybnou sílu v naší zemi.
Jak velký vzorek populace a z jakých oblastí jste vybrali?
V prosinci minulého roku jsme rozeslali 1 300 dotazníků do 15 škol: tři v Praze, tři v severních Čechách, čtyři na Moravě a pět ve východních Čechách. Vrátilo se nám 1 032 odpovědí. V Česku žije kolem tří až čtyř set tisíc mladých lidí zkoumané věkové kategorie, náš vzorek by tedy měl být statisticky průkazný. Snažili jsme se, aby byli rovnoměrně zastoupeni muži i ženy, město i venkov a zhruba po třetinách také gymnázia, odborné školy a učiliště.
Kolik mladých lidí o sobě tvrdilo, že věří v Boha?
K víře v Boha se přihlásilo asi 17 % lidí. Pokud bychom toto číslo spojili s respondenty, kteří uvedli, že věří v něco jiného, co neumí nazvat Bohem (těch bylo 14 %), tak by vyšlo 31 %. Ostatní se o toto téma buď nezajímají, nebo se označují za ateisty.
Sociologové i psychologové tvrdí, že mezi mladými, kteří věří „v nadpřirozeno“, převažuje zamítavý postoj k instituci církve. Co jste zjistili vy?
Neptali jsme se těch, kteří se označili za ateisty. Dvaatřicet procent respondentů, kteří uvedli, že jsou věřící, je pokřtěno v katolické církvi, ale nehlásí se k ní. Vědomě jich v církvi žije asi 19 % a 36 % zaškrtlo, že mají své vlastní náboženství. Tady je vidět obrovský počet lidí, kteří cosi duchovního hledají, ale považují to za svou soukromou věc a nechtějí mít nic společného s institucí. Sympatizantů s katolickou církví jsou čtyři procenta a stejné množství mladých se přihlásilo k jiným náboženstvím nebo církvím. Mezi ostatními náboženstvími vede buddhismus. Myslím si, že tento duchovní směr je přitažlivý proto, že nedává náročná pravidla a nesvazuje do žádných „musíš - nesmíš“ - tedy alespoň tak to mladým lidem asi připadá. Oblibě buddhismu napomáhá i jejich pocit, že křesťanství je přežilé.
Do jaké míry znají mladí katolickou církev?
Celá čtvrtina odpovídajících neměla s církví vůbec žádný kontakt. V dětství se s ni (skrze nějakou svátost) setkalo šestnáct procent. Těch, kteří přijdou na mši jednou za rok o Vánocích nebo na pohřeb je 35 %. Jen asi 2 procenta uvedla, že pravidelně navštěvují mši svatou a společenství. Ukázalo se, že řada středoškoláků, kteří nemají s církví žádný kontakt, vůbec nerozlišuje mezi vyznáními, jsme pro ně „ti od církve“ - a velmi často si nás pletou s jehovisty nebo dalšími sektami.
Co vás na názorech mladých lidí nejvíc překvapilo?
Znovu jsem si uvědomil, že pro nevěřící mladé lidi je naše církev naprosto vzdálený pojem, který se nehodí do jejich světa. Kolem osmdesáti procent jich naznačuje, že neumíme komunikovat s okolím. Zároveň 23 procent oceňuje naši charitativní službu společnosti. Zavazující je názor pětiny z nich, která církev hodnotí podle života jejích členů. Stejnému množství pak vadí, jak přehnaně kritizujeme okolní společnost. Pozoruhodné je, co jim na nás vadí nejvíce: příkazy a zákazy, konzervativnost a nevěrohodnost života katolíků. Na Moravě jsme podle očekávání zaznamenali všeobecně živější vztah k církvi. Zde také bylo více pozitivních, ale i negativních reakcí, zatímco v Čechách reagovali mladí trochu lhostejněji a klidněji - jako by už zde nebyl vztah k církvi tolik rozjitřený. To nemusí být jen znamení útlumu, ale možná i naděje, že zde evangelizace nemusí narážet na tolik předsudků.
Když jste zjistil, jak mladí lidé vidí církev, co byste navrhoval změnit v pastoraci?
Moc mě zaujala kniha „Kam kráčí církev?“ Medarda Kehla, který upozorňuje na lidi na okraji církve, kteří jsou formálně věřící nebo s církví sympatizují. Do kontaktu s ní přijdou jen tehdy, když žádají křest dítěte nebo svatbu. Když ovšem nesplňují „naše“ podmínky, odcházejí zklamaní, anebo přijmou svátost jen formálně a v jejich životě se nic nezmění. Kehl uvažuje o alternativách ke svátostem, kdy kněz zůstane pravdivý ve svých nárocích, a zároveň nejsou lidé odmítnuti. Po náležitém vysvětlení nabídne třeba požehnání dítěte apod. Pak je také třeba využít dalších pastoračních příležitostí - např. o Vánocích, kdy by půlnoční bohoslužba mohla být více zaměřena na nevěřící návštěvníky. Stojí před námi ani ne tak otázka pastorace, jako spíše evangelizace a výchova k ní - to se týká bohoslovců, kněží i všech věřících. Jsem přesvědčen, že velké množství nevěřících je vůči nám nepřátelských a lhostejných jen proto, že o nás nic nevědí a že my sami nemáme zájem a odvahu jít k nim a zvěstovat Krista. Z kněžské praxe i z olomouckého konviktu máme krásné zkušenosti ze škol, kam při misiích každý rok chodíme mluvit se studenty o víře. V osobním kontaktu vidíme až neuvěřitelný zájem o diskusi a při upřímném přístupu padají mnohé předsudky.
Výběr z výsledků ankety naleznete zde
Církev, křesťané a víra v Boha očima středoškolské mládeže
Následující anketa nabízí reakce sedmi mladých lidí z různých koutů republiky, kteří odpovídali na dotazník ve výzkumu P. Jana Linharta. Užívali hrubšího jazyka a namnoze pohoršlivých slov.
***
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku
Katolický týdeník 39/2005
Autor textu: Macháně, Jiří
V církvi stále mluvíme o evangelizaci a snažíme se hledat způsoby, jak oslovit většinovou společnost. Měli bychom začít pohledem pravdě do očí, abychom zjistili, jak nás vidí „ti druzí“. Kromě zaškrtávání kolonek měli studenti několik možností vyjádřit své názory a postoje ke křesťanství a k církvi. Jeden z nich tam napsal: „Katolíci? Jsou unavení a na pochybách!“ U leckterých to platí - i to byl jeden z důvodů, proč jsme s tím začali. Nejprve jsme s manželi Havlovými chtěli udělat průzkum napříč generacemi, ale to by bylo technicky nesmírně náročné. Zvolili jsme proto místo, kde jsou lidé pohromadě: třetí a čtvrté ročníky středních škol. Tam totiž studují lidé prakticky už dospělí, kteří budou zanedlouho tvořit střední generaci a hybnou sílu v naší zemi.
Jak velký vzorek populace a z jakých oblastí jste vybrali?
V prosinci minulého roku jsme rozeslali 1 300 dotazníků do 15 škol: tři v Praze, tři v severních Čechách, čtyři na Moravě a pět ve východních Čechách. Vrátilo se nám 1 032 odpovědí. V Česku žije kolem tří až čtyř set tisíc mladých lidí zkoumané věkové kategorie, náš vzorek by tedy měl být statisticky průkazný. Snažili jsme se, aby byli rovnoměrně zastoupeni muži i ženy, město i venkov a zhruba po třetinách také gymnázia, odborné školy a učiliště.
Kolik mladých lidí o sobě tvrdilo, že věří v Boha?
K víře v Boha se přihlásilo asi 17 % lidí. Pokud bychom toto číslo spojili s respondenty, kteří uvedli, že věří v něco jiného, co neumí nazvat Bohem (těch bylo 14 %), tak by vyšlo 31 %. Ostatní se o toto téma buď nezajímají, nebo se označují za ateisty.
Sociologové i psychologové tvrdí, že mezi mladými, kteří věří „v nadpřirozeno“, převažuje zamítavý postoj k instituci církve. Co jste zjistili vy?
Neptali jsme se těch, kteří se označili za ateisty. Dvaatřicet procent respondentů, kteří uvedli, že jsou věřící, je pokřtěno v katolické církvi, ale nehlásí se k ní. Vědomě jich v církvi žije asi 19 % a 36 % zaškrtlo, že mají své vlastní náboženství. Tady je vidět obrovský počet lidí, kteří cosi duchovního hledají, ale považují to za svou soukromou věc a nechtějí mít nic společného s institucí. Sympatizantů s katolickou církví jsou čtyři procenta a stejné množství mladých se přihlásilo k jiným náboženstvím nebo církvím. Mezi ostatními náboženstvími vede buddhismus. Myslím si, že tento duchovní směr je přitažlivý proto, že nedává náročná pravidla a nesvazuje do žádných „musíš - nesmíš“ - tedy alespoň tak to mladým lidem asi připadá. Oblibě buddhismu napomáhá i jejich pocit, že křesťanství je přežilé.
Do jaké míry znají mladí katolickou církev?
Celá čtvrtina odpovídajících neměla s církví vůbec žádný kontakt. V dětství se s ni (skrze nějakou svátost) setkalo šestnáct procent. Těch, kteří přijdou na mši jednou za rok o Vánocích nebo na pohřeb je 35 %. Jen asi 2 procenta uvedla, že pravidelně navštěvují mši svatou a společenství. Ukázalo se, že řada středoškoláků, kteří nemají s církví žádný kontakt, vůbec nerozlišuje mezi vyznáními, jsme pro ně „ti od církve“ - a velmi často si nás pletou s jehovisty nebo dalšími sektami.
Co vás na názorech mladých lidí nejvíc překvapilo?
Znovu jsem si uvědomil, že pro nevěřící mladé lidi je naše církev naprosto vzdálený pojem, který se nehodí do jejich světa. Kolem osmdesáti procent jich naznačuje, že neumíme komunikovat s okolím. Zároveň 23 procent oceňuje naši charitativní službu společnosti. Zavazující je názor pětiny z nich, která církev hodnotí podle života jejích členů. Stejnému množství pak vadí, jak přehnaně kritizujeme okolní společnost. Pozoruhodné je, co jim na nás vadí nejvíce: příkazy a zákazy, konzervativnost a nevěrohodnost života katolíků. Na Moravě jsme podle očekávání zaznamenali všeobecně živější vztah k církvi. Zde také bylo více pozitivních, ale i negativních reakcí, zatímco v Čechách reagovali mladí trochu lhostejněji a klidněji - jako by už zde nebyl vztah k církvi tolik rozjitřený. To nemusí být jen znamení útlumu, ale možná i naděje, že zde evangelizace nemusí narážet na tolik předsudků.
Když jste zjistil, jak mladí lidé vidí církev, co byste navrhoval změnit v pastoraci?
Moc mě zaujala kniha „Kam kráčí církev?“ Medarda Kehla, který upozorňuje na lidi na okraji církve, kteří jsou formálně věřící nebo s církví sympatizují. Do kontaktu s ní přijdou jen tehdy, když žádají křest dítěte nebo svatbu. Když ovšem nesplňují „naše“ podmínky, odcházejí zklamaní, anebo přijmou svátost jen formálně a v jejich životě se nic nezmění. Kehl uvažuje o alternativách ke svátostem, kdy kněz zůstane pravdivý ve svých nárocích, a zároveň nejsou lidé odmítnuti. Po náležitém vysvětlení nabídne třeba požehnání dítěte apod. Pak je také třeba využít dalších pastoračních příležitostí - např. o Vánocích, kdy by půlnoční bohoslužba mohla být více zaměřena na nevěřící návštěvníky. Stojí před námi ani ne tak otázka pastorace, jako spíše evangelizace a výchova k ní - to se týká bohoslovců, kněží i všech věřících. Jsem přesvědčen, že velké množství nevěřících je vůči nám nepřátelských a lhostejných jen proto, že o nás nic nevědí a že my sami nemáme zájem a odvahu jít k nim a zvěstovat Krista. Z kněžské praxe i z olomouckého konviktu máme krásné zkušenosti ze škol, kam při misiích každý rok chodíme mluvit se studenty o víře. V osobním kontaktu vidíme až neuvěřitelný zájem o diskusi a při upřímném přístupu padají mnohé předsudky.
Výběr z výsledků ankety naleznete zde
Církev, křesťané a víra v Boha očima středoškolské mládeže
Následující anketa nabízí reakce sedmi mladých lidí z různých koutů republiky, kteří odpovídali na dotazník ve výzkumu P. Jana Linharta. Užívali hrubšího jazyka a namnoze pohoršlivých slov.
***
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku
Katolický týdeník 39/2005
Autor textu: Macháně, Jiří
