Předmluva papeže Františka k autobiografické knize Dorothy Dayové "Boha jsem našla skrze jeho chudé. Od ateismu k víře: moje vnitřní cesta", kterou vydává vatikánské nakladatelství Libreria Editrice Vaticana. Dorothy Dayová (1897-1980), iniciátorka hnutí Catholic Worker, byla americká novinářka, spisovatelka, pacifistka a aktivistka, známá svým angažmá ve prospěch chudých, proti zbrojení a za sociální spravedlnost.
K Bohu nevedou lidské snahy nebo finty
Život Dorothy Dayové, jak nám ho líčí na stránkách autobiografické knížky, je jedním z možných potvrzení toho, co razantně zastával již papež Benedikt XVI. a co jsem sám několikrát připomněl: "Církev roste přitažlivostí, nikoli proselytismem". Způsob, jakým Dorothy Dayová vypráví o svém příchodu ke křesťanské víře, svědčí o tom, že to nejsou lidské snahy nebo finty, co přivádí lidi blíže k Bohu, ale spíše milost, která pramení z lásky, krása, která vyvěrá ze svědectví, láska, která se stává konkrétní.
Celý příběh Dorothy Dayové, této Američanky, která celý svůj život zasvětila sociální spravedlnosti a lidským právům, zejména pomocí chudým, vykořisťovaným dělníkům a lidem na okraji společnosti, a která byla v roce 2000 prohlášena za služebnici Boží, je svědectvím o tom, co tvrdil už apoštol svatý Jakub ve svém listu: "Ukažte mi svou víru bez skutků, a já vám ukážu svou víru svými skutky" (2,18).
Rád bych zdůraznil tři prvky, které z autobiografických stránek Dorothy Dayové vyplývají jako cenné poučení pro všechny v naší době: neklid, církev a služba.
Opustila nejdříve chorobnou náboženskou praxi
Dorothy je neklidná žena: když prožívá svou cestu přilnutí ke křesťanství, je mladá, není jí ještě ani třicet let, dávno opustila náboženskou praxi, která jí připadala, jak zdůrazňuje její bratr, jemuž tuto knihu věnuje, "chorobná". Místo toho, rostouc ve svém vlastním duchovním hledání, přichází k tomu, že víru a Boha nepovažuje za "záplatu", abychom použili známou definici luteránského teologa Dietricha Bonhoeffera, ale za to, čím by skutečně měla být, tedy za plnost života a cíl vlastního hledání štěstí. Dorothy Dayová píše: "Většinou se záblesky Boha objevovaly, když jsem byla sama. Moji odpůrci nemohou tvrdit, že to byl strach ze samoty a bolesti, co mě přimělo obrátit se k Němu. Právě v těch několika letech, kdy jsem byla sama a přešťastná, jsem Ho našla. Nakonec jsem Ho našla skrze radost a vděčnost, ne skrze bolest".
Bůh člověku nic nebere, jen stonásobně dává
Dorothy Dayová nás zde učí, že Bůh není pro člověka pouhým nástrojem útěchy nebo odcizení v hořkosti jeho dnů, ale naopak v hojnosti naplňuje naši touhu po radosti a naplnění. Bůh touží po neklidných srdcích, nikoli po měšťáckých duších, které se spokojí s tím, co existuje. A Bůh muži a ženě všech dob nic nebere, jen stonásobně dává! Ježíš nepřišel hlásat, že Boží dobrota je náhražkou lidského bytí, dal nám naopak oheň božské lásky, který přivádí k naplnění vše krásné, pravdivé a spravedlivé, co přebývá v srdci každého člověka. Četba těchto stránek Dorothy Dayové a sledování jejího náboženského itineráře se stává dobrodružstvím, které je dobré pro srdce a které nás může mnohému naučit, abychom si v sobě uchovali pravý obraz Boha.
Katolická církev - jen na straně bohatých?
Na druhém místě si Dorothy Dayová vyhrazuje krásná slova pro katolickou církev, která se jí, pocházející a patřící do světa sociální a odborové angažovanosti, často zdála být na straně bohatých a statkářů, nezřídka necitlivá k požadavkům oné skutečné sociální spravedlnosti a konkrétní rovnosti, na které jsou - jak nám Dayová sama připomíná - bohaté mnohé stránky Starého zákona. S tím, jak rostla její oddanost obsahu víry, rostly i její úvahy o božské povaze katolické církve. Nikoli s nadhledem nekritického fideismu, téměř ex officio obhajoby vlastního nového duchovního "domova", ale s poctivým a osvíceným postojem, který uměl v samotném životě církve rozeznat prvek neredukovatelného spojení s tajemstvím, přesahující četné a opakované pády jejích členů.
Dorothy Dayová poznamenává: "Samotné útoky namířené proti církvi mi dokazovaly její božství. Jen božská instituce mohla přežít Jidášovu zradu, Petrovo zapření, hříchy mnoha lidí, kteří vyznávali její víru a kteří se měli starat o její chudé". A v jiné pasáži textu uvádí: "Vždycky jsem si myslela, že lidské slabosti, hříchy a nevědomost lidí na vysokých postech v průběhu dějin jen dokazují, že církev musí být božská, aby obstála. Neobviňovala bych církev z toho, co jsem považovala za chyby církevních představitelů".
Jak úžasné je slyšet taková slova od velké svědkyně víry, lásky a naděje ve 20. století, ve století, kdy byla církev terčem kritiky, averze a zavržení! Svobodná žena, Dorothy Dayová, schopná neskrývat to, co se nebojí nazvat "omyly církevních představitelů!", ale která přiznává, že církev má co do činění přímo s Bohem, protože je jeho, ne naše, on ji chtěl, ne my, je jeho nástrojem, ne něčím, co můžeme používat. To je poslání a identita církve: božská skutečnost, nikoliv lidská, která nás vede k Bohu a skrze kterou nás Bůh může oslovit.
Boj za spravedlnost je jeden ze způsobů, jak uskutečňovat Boží sen
A konečně služba. Dorothy Dayová celý život sloužila druhým. Ještě předtím, než dospěla k víře v plné podobě. A toto dávání se k dispozici se skrze její práci novinářky a aktivistky stalo jakousi "dálnicí", po níž se Bůh dotýkal jejího srdce. A je to právě ona, kdo čtenáři připomíná, jak je boj za spravedlnost jedním ze způsobů, jak může každý člověk, byť nevědomky, uskutečňovat Boží sen o smířeném lidstvu, v němž vůně lásky přebíjí odporný zápach sobectví. V tomto směru jsou nanejvýš poučná tato slova Dorothy Dayové: "Lidská láska ve své nejlepší podobě, nesobecká, zářící, osvětlující naše dny, nám dává nahlédnout do Boží lásky k člověku. Láska je to nejlepší, co je nám dáno v tomto životě poznat". To nás i dnes učí něčemu skutečně poučnému: věřící i nevěřící jsou spojenci v podpoře důstojnosti každého člověka, když milují a slouží těm nejopuštěnějším lidským bytostem.
Služba se musí stát politikou
Když Dorothy Dayová píše, že heslem sociálních hnutí pro dělníky její doby bylo "problém jednoho člověka, problém všech", připomnělo mi to slavný výrok, který pronesl don Lorenzo Milani, kněz z Barbiany: "Naučil jsem se, že problém druhých je stejný jako můj. Vyjít z toho všeho společně je politika. Vyjít z toho sám je lakomství". Služba se tedy musí stát politikou: to znamená konkrétní rozhodnutí, aby zvítězila spravedlnost a byla zachována důstojnost každého člověka. Dorothy Dayová, kterou jsem chtěl připomenout ve svém projevu v Kongresu USA během své apoštolské cesty v roce 2015, je pro nás podnětem a příkladem na této náročné, ale fascinující cestě.
