Jsme země s katolickou tradicí, ale nejsme katolickou zemí. Tato situace vyvíjí mnohdy na poctivé křesťany neúměrný tlak. Mají totiž dojem, že jedinou možností je, aby své křesťanství žili stále stoprocentně kvalitně, pokud možná i o něco více. Mají dojem, že stále musí dělat tu nejlepší reklamu, teprve potom lidé uvěří.
 
A doufají, že tak přece jen dojdou kýženého cíle, kdy všichni nebo téměř všichni zas budou v této zemi katolíky. Jakkoliv je povinností křesťana usilovat o dokonalost, může být popsaná představa nebezpečná.

Její nebezpečí spočívá zejména v tom, že člověka přetěžuje, a dále že se snaží vtisknout katolické církvi charakter, který jí nikdy nebyl vlastní, totiž charakter elitní církve. Tedy církve, v níž je místo jen pro stoprocentní členy.

Ponecháme-li stranou otázku, v čem ona stoprocentnost má být, zda jde spíš o morální kvality nebo o hloubku duchovního života, o pravověrnost, znalosti či charitativní cítění a jak lze toto všechno měřit, zůstává faktem, že křesťanský život je prostě cesta, na které jsme každý jinak daleko.
 
Ukázka z publikace Pastorační situace u nás,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Více ukázek z této publikace naleznete zde.