Jsou křesťané takové hloupé ovce? Bez rozumu? Na první poslech by evangelium o Dobrém pastýři (Jan 10) takový dojem vzbudit mohlo a, navíc, mohlo by i trochu odradit: kdo by chtěl vypadat jako „ovce“? Už Mussolini pronesl výrok, že je lepší žít jeden den jako lev než sto dní jako ovce. Jenže ovce z evangelia nejsou zrovna ty hloupé, ale ty „důvtipné“, protože nalezly cestičku k životu. Vědí, že bez Krista není možné dojít k pastvinám skýtajícím potravu.
Být ovcí nám není úplně vrozené: chtěli bychom být spíše lvy, kteří se prosadí silným hlasem a vlastní silou, „uloví potravu“. Lev poslouchá svůj silný řev, ovce slyší hlas pastýře. Lev loví a spoléhá pouze na svou rychlost, hbitost, sílu. Ovce si nechává potravu dát, přesněji nechává se k pastvině vést. A kdo je ovcí „v duchu evangelia“, je obezřetný, protože se nechává obdarovat, dovést k „travnatým nivám“ (Ž 23,2). Takový nebude mít nedostatek.
Onen dobrý pastýř nevolá a nevede k pastvinám „stádo“ anonymních ovcí. Každého volá jménem, každého jinak, zcela osobně — tím nejvlastnějším a nejdůvěrnějším jménem. Toto zcela osobní volání prozrazuje, že má s každým z nás jedinečný vztah. Ví o tom, kde se každý z nás nachází a vábí, přitahuje k sobě „provázky lidské něžnosti, provázky milování“ (Oz 11,4).
Poslouchat hlas pastýře, jít za ním… to můžeme jen tehdy, když považujeme Krista za dobrého pastýře. Ba co víc: za pastýře věrného, který vede i v temném údolí životní krize, v temném údolí skleslosti a celkového vyčerpání. V temném údolí beznadějné situace. Kristus má moc vyvádět i z takových míst a přivádět k dobrým pastvinám, svěžím, s bohatě prostřeným stolem (Ž 23,5), kde jsou „tučná jídla s morkem a kalich s přetékajícím vybraným vínem“ (srv. Iz 25,6).
Být lvem znamená stavět jen na sobě, být bez Krista, bez života.
Být ovcí nám není úplně vrozené: chtěli bychom být spíše lvy, kteří se prosadí silným hlasem a vlastní silou, „uloví potravu“. Lev poslouchá svůj silný řev, ovce slyší hlas pastýře. Lev loví a spoléhá pouze na svou rychlost, hbitost, sílu. Ovce si nechává potravu dát, přesněji nechává se k pastvině vést. A kdo je ovcí „v duchu evangelia“, je obezřetný, protože se nechává obdarovat, dovést k „travnatým nivám“ (Ž 23,2). Takový nebude mít nedostatek.
Onen dobrý pastýř nevolá a nevede k pastvinám „stádo“ anonymních ovcí. Každého volá jménem, každého jinak, zcela osobně — tím nejvlastnějším a nejdůvěrnějším jménem. Toto zcela osobní volání prozrazuje, že má s každým z nás jedinečný vztah. Ví o tom, kde se každý z nás nachází a vábí, přitahuje k sobě „provázky lidské něžnosti, provázky milování“ (Oz 11,4).
Poslouchat hlas pastýře, jít za ním… to můžeme jen tehdy, když považujeme Krista za dobrého pastýře. Ba co víc: za pastýře věrného, který vede i v temném údolí životní krize, v temném údolí skleslosti a celkového vyčerpání. V temném údolí beznadějné situace. Kristus má moc vyvádět i z takových míst a přivádět k dobrým pastvinám, svěžím, s bohatě prostřeným stolem (Ž 23,5), kde jsou „tučná jídla s morkem a kalich s přetékajícím vybraným vínem“ (srv. Iz 25,6).
Být lvem znamená stavět jen na sobě, být bez Krista, bez života.
Být ovcí znamená společenství s Kristem, přetékající život.
Mussolini asi neměl pravdu: je lepší žít sto dní jako ovce než jeden den jako lev.
Mussolini asi neměl pravdu: je lepší žít sto dní jako ovce než jeden den jako lev.
Z komentáře a rozboru k biblickým textům 4. neděle velikonoční. Celý text zde
