Ježíš Kristus si přeje, abychom pochopili právě toto: neodsuzujete svého bratra, nýbrž sebe. To vy sami si totiž připravujete obávaný soud, u kterého budete vydávat přísný počet ze svého jednání. Tak jako nám Bůh promine naše přestupky podle toho, kolik jsme odpustili druhým, bude nás také soudit podle toho, jak jsme druhé soudili. Nesmíme tedy ty, kteří hřeší, ani obviňovat, ani urážet, nýbrž je upozorňovat na jejich jednání. Není třeba mluvit o nich zle a pomlouvat je, nýbrž jim poradit. Máme je s láskou napomínat, a ne se stavět nadutě proti nim.
Někdo by mi v tuto chvíli mohl říci: Ale když nějaký člověk propadne něčemu zlému, nesmí se mu tedy říci, že je to zlo, a nesmí ho člověk za jeho hřích energicky pokárat? Napomeň ho, jistě, ale ne jako bys byl jeho nepřítel, který požaduje spravedlnost, ale jako lékař, který podává lék nemocnému. Kristus ti nepřikázal, že nemáš bližnímu bránit, aby hřešil, ale nařídil ti, abys neodsuzoval, čili abys nebyl tvrdým a přísným soudcem.
Kdo ze zvyku přehlíží vlastní provinění, ačkoli jsou velká, a naproti tomu se snaží hledat a ostře kritizovat chyby druhých, i když jsou drobné a málo významné, škodí si dvěma způsoby. Především tím, že přehlíží a zmenšuje vlastní prohřešky, a pak tím, že vyvolává nepřátelství a zášť kvůli všem svým povýšeným soudům a stává se den ze dne nelidštějším a krutějším.
(Jan Zlatoústý, Komentář k Matoušovu evangeliu, 23,1-3, passim; 363-366)
