Pokud má člověk vepsáno přikázání lásky k bližnímu ve své přirozenosti, nelze dost dobře činit rozdíly mezi více duchovní a méně duchovní pomáhající činností.
Pokud Pompey konstatuje, že: „Ateistický nebo jinak věřící pracovník, který nezná žádnou zkušenost s Kristem nebo Krista neuznává, bude z tohoto důvodu sotva schopen jednat křesťansko - charitativně,“ tak se tím dostává do zjevného rozporu s naukou koncilu – byť jde jen o rozpor v pastorálním – a tedy proměnném – učení, které má ovšem velmi dlouhou tradici. Pokud má totiž člověk přikázání lásky k bližnímu vepsáno ve své přirozenosti, nelze dost dobře činit rozdíly mezi více duchovní a méně duchovní pomáhající činností. Pompeyovi slouží jako odrazový můstek pro toto jeho tvrzení slova encykliky, že poslání Sedmi (Sk 6,1–7) mělo jistě i duchovní charakter. Duchovnost jejich služby však v encyklice papež neodvíjí od stupně jejich víry, ale od toho, že konali poslání církve: „Jejich úřad měl skutečně duchovní povahu, protože znamenal naplňování zásadní úlohy církve, jíž je řádně organizovaná láska k bližnímu.“ Ostatně celý 21. článek DCE – tedy kontext rozboru problematiky sedmi jáhnů a charakteru jejich služby – se týká především problematiky institucionalizace charitativní služby církve.
Zulehner upozorňuje, že jen spolu s křesťanskými strukturami mohou spirituálně silní pracovníci vytvořit i dostatečně křesťanskou organizační strukturu, která potáhne ostatní pracovníky, kteří jsou nekřesťané. Toto stanovisko tedy implikuje představu, že blíženecká láska je zakotvená v lidské přirozenosti – musí ovšem dostat v rámci struktur a za pomoci dobrých příkladů příležitost se rozvinout.
Přístup Norberta Metteho by šlo opět označit za konsekventní aplikaci koncilní nauky. Když připomíná jednotu lásky k bližnímu a lásky k Bohu, aby zdůraznil, že poctivě vykonávaná pomáhající profese je i naplněním přikázání lásky k Bohu, tak je pro něj původ lásky k bližnímu v lidské přirozenosti naprosto samozřejmý. Podle Metteho se právě při naplňování přikázání blíženecké lásky začíná rodit křesťanská víra, protože blíženecká láska implikuje lásku k Bohu, zatímco láska k Bohu bez lásky blíženecké není opravdová. Pokud by tedy Metteho komentář k encyklice nepředpokládal původ blíženecké lásky také v lidské přirozenosti, vůbec by nedával smysl.
Jak kardinál Lehmann, tak i papež Benedikt XVI. se k problematice původu lásky k bližnímu přímo nevyjadřují. Stojí však za to zde ještě jednou připomenout a zdůraznit, že i sám Benedikt XVI. přímo v DCE uvádí, že láska k bližnímu nemá svůj původ ve víře křesťana: „Vzrůst počtu specializovaných organizací, které se nasazují pro člověka v jeho nejrozličnějších potřebách, se vysvětluje na základě skutečnosti, že imperativ lásky vepsal Stvořitel do samotné lidské přirozenosti.“ Křesťanství tak podle papeže blíženeckou lásku do světa přímo nepřináší; jen přikázání blíženecké lásky probouzí a přivádí k účinnosti.
Domnívám se proto, že zde narážíme na neuralgický bod všech diskusí o tom, kdo smí či nesmí v katolických Charitách a jim podobných organizacích pracovat: Pokud se ten, kdo argumentuje proti práci nekřesťanů či málo církevních křesťanů nebo nekatolíků v těchto organizacích, nedokáže vyrovnat s touto prastarou naukou církve, kterou aktuálně formuluje 16. čl. Gaudium et spes, resp. začátek 31. čl. DCE, stává se jeho argumentace nepřesvědčivou.
Vybráno z článku: Michal Opatrný, „Pohled encykliky Deus caritas est na pracovníky Charity,“ Studia theologica 13, č. 3 [45] (2011): 125–151, zde 146–147.
www.studiatheologica.eu
Zulehner upozorňuje, že jen spolu s křesťanskými strukturami mohou spirituálně silní pracovníci vytvořit i dostatečně křesťanskou organizační strukturu, která potáhne ostatní pracovníky, kteří jsou nekřesťané. Toto stanovisko tedy implikuje představu, že blíženecká láska je zakotvená v lidské přirozenosti – musí ovšem dostat v rámci struktur a za pomoci dobrých příkladů příležitost se rozvinout.
Přístup Norberta Metteho by šlo opět označit za konsekventní aplikaci koncilní nauky. Když připomíná jednotu lásky k bližnímu a lásky k Bohu, aby zdůraznil, že poctivě vykonávaná pomáhající profese je i naplněním přikázání lásky k Bohu, tak je pro něj původ lásky k bližnímu v lidské přirozenosti naprosto samozřejmý. Podle Metteho se právě při naplňování přikázání blíženecké lásky začíná rodit křesťanská víra, protože blíženecká láska implikuje lásku k Bohu, zatímco láska k Bohu bez lásky blíženecké není opravdová. Pokud by tedy Metteho komentář k encyklice nepředpokládal původ blíženecké lásky také v lidské přirozenosti, vůbec by nedával smysl.
Jak kardinál Lehmann, tak i papež Benedikt XVI. se k problematice původu lásky k bližnímu přímo nevyjadřují. Stojí však za to zde ještě jednou připomenout a zdůraznit, že i sám Benedikt XVI. přímo v DCE uvádí, že láska k bližnímu nemá svůj původ ve víře křesťana: „Vzrůst počtu specializovaných organizací, které se nasazují pro člověka v jeho nejrozličnějších potřebách, se vysvětluje na základě skutečnosti, že imperativ lásky vepsal Stvořitel do samotné lidské přirozenosti.“ Křesťanství tak podle papeže blíženeckou lásku do světa přímo nepřináší; jen přikázání blíženecké lásky probouzí a přivádí k účinnosti.
Domnívám se proto, že zde narážíme na neuralgický bod všech diskusí o tom, kdo smí či nesmí v katolických Charitách a jim podobných organizacích pracovat: Pokud se ten, kdo argumentuje proti práci nekřesťanů či málo církevních křesťanů nebo nekatolíků v těchto organizacích, nedokáže vyrovnat s touto prastarou naukou církve, kterou aktuálně formuluje 16. čl. Gaudium et spes, resp. začátek 31. čl. DCE, stává se jeho argumentace nepřesvědčivou.
Vybráno z článku: Michal Opatrný, „Pohled encykliky Deus caritas est na pracovníky Charity,“ Studia theologica 13, č. 3 [45] (2011): 125–151, zde 146–147.
www.studiatheologica.eu
