Motto: Libri muti magistri sunt: Knihy mlčenliví učitelé jsou(latinské rčení)
Život každého z nás je spjat s několika klíčovými lidmi, kteří nás naučili řadu důležitých (a pro život naprosto nezbytných) věcí. Na první místo (bezesporu) patří naše maminky a tátové. Byli to oni, kdo nás naučili chodit, mluvit, jíst a dodržovat základní hygienické návyky. S postupem let nás krok po kroku uváděli do světa dospělých. Domnívám se, že jejich zásluhy, ačkoli stojí nejvýše, námi nejsou nikdy skutečně doceněny. To se uskuteční tehdy, až se sami staneme rodiči. Teprve, když jsme zavaleni výchovnými povinnostmi, dokážeme ocenit každodenní dřinu svých rodičů s námi.
Dalšími významnými učiteli jsou pak ti, kdo nás naučí používat mateřského jazyka, psát, počítat a mravně se chovat v soužití s druhými. Právě vyjmenované dovednosti patří k základům vzdělání a zároveň jsou i nutnými předpoklady pro další rozvoj lidské osobnosti.
Protože se tyto úvahy týkají především důležitosti čtení knih, podtrhuji solidní ovládnutí mateřského jazyka. To je užitečné zejména proto, že člověk může později studovat a profesně se rozvíjet, právě pomocí knih (odborných statí a článků, atd.).
Umět dobře nakládat s mateřským jazykem pochopitelně neznamená, že by se dotyčný nikdy neudopustil chyby například v pravopise, případně větné stavbě. To se občas stává každému (tudíž ani já nejsem žádnou výjimkou). Jde spíš o to, aby k jazyku jako takovému získal určitý vztah a naučil se těžit z jeho bohatství. Měl k němu úctu. Neplýtval slovy, zbytečně je nekomolil…
Na tomto místě si neodpustím povzdech: lituji, že se z našich škol vytratila rétorika – to skutečné umění řečnického vystupování: dialogu, disputace a argumentace. V rámci „zlepšování komunikace“, jak zní heslo konce tisíciletí, se učíme perfektně ovládat počítače a mobilní telefony, žel, při tom všem ztrácíme schopnost obecného (každodenního) vyjadřování… A jeho úroveň je skutečně ubohá.
Postupme však dál. Mezi další – vedle rodičů nejvýznamnější – vzdělavatele patří i naši duchovní učitelé. Tedy ti, kdo nás přivedli na cestu následování Krista a vedli nás při prvních krocích života víry. Od nich si neseme do dalšího života určitá základní duchovní měřítka, kterými posuzujeme přicházející události. Jsme jako by „nastaveni“ či definováni těmi, kdo nám byli a jsou vzory.
Nicméně skutečnost je taková, že lidé vše nezastanou. A to hned z několika důvodů: jednou mohou být zcela nepřítomni; příště nemusí plně porozumět naší potřebě; jindy mají jinou představu než ten, kdo je jimi vyučován. A právě tuto mezeru mohou a mají vyplnit knihy. Ty se mohou stát nositelkami vzdělání, rádkyněmi života, či dokonce pěstitelkami naší fantazie. Není jistě od věci si připomenout ono známé rčení: „Jsem summou knih, které jsem přečetl“. Mé myšlení, pocity i jednání jsou zčásti ovlivněny předchozími osobními zkušenostmi, a dále zkušenostmi druhých (ať už z přímého kontaktu, nebo i zprostředkovaně přes knihy). I v tomto případě platí biblická zásada: „jaký je strom, takové je i ovoce“. Čtu-li mizerné knihy jsem ve svém životě na nejlepší cestě od lepšího k horšímu. A naopak, mám-li zalíbení v literatuře dobré, může to podpořit mé úsilí o kvalitnější život a upevnění charakteru. Nakonec je to s knihami stejné jako s lidmi, kterými jsme obklopeni: špatní lidé, lidé neusilující o zušlechtění svého charakteru, nás stahují dolů; lidé kvalitní, kteří horlivě usilují o růst do kvality a zralosti, nás pozvedají.
To přesně vystihuje i glosa C. S. Lewise, který v jedné ze svých prací na obranu čtení kvalitních knih říká:
… nejlépe si to uvědomíme, když mluvíme s nevzdělaným přítelem. Může mít v sobě obrovské množství laskavosti a dobré vůle, jeho svět však zůstává malý… Když čtu dobrou literaturu, jako bych se ztisícinásobil…
A o tom je vlastně tento díl úvah: učitel (ať už „z masa a kostí“, či jenom „papírový“) je ten, kdo tě vede; dává ti vzor; učí tě učit se a mít radost z objevování. A tím rozšiřuje tvé obzory a možnosti. Nebo jinými slovy: otevírá své já, vědomosti a schopnosti pro tebe, abys z něho mohl těžit.
V jednom z předchozích dílů jsem zmínil Komenského zásady pro výběr knih ke čtení. Zde, mimo jiné, stojí i to, že jsou tři druhy nabývání vědomostí: co do šíře (četba velkého množství knih z nejrůznějších oborů), co do znalostí (potřeba číst mnoho knih v daném oboru) a co do hloubky porozumění (četba hlubokomyslných spisků). Pravdou zůstává fakt, že v různých obdobích života se zaměřujeme vždy na určitý typ četby. Nicméně pro plně rozvinutý život, ve kterém se můžeme stále učit a růst v poznání, potřebujeme umět číst všemi zmíněnými způsoby: v množství, odbornosti i kvalitě. A opět zde přirovnám knihy k lidem. Ony, stejně jako naši učitelé „z masa a kostí“, nám v různých obdobích života přináší odlišný přístup, šíři a hloubku poznávání.
Je na nás, jestli v četbě i životě půjdeme od povrchu na stále větší hlubiny, od obecného ke konkrétnímu, od nevědomosti k znalosti, od bezstarostnosti k zodpovědnosti, od lhostejnosti k zájmu, od sebe samých k Bohu a druhým…
Petr Plaňanský, Návrat domů
Dalšími významnými učiteli jsou pak ti, kdo nás naučí používat mateřského jazyka, psát, počítat a mravně se chovat v soužití s druhými. Právě vyjmenované dovednosti patří k základům vzdělání a zároveň jsou i nutnými předpoklady pro další rozvoj lidské osobnosti.
Protože se tyto úvahy týkají především důležitosti čtení knih, podtrhuji solidní ovládnutí mateřského jazyka. To je užitečné zejména proto, že člověk může později studovat a profesně se rozvíjet, právě pomocí knih (odborných statí a článků, atd.).
Umět dobře nakládat s mateřským jazykem pochopitelně neznamená, že by se dotyčný nikdy neudopustil chyby například v pravopise, případně větné stavbě. To se občas stává každému (tudíž ani já nejsem žádnou výjimkou). Jde spíš o to, aby k jazyku jako takovému získal určitý vztah a naučil se těžit z jeho bohatství. Měl k němu úctu. Neplýtval slovy, zbytečně je nekomolil…
Na tomto místě si neodpustím povzdech: lituji, že se z našich škol vytratila rétorika – to skutečné umění řečnického vystupování: dialogu, disputace a argumentace. V rámci „zlepšování komunikace“, jak zní heslo konce tisíciletí, se učíme perfektně ovládat počítače a mobilní telefony, žel, při tom všem ztrácíme schopnost obecného (každodenního) vyjadřování… A jeho úroveň je skutečně ubohá.
Postupme však dál. Mezi další – vedle rodičů nejvýznamnější – vzdělavatele patří i naši duchovní učitelé. Tedy ti, kdo nás přivedli na cestu následování Krista a vedli nás při prvních krocích života víry. Od nich si neseme do dalšího života určitá základní duchovní měřítka, kterými posuzujeme přicházející události. Jsme jako by „nastaveni“ či definováni těmi, kdo nám byli a jsou vzory.
Nicméně skutečnost je taková, že lidé vše nezastanou. A to hned z několika důvodů: jednou mohou být zcela nepřítomni; příště nemusí plně porozumět naší potřebě; jindy mají jinou představu než ten, kdo je jimi vyučován. A právě tuto mezeru mohou a mají vyplnit knihy. Ty se mohou stát nositelkami vzdělání, rádkyněmi života, či dokonce pěstitelkami naší fantazie. Není jistě od věci si připomenout ono známé rčení: „Jsem summou knih, které jsem přečetl“. Mé myšlení, pocity i jednání jsou zčásti ovlivněny předchozími osobními zkušenostmi, a dále zkušenostmi druhých (ať už z přímého kontaktu, nebo i zprostředkovaně přes knihy). I v tomto případě platí biblická zásada: „jaký je strom, takové je i ovoce“. Čtu-li mizerné knihy jsem ve svém životě na nejlepší cestě od lepšího k horšímu. A naopak, mám-li zalíbení v literatuře dobré, může to podpořit mé úsilí o kvalitnější život a upevnění charakteru. Nakonec je to s knihami stejné jako s lidmi, kterými jsme obklopeni: špatní lidé, lidé neusilující o zušlechtění svého charakteru, nás stahují dolů; lidé kvalitní, kteří horlivě usilují o růst do kvality a zralosti, nás pozvedají.
To přesně vystihuje i glosa C. S. Lewise, který v jedné ze svých prací na obranu čtení kvalitních knih říká:
… nejlépe si to uvědomíme, když mluvíme s nevzdělaným přítelem. Může mít v sobě obrovské množství laskavosti a dobré vůle, jeho svět však zůstává malý… Když čtu dobrou literaturu, jako bych se ztisícinásobil…
A o tom je vlastně tento díl úvah: učitel (ať už „z masa a kostí“, či jenom „papírový“) je ten, kdo tě vede; dává ti vzor; učí tě učit se a mít radost z objevování. A tím rozšiřuje tvé obzory a možnosti. Nebo jinými slovy: otevírá své já, vědomosti a schopnosti pro tebe, abys z něho mohl těžit.
V jednom z předchozích dílů jsem zmínil Komenského zásady pro výběr knih ke čtení. Zde, mimo jiné, stojí i to, že jsou tři druhy nabývání vědomostí: co do šíře (četba velkého množství knih z nejrůznějších oborů), co do znalostí (potřeba číst mnoho knih v daném oboru) a co do hloubky porozumění (četba hlubokomyslných spisků). Pravdou zůstává fakt, že v různých obdobích života se zaměřujeme vždy na určitý typ četby. Nicméně pro plně rozvinutý život, ve kterém se můžeme stále učit a růst v poznání, potřebujeme umět číst všemi zmíněnými způsoby: v množství, odbornosti i kvalitě. A opět zde přirovnám knihy k lidem. Ony, stejně jako naši učitelé „z masa a kostí“, nám v různých obdobích života přináší odlišný přístup, šíři a hloubku poznávání.
Je na nás, jestli v četbě i životě půjdeme od povrchu na stále větší hlubiny, od obecného ke konkrétnímu, od nevědomosti k znalosti, od bezstarostnosti k zodpovědnosti, od lhostejnosti k zájmu, od sebe samých k Bohu a druhým…
Petr Plaňanský, Návrat domů
