Komunisté opět odhadli lépe situaci než jejich demokratičtí protivníci a velmi dobře si uvědomili, jak velký politický přínos pro jejich snahu o uchopení moci představuje provedení rozsudku nad bývalým slovenským prezidentem Tisem: tento akt totiž nutně vrážel klín mezi české a slovenské odpůrce komunistů.
 
A na tomto místě je třeba připomenout poslední větu ze Schwarzenbergova listu a pokusit se o rozbor oprávněnosti názoru vatikánských představitelů interpretujících Benešovo rozhodnutí o zamítnutí milosti jako příznak toho, že československý prezident již nemůže rozhodovat podle vlastní vůle, jinak řečeno, že Československo se již zcela octlo ve vleku Sovětského svazu.

Jestliže takový názor snad přeháněl, pokud šlo o faktický stav pozice československé demokratické reprezentace v dubnu 1947, rozhodně nanejvýš přesně vystihoval situaci aspoň v tom směru, že nedostatek odvahy rozhodně se vzepřít komunistickému nátlaku ve věci milosti pro Tisa byl jasným příznakem rychle postupujícího vyklízení pozic demokracie před nastupujícím komunismem. Případné udělení milosti Tisovi bylo možná poslední příležitostí účinně tomuto nástupu čelit, snad předposlední, pokládáme-li za okamžik, kdy bylo dopředu odzvoněno svobodě v Československu, ústup před sovětským nátlakem ve věci Marshallova plánu.


***

Se svolením převzato z knihy Neklidné vztahy.

Nakladatelství Trinitas.