Den nemocných – 11.2. 2005
Tento Den nemocných je v pořadí třináctý. Papež Jan Pavel II. k němu vydává každoročně poselství, které se týká všeobecně nemocných a které také vždy obsahuje určité specifické téma. Toto specifické téma se letos týká problému Afriky, protože hlavní místo slavení letošního dne nemocných je v africkém Kamerunu.
Tento Den nemocných je v pořadí třináctý. Papež Jan Pavel II. k němu vydává každoročně poselství, které se týká všeobecně nemocných a které také vždy obsahuje určité specifické téma. Toto specifické téma se letos týká problému Afriky, protože hlavní místo slavení letošního dne nemocných je v africkém Kamerunu.
Papež v úvodu poselství připomíná, že ve svém postsynodálním listu Ecclesia in Africa z roku 1996, přirovnal dnešní Afriku k muži, který sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a upadl do rukou lupičů, kteří ho obrali a zranili (srov. Lk 10,30-37). Afriku tak vidí jako kontinent plný trpících lidských bytostí, které čekají na milosrdné Samařany. V této věci se od roku 1996 situace v Africe nijak podstatně nezměnila. Z mnoha nemocí, které ničí africký kontinent, je v papežově poselství jmenovitě uvedeno onemocnění AIDS. Papež ale nemluví o této nemoci jako o izolovaném problému, ale vidí jí jako činitele, který narušuje, podobně jako jiné závažné nemoci, „harmonii lidské bytosti se sebou a se světem, který jí obklopuje“(Poselství, odst. 2). Proto také otázku zdraví nevidí jen jako úkol bojovat proti nemoci, ale jako úkol pracovat na uspořádání lidských vztahům zejména v rodině tak, aby ke zdraví vedly.
Další metlou lidstva v Africe, kterou papež zmiňuje, jsou války, a z nich vzcházející problémy uprchlíků. Ty, kdo obchodují se zbraněmi, vidí papež jako spolupachatele zločinů proti lidskosti.
Je namístě otázka, jak se nás ve středu Evropy problémy Afriky týkají. Mohou nám připadat vzdálené. Jenže pomoc v dnešním světě není tolik limitována fyzickou vzdáleností, ale spíš schopnostmi a ochotou poznat situaci těch, kterým je třeba pomoci, „vynalézavostí lásky“, abychom použili papežův výraz, a samozřejmě také morální intelektuální a finanční kapacitou těch, kdo pomoc poskytnout mohou a chtějí. A je potěšitelné, že i v naší zemi, která byla po desetiletí nucena k zahledění se jen do vlastních problémů, případně do problémů, které nám byly oficiálně jako „problémy pro nás“ nadiktovány, se objevuje víc a víc smysl pro úkoly daleko za našimi hranicemi. Bylo by opravdu tragické, kdybychom zůstali u pohledu typického „malého českého člověka“, který si kultivuje svou zahrádku a je rád, že nářek vzdálených trpících k němu nedolehne.
Nicméně je realitou, že pro mnohé z nás je Afrika nejen daleko, ale praktická pomoc není v horizontu našich možností. A pro tuto situaci bych rád obrátil pozornost právě k naší „domácí zahrádce“. Vypůjčím si k tomu slova legendárního brazilské biskupa Heldera Camary, který je pro dříve narozené snad ještě postavou známou. Když jezdil v šedesátých létech dvacátého století po světě a mluvil o bídě a nespravedlnosti v Brazílii, byl v Kanadě dotázán, co lze z této země pro rozšíření spravedlnosti Brazílii udělat. Jeho odpověď byla překvapující: „Chcete-li pomoci lidem v Brazílii k větší spravedlnosti, usilujte o ní především u sebe doma“. To není jakési náhradní řešení, ale správný začátek cesty, která vede až do Brazílie či Afriky, ačkoliv my po ní tak daleko nedojdeme.
Druhé téma, o kterém se Jan Pavel II. v letošním poselství zmiňuje, je téma nám blízké: papež mluví o důležitosti pastorace ve zdravotnictví. Papežova krátká úvaha o potřebě najít v kritických fázích života člověka odpovědi na zásadní existenciální otázky vrcholí ve slovech, která uvedu doslovně: „Je to právě ve chvíli nemoci, kdy s větší naléhavostí vyvstává potřeba najít vhodné odpovědi na poslední otázky ohledně lidského života: otázky o smyslu bolesti, utrpení a samotné smrti, pokládané nejenom za záhadu, s kterou je nutné se namáhavě vypořádat, ale za tajemství, v němž se Kristus vtělí do naší existence a vezme ji k novému a konečnému narození pro život, který nikdy neskončí“(Poselství, odst. 6).
A dále papež pokračuje slovy o zdraví, které chápe zcela kristocentricky a které nevidí ani v protikladu ani odtržené od věčné spásy: „V Kristu je naděje pravého a plného zdraví a spása, kterou přináší, je pravou odpovědí na poslední otázky člověka. Od chvíle, kdy Pán zemřel pro celkové zdraví člověka a všech lidí, není protiklad mezi zdravím pozemským a zdravím na věčnosti. Spása představuje konečnou náplň Nové smlouvy.“ (Poselství, odst. 6). Papež tedy na jedné straně chápe obecné otázky každého člověka a na druhé straně nezůstává jen u obecně lidské odpovědi: zásadní odpovědí na nejhlubší lidská tázání mu je, a jak už uvedl v listě Tertio millennio adveniente, Ježíš Kristus.
Pro nás z toho vzchází úkol hledat takové cesty pastorace nemocných, které nejsou jen uskutečněním klasických představ o potřebných pastoračních aktivitách, ale které jsou schopny konkrétnímu člověku „přivést do jeho života“ Krista jako odpověď na jeho celoživotní tázání jako skutečného zachránce. Napětí mezi obecně lidskými požadavky a přístupy a mezi tím, co je specificky křesťanském, tedy kde je Ježíš Kristus jediným a nepominutelným zachráncem, musíme nejen unést, ale hlubokým pochopením vtělení i v mnohém eliminovat.
Nakonec je třeba podtrhnout, že papež v listě nemluví jen o lidském utrpení a o našich úkolech v jeho zmírňování, ale v jeho poselství jsou i slova uznání a díků vůči institucím i jednotlivcům, kteří se angažují v pomoci nemocným AIDS: „Opravdové uznání patří farmaceutickému průmyslu, který se snaží držet nízké ceny léků potřebných při léčbě AIDS. Zajisté jsou nutné ekonomické zdroje pro vědecký výzkum v oblasti zdravotnictví a ještě další jsou nezbytné k tomu, aby se objevená léčiva dostala do prodeje, ale za krizové situace, jakou představuje AIDS, musí být záchrana lidského života přednější než jakékoliv jiné zdánlivé hodnoty“(Poselství, odst. 4).
A dále: „Chtěl bych zde s obdivem vzpomenout zvláště mnohé zdravotní pracovníky, řeholní pomocníky a dobrovolníky, kteří jako milosrdní Samaritáni vydávají svůj život, aby pomáhali obětem AIDS a pečovali o jejich členy rodiny. V tomto směru je cenná služba, kterou poskytují tisíce katolických zdravotních institucí, a pomáhají tak, někdy hrdinným způsobem, těm, kteří jsou v Africe zasaženi jakoukoliv nemocí, zvláště AIDS, malárií a tuberkulózou“ (Poselství, odst. 4).
Jako všechny dokumenty Jana Pavla II. končí i toto poselství mariánským motivem. Jan Pavel II. zde zmiňuje jeden Mariin titul, nám dobře známý z Loretánských litanií, kde Pannu Marii nazýváme „příčinou naší radosti“. A říká: „radost, kterou nám Panna Maria dává, je radost, která přetrvává i uprostřed zkoušek“ . Dodávám k tomu: ovoce Mariina života vyrůstá z jejího jedinečného a celý život trvajícího „ano“ vůči Božím výzvám, vůči Božímu oslovení a vyvolení. To je cesta i pro nás. A radost, která z tohoto životního mariánského „ano“ může v našich životech vyplynout, vede k radosti z Boha, která je naší silou, jak čteme už ve Starém zákoně (Neh 8,10).
(Celý text Poselství je k dispozici na stránkách www.cirkev.cz v oddíle „dokumenty“.)
***
Další texty k tématu nemoc naleznete zde
Další metlou lidstva v Africe, kterou papež zmiňuje, jsou války, a z nich vzcházející problémy uprchlíků. Ty, kdo obchodují se zbraněmi, vidí papež jako spolupachatele zločinů proti lidskosti.
Je namístě otázka, jak se nás ve středu Evropy problémy Afriky týkají. Mohou nám připadat vzdálené. Jenže pomoc v dnešním světě není tolik limitována fyzickou vzdáleností, ale spíš schopnostmi a ochotou poznat situaci těch, kterým je třeba pomoci, „vynalézavostí lásky“, abychom použili papežův výraz, a samozřejmě také morální intelektuální a finanční kapacitou těch, kdo pomoc poskytnout mohou a chtějí. A je potěšitelné, že i v naší zemi, která byla po desetiletí nucena k zahledění se jen do vlastních problémů, případně do problémů, které nám byly oficiálně jako „problémy pro nás“ nadiktovány, se objevuje víc a víc smysl pro úkoly daleko za našimi hranicemi. Bylo by opravdu tragické, kdybychom zůstali u pohledu typického „malého českého člověka“, který si kultivuje svou zahrádku a je rád, že nářek vzdálených trpících k němu nedolehne.
Nicméně je realitou, že pro mnohé z nás je Afrika nejen daleko, ale praktická pomoc není v horizontu našich možností. A pro tuto situaci bych rád obrátil pozornost právě k naší „domácí zahrádce“. Vypůjčím si k tomu slova legendárního brazilské biskupa Heldera Camary, který je pro dříve narozené snad ještě postavou známou. Když jezdil v šedesátých létech dvacátého století po světě a mluvil o bídě a nespravedlnosti v Brazílii, byl v Kanadě dotázán, co lze z této země pro rozšíření spravedlnosti Brazílii udělat. Jeho odpověď byla překvapující: „Chcete-li pomoci lidem v Brazílii k větší spravedlnosti, usilujte o ní především u sebe doma“. To není jakési náhradní řešení, ale správný začátek cesty, která vede až do Brazílie či Afriky, ačkoliv my po ní tak daleko nedojdeme.
Druhé téma, o kterém se Jan Pavel II. v letošním poselství zmiňuje, je téma nám blízké: papež mluví o důležitosti pastorace ve zdravotnictví. Papežova krátká úvaha o potřebě najít v kritických fázích života člověka odpovědi na zásadní existenciální otázky vrcholí ve slovech, která uvedu doslovně: „Je to právě ve chvíli nemoci, kdy s větší naléhavostí vyvstává potřeba najít vhodné odpovědi na poslední otázky ohledně lidského života: otázky o smyslu bolesti, utrpení a samotné smrti, pokládané nejenom za záhadu, s kterou je nutné se namáhavě vypořádat, ale za tajemství, v němž se Kristus vtělí do naší existence a vezme ji k novému a konečnému narození pro život, který nikdy neskončí“(Poselství, odst. 6).
A dále papež pokračuje slovy o zdraví, které chápe zcela kristocentricky a které nevidí ani v protikladu ani odtržené od věčné spásy: „V Kristu je naděje pravého a plného zdraví a spása, kterou přináší, je pravou odpovědí na poslední otázky člověka. Od chvíle, kdy Pán zemřel pro celkové zdraví člověka a všech lidí, není protiklad mezi zdravím pozemským a zdravím na věčnosti. Spása představuje konečnou náplň Nové smlouvy.“ (Poselství, odst. 6). Papež tedy na jedné straně chápe obecné otázky každého člověka a na druhé straně nezůstává jen u obecně lidské odpovědi: zásadní odpovědí na nejhlubší lidská tázání mu je, a jak už uvedl v listě Tertio millennio adveniente, Ježíš Kristus.
Pro nás z toho vzchází úkol hledat takové cesty pastorace nemocných, které nejsou jen uskutečněním klasických představ o potřebných pastoračních aktivitách, ale které jsou schopny konkrétnímu člověku „přivést do jeho života“ Krista jako odpověď na jeho celoživotní tázání jako skutečného zachránce. Napětí mezi obecně lidskými požadavky a přístupy a mezi tím, co je specificky křesťanském, tedy kde je Ježíš Kristus jediným a nepominutelným zachráncem, musíme nejen unést, ale hlubokým pochopením vtělení i v mnohém eliminovat.
Nakonec je třeba podtrhnout, že papež v listě nemluví jen o lidském utrpení a o našich úkolech v jeho zmírňování, ale v jeho poselství jsou i slova uznání a díků vůči institucím i jednotlivcům, kteří se angažují v pomoci nemocným AIDS: „Opravdové uznání patří farmaceutickému průmyslu, který se snaží držet nízké ceny léků potřebných při léčbě AIDS. Zajisté jsou nutné ekonomické zdroje pro vědecký výzkum v oblasti zdravotnictví a ještě další jsou nezbytné k tomu, aby se objevená léčiva dostala do prodeje, ale za krizové situace, jakou představuje AIDS, musí být záchrana lidského života přednější než jakékoliv jiné zdánlivé hodnoty“(Poselství, odst. 4).
A dále: „Chtěl bych zde s obdivem vzpomenout zvláště mnohé zdravotní pracovníky, řeholní pomocníky a dobrovolníky, kteří jako milosrdní Samaritáni vydávají svůj život, aby pomáhali obětem AIDS a pečovali o jejich členy rodiny. V tomto směru je cenná služba, kterou poskytují tisíce katolických zdravotních institucí, a pomáhají tak, někdy hrdinným způsobem, těm, kteří jsou v Africe zasaženi jakoukoliv nemocí, zvláště AIDS, malárií a tuberkulózou“ (Poselství, odst. 4).
Jako všechny dokumenty Jana Pavla II. končí i toto poselství mariánským motivem. Jan Pavel II. zde zmiňuje jeden Mariin titul, nám dobře známý z Loretánských litanií, kde Pannu Marii nazýváme „příčinou naší radosti“. A říká: „radost, kterou nám Panna Maria dává, je radost, která přetrvává i uprostřed zkoušek“ . Dodávám k tomu: ovoce Mariina života vyrůstá z jejího jedinečného a celý život trvajícího „ano“ vůči Božím výzvám, vůči Božímu oslovení a vyvolení. To je cesta i pro nás. A radost, která z tohoto životního mariánského „ano“ může v našich životech vyplynout, vede k radosti z Boha, která je naší silou, jak čteme už ve Starém zákoně (Neh 8,10).
(Celý text Poselství je k dispozici na stránkách www.cirkev.cz v oddíle „dokumenty“.)
***
Další texty k tématu nemoc naleznete zde
