Konspekt přednášky na kněžském dnu
Východiska současnosti
Realita č. 1:
Mnohdy nekonečné debaty o tom, zda pokřtít dítě „neřádných“ rodičů (případně ještě pochyby o křtu dětí svobodných matek nebo „dětí ze zkumavky“).
Nebo úvahy o tom, jak rodiče zavázat, aby dítěti poskytli křesťanskou výchovu – třeba zdůrazněním povinností.
Realita č. 2.
Když přijde dospělý člověk se zájmem o křest, který není samozřejmě na křesťanství zralý, co mu ukážeme – nabídneme? Jak mu dáme najevo, že se ocitl na začátku cesty k velkému obdarování? Jak mu to řekneme, aby to bylo nejen správné, ale aby to i mohl pochopit?
Nebo začneme: Jo, to m u s í t e ............?
Realita č. 3.
Studenti dálkového i denního studia píší seminární práci na téma: Co pro mne znamená můj křest?
Typické odpovědi:
- ještě jsem o tom nepřemýšlel;
- neschopnost reflexe, píší jen katechismové odpovědi;
- krásná vyznání konvertitů, a to těch, kdo byli pokřtěni jako děti a teprve ve zralejším veku došli k víře, nebo těch, kdo uvěřili a byli pokřtění jako dospělí.
Otázka pro naši pastorační praxi: Je křest něčím, co je především „před člověkem“ – tedy k čemu směřuje, na co se připravuje, nebo (také, zejména) co je „za člověkem“ – tedy z čeho žije?
Zkusme položit otázku: Žije křesťan (pokud jde o svátosti) primárně ze křtu, nebo z eucharistie? Vždyť křest je branou ke všem svátostem a zásadně mění „statut“ člověka před Bohem!
A zabýváme se tím, co to znamená žít ze křtu?
Koncil o svátostech
Mnohdy nekonečné debaty o tom, zda pokřtít dítě „neřádných“ rodičů (případně ještě pochyby o křtu dětí svobodných matek nebo „dětí ze zkumavky“).
Nebo úvahy o tom, jak rodiče zavázat, aby dítěti poskytli křesťanskou výchovu – třeba zdůrazněním povinností.
Realita č. 2.
Když přijde dospělý člověk se zájmem o křest, který není samozřejmě na křesťanství zralý, co mu ukážeme – nabídneme? Jak mu dáme najevo, že se ocitl na začátku cesty k velkému obdarování? Jak mu to řekneme, aby to bylo nejen správné, ale aby to i mohl pochopit?
Nebo začneme: Jo, to m u s í t e ............?
Realita č. 3.
Studenti dálkového i denního studia píší seminární práci na téma: Co pro mne znamená můj křest?
Typické odpovědi:
- ještě jsem o tom nepřemýšlel;
- neschopnost reflexe, píší jen katechismové odpovědi;
- krásná vyznání konvertitů, a to těch, kdo byli pokřtěni jako děti a teprve ve zralejším veku došli k víře, nebo těch, kdo uvěřili a byli pokřtění jako dospělí.
Otázka pro naši pastorační praxi: Je křest něčím, co je především „před člověkem“ – tedy k čemu směřuje, na co se připravuje, nebo (také, zejména) co je „za člověkem“ – tedy z čeho žije?
Zkusme položit otázku: Žije křesťan (pokud jde o svátosti) primárně ze křtu, nebo z eucharistie? Vždyť křest je branou ke všem svátostem a zásadně mění „statut“ člověka před Bohem!
A zabýváme se tím, co to znamená žít ze křtu?
Koncil o svátostech
Svátosti jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě. Jako znamení však mají také význam vzdělávací. Víru nejen předpokládají, ale také ji slovy i věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry. Udílejí milost, navíc však jejich obřadní úkon velmi dobře uzpůsobuje věřící, aby ji přijímali s užitkem, patřičně uctívali Boha a prokazovali křesťanskou lásku. (SC 59)
Vzdělávací význam svátostí zde nespočívá v nauce o nich, jakkoliv je potřebná, ale v jejich slavení. Slavením svátostí, samotným konáním, jsme my jakožto kněží jakož i ostatní účastníci vzděláváni.
První efekt vzdělávání: Jakkoliv je v zásadě potřebná katechetická příprava ke svátostem, není podmínkou jejich účinnosti. Svátosti jsou ryzím Božím darem, zprostředkovaným církví.
Druhý efekt vzdělávání: Samo slavení svátostí nás uvádí do jejich smyslu, zprostředkuje pochopení jejich významu.
Právě tento druhý vzdělávací efekt bych chtěl poněkud ozřejmit a rozvinout u křtu.
V liturgické knize Uvedení do křesťanského života (všeobecný úvod) čteme:
1. Svátosti, jimiž jsme uváděni do křesťanského života, osvobozují od moci temnot, přivtělují ke Kristově smrti, pohřbu a zmrtvýchvstání, udělují Ducha adoptivních dětí Božích a dávají účast na oslavě památky smrti a zmrtvýchvstání Páně ve společenství s veškerým Božím lidem (Srov. Ad Gentes 14)
2. Křest přivtěluje ke Kristu a včleňuje mezi lid Boží. Odpuštěním všech hříchů pozdvihuje člověka z přirozeného stavu k vznešenosti adoptivního dítěte Božího a činí jej novým stvořením z vody a Ducha svatého. Proto se Božími syny pouze nenazýváme, nýbrž jimi opravdu jsme.
S určitým zjednodušením můžeme říci, že křest dítěte nám především ukazuje křest jako obdarování, pro jehož přijetí ve chvíli křtu obdarovaný nedělá a nemůže dělat nic.
Křest dospělého nás potom názorně učí, že k daru křtu se dochází cestou poznání a obrácení, tedy cestou, na které se změní zásadní životní orientace. Tato změna a k tomu dar křtu znamená, že křesťan je, jak říká svatý Pavel „nové stvoření v Kristu“, nový člověk.
Křest je tedy
Dar nového života, který vstupuje do života doposud žitého.
Vysvobození z moci zla, které nepokřtěný čelil jen vlastními silami.
Život z Ducha Božího, který je podle apoštola Pavla jedniným možným modem života křesťana (Řím 8).
Dále křest otevírá bránu k dalším svátostem, a to ne až někdy, ale hned: po křtu dospělého následuje bezprostředně biřmování a přijetí eucharistie.
Teď se podívejme na věc z druhé strany:
Jak křesťanský život spočívá na Kristu?
Pokřtěný člověk nejde (nemá jít) životem sám, ale ve všem a všude s Ježíšem, který se s ním ve křtu spojil. Jde o celoživotní vazbu, jejíž síla i prožívání může dál růst.
Jak svátosti závisejí na křtu a jak s ním souvisí?
Biřmování: „dotváří“ křest, vlastně k němu (historicky a teologicky) neodlučitelně patří. V naší dnešní praxi zvýrazňuje a posiluje vpojení pokřtěného do církve (pokřtěný nese pečeť Ducha, ne jen nějakého „církevního úřadu“) a posiluje vědomí, že křesťanský život (tedy život z víry) lze žít jen v síle Ducha svatého. Proto také liturgie i církevní právo bez rozpaků kladou u dospělého svátost biřmování hned za udělení křtu. Slaví se tedy v jedné jediné bohoslužbě celá iniciace, tedy křest, biřmování a eucharistie.
Eucharistie: křtem se člověk stává schopným plné účasti v bohoslužbě církve. Chválí tedy v eucharistii Boha jako ten, kdo je mu blízký, kdo k němu patří a kdo plně patří do chválícího, dekujícího a prosícího společenství církve.
Přijímá v eucharistii „pokrm nesmrtelnosti“ (sv. Jan Zlatoústý) – a to vždy a výrazně potom ve viatiku.
Pokání: křest znamená zásadní odpuštění hříchů, což chápeme a vidíme u křtu dospělého. Svátost smíření je potom dána křesťanovi jako „opravný prostředek“ po křtu, když se po onom generálním odpuštění hříchů a nabytí milosti ve křtu svými hříchy dostává do „stavu poškození“, který nemůže sám beze zbytku změnit. Důvod, proč se smiřovat ve svátosti pokání s Bohem a s církví, se stává zřetelným tam, kde je pochopeno, jak vysoko je křtem člověk pozdvižen, totiž na úroveň, na kterou by sám nikdy nedosáhl.
Pomazání nemocných: právě pokřtěný se může ve své nemoci plně spojovat s trpícím Ježíšem Kristem a právě pokřtěný právem očekává od Ježíše pomoc ve svém trápení, zejména pak posílení víry. V neposlední řadě pokřtěný může a má znát Trojjediného Boha, který ho přijal ve křtu za vlastního, jako toho, kdo úžasným způsobem odpouští.
Manželství: nerozlučné manželství, které, jak říká koncil, je svátostí, kterou jsou manželé ke svému úkolu „posilováni a jakoby svěceni“ (GS 48), je velkým a náročným úkolem. Křest, který člověka „přivtěluje ke Kristu a osvobozuje od mocí temnoty“, není sám o sobě zárukou úspěšného manželství, ale je východiskem pro přijetí této svátostné pomoci a je základnou bytí křesťana, na které křesťan stojí jako ten, kdo má vědomě účast na spáse. V neposlední řadě křest otevírá cestu ke zkušenosti velkého Božího odpuštění, která je velmi užitečná pro „praxi každodenního odpouštění“, bez níž se v manželství a v rodině nedá snesitelně žít. To všechno je pomocí k dobrému zvládání života v manželství, nenahrazuje to ovšem přirozené předpoklady manželů, které jsou také nutné.
Svěcení: jakkoliv znamená podíl na svátosti kněžství v kterémkoliv stupni (jáhen, kněz, biskup) velké pozdvižení člověka ke službě Kristu a jeho evangeliu, je třeba s Janem Pavlem II. vyznat, že křest je víc („vážím si víc svého křtu než svého papežství“) v tom smyslu, že člověka pozvedá na úroveň adoptivního dítěte Božího, údu Těla Kristova – což jsou věci, kterých nelze žádnou lidskou mocí dosáhnout.
A nakonec otázka – úkol: Jak budovat křestní spiritualitu?
Vysvobození z moci zla, které nepokřtěný čelil jen vlastními silami.
Život z Ducha Božího, který je podle apoštola Pavla jedniným možným modem života křesťana (Řím 8).
Dále křest otevírá bránu k dalším svátostem, a to ne až někdy, ale hned: po křtu dospělého následuje bezprostředně biřmování a přijetí eucharistie.
Teď se podívejme na věc z druhé strany:
Jak křesťanský život spočívá na Kristu?
Pokřtěný člověk nejde (nemá jít) životem sám, ale ve všem a všude s Ježíšem, který se s ním ve křtu spojil. Jde o celoživotní vazbu, jejíž síla i prožívání může dál růst.
Jak svátosti závisejí na křtu a jak s ním souvisí?
Biřmování: „dotváří“ křest, vlastně k němu (historicky a teologicky) neodlučitelně patří. V naší dnešní praxi zvýrazňuje a posiluje vpojení pokřtěného do církve (pokřtěný nese pečeť Ducha, ne jen nějakého „církevního úřadu“) a posiluje vědomí, že křesťanský život (tedy život z víry) lze žít jen v síle Ducha svatého. Proto také liturgie i církevní právo bez rozpaků kladou u dospělého svátost biřmování hned za udělení křtu. Slaví se tedy v jedné jediné bohoslužbě celá iniciace, tedy křest, biřmování a eucharistie.
Eucharistie: křtem se člověk stává schopným plné účasti v bohoslužbě církve. Chválí tedy v eucharistii Boha jako ten, kdo je mu blízký, kdo k němu patří a kdo plně patří do chválícího, dekujícího a prosícího společenství církve.
Přijímá v eucharistii „pokrm nesmrtelnosti“ (sv. Jan Zlatoústý) – a to vždy a výrazně potom ve viatiku.
Pokání: křest znamená zásadní odpuštění hříchů, což chápeme a vidíme u křtu dospělého. Svátost smíření je potom dána křesťanovi jako „opravný prostředek“ po křtu, když se po onom generálním odpuštění hříchů a nabytí milosti ve křtu svými hříchy dostává do „stavu poškození“, který nemůže sám beze zbytku změnit. Důvod, proč se smiřovat ve svátosti pokání s Bohem a s církví, se stává zřetelným tam, kde je pochopeno, jak vysoko je křtem člověk pozdvižen, totiž na úroveň, na kterou by sám nikdy nedosáhl.
Pomazání nemocných: právě pokřtěný se může ve své nemoci plně spojovat s trpícím Ježíšem Kristem a právě pokřtěný právem očekává od Ježíše pomoc ve svém trápení, zejména pak posílení víry. V neposlední řadě pokřtěný může a má znát Trojjediného Boha, který ho přijal ve křtu za vlastního, jako toho, kdo úžasným způsobem odpouští.
Manželství: nerozlučné manželství, které, jak říká koncil, je svátostí, kterou jsou manželé ke svému úkolu „posilováni a jakoby svěceni“ (GS 48), je velkým a náročným úkolem. Křest, který člověka „přivtěluje ke Kristu a osvobozuje od mocí temnoty“, není sám o sobě zárukou úspěšného manželství, ale je východiskem pro přijetí této svátostné pomoci a je základnou bytí křesťana, na které křesťan stojí jako ten, kdo má vědomě účast na spáse. V neposlední řadě křest otevírá cestu ke zkušenosti velkého Božího odpuštění, která je velmi užitečná pro „praxi každodenního odpouštění“, bez níž se v manželství a v rodině nedá snesitelně žít. To všechno je pomocí k dobrému zvládání života v manželství, nenahrazuje to ovšem přirozené předpoklady manželů, které jsou také nutné.
Svěcení: jakkoliv znamená podíl na svátosti kněžství v kterémkoliv stupni (jáhen, kněz, biskup) velké pozdvižení člověka ke službě Kristu a jeho evangeliu, je třeba s Janem Pavlem II. vyznat, že křest je víc („vážím si víc svého křtu než svého papežství“) v tom smyslu, že člověka pozvedá na úroveň adoptivního dítěte Božího, údu Těla Kristova – což jsou věci, kterých nelze žádnou lidskou mocí dosáhnout.
A nakonec otázka – úkol: Jak budovat křestní spiritualitu?
(Zdá se mi, že je vůči eucharistické, mariánské nebo specificky řádové spiritualitě poněkud nebo i silně v pozadí.)
Některé prvky:
* Srozumitelně zdůraznit
- vyvolení;
- přijetí Bohem;
- pozdvižení na úroveň dětí Božích?
* Budovat život křesťana ne v prvé řadě na musíš–nesmíš (na což stejně mnozí nedbají), ale na vědomí, že mu byl křtem svěřen nový život – nový zdroj žití – nový status.
„Uvědom si, křesťane, svou důstojnost. Stal ses spoluúčastným na božské přirozenosti, nevracej se tedy hanebným chováním do starého ponížení. Nezapomínej, jaké hlavy a jakého těla jsi údem. Pamatuj, žes byl vyrván z moci temnot a přenesen do světla království Božího.“ (Sv. Lev Veliký – viz např. KKC 1691)
Proto důležitá otázka pro tento „Rok křtu“:
Jak žít ze křtu – čerpat z něho jistotu v životě – mít v něm „svátostnou kotvu“ za všech okolností?
Což také znamená:
Žít své křesťanství především z vděčného vědomí, že jsme obdarováni, a ne z trucu, strachu nebo z vědomí vlastní skvělosti či hodnoty vlastních výkonů.
Žít jako sice bídný, hříšný, vším možným ohrozitelný, leč k velké radosti a vděčnosti obdarovaný člověk.
To je úkol pastorace, duchovního doprovázení, katechizování.
