Křesťan to s postojem k válce v Iráku opravdu nemá lehké. Ví, že principiálně má být proti zlu. A zlem je válka, ve které vždy hynou a trpí nevinní. Zlem je ale právě tak i vláda diktátora, který si přisvojuje takřka božské pravomoci. Nechá se všude uctívat jako božstvo a rozhoduje o bytí a nebytí druhých lidí aniž je někomu odpovědný. A má za sebou masové vraždy a to dokonce chemickými látkami, vůči nimž lidé neměli žádnou šanci. Na jakou stranu se tedy má křesťan postavit? Je v této situaci možné být současně proti válce i proti diktátorovi a to ne jen ideálně, ale reálně?

Pštrosí řešení, nebo útěk do iluzí…

V tu chvíli se nabízejí svůdné únikové alternativy. Tou jednou je "pštrosí řešení". Strčit hlavu do písku a říkat, že nevím, nechci vědět, nijak se mne to netýká. To "oni" ať si to mezi sebou vyřídí. Druhým svodem je jakýsi "útěk do ideálna". Začne se říkat, že se má dál a dál jednat, že selhala diplomacie, že OSN má mít větší autoritu a státy v něm větší jednotu atd. To je jistě obecně pravda. Jenže žijeme v reálném světě a ne ve světě, jaký bychom chtěli mít. A tak je škoda, že v těchto chvílích málokdo připomene Sadámovy předchozí činy - od vyvražďování vlastního nepohodlného obyvatelstva, přes napadení Kuvajtu a nedodržování závazků, až po vyhnání zbrojních inspektorů v devadesátých létech. Ostatně kdo chce může z dějin dávných i současných vědět, že každý krutý diktátor se především bojí a proto se drží své moci zuby nehty do posledního dechu. A vyjednávat? O čem by asi vyjednával? Že se dobrovolně vzdá? Nebo že se vzdá své vojenské moci, kterou vše drží v rukách? Toto může očekávat jen naprostý naivka. Může jednat snad jen jako Hitler v Mnichově v roce 1938 s Angličany a Francouzi před rozbitím Československa. Jak tím byl "zachráněn mír" dobře víme.



Kdo navrhl skutečně reálné řešení?

Vzato z jiné strany: lze samozřejmě souhlasit s odporem k válce, lze se právem obávat jednání z pozice síly, které předvádějí Američané. Ale kdo předestřel skutečně realizovatelné řešení, které by teď odstranilo nebezpečí, které Irák představuje? Je velmi nepříjemné, že v dnešní zjitřené atmosféře málokdo myslí na jiná nebezpečí a na jiná bezpráví. Ruský prezident Putin mluví o neomluvitelném porušení práva při útoku na Irák a málokoho napadnou krvavé zásahy sovětských vojsk v Polsku a Maďarsku v padesátých létech a invaze do Československa 1968. Nicméně ještě horší je to, co dělá Rusko už léta v Čečensku - a kdo to rozhořčujícímu se Putinovi připomene? Vzpomene-li si na tyto věci náš prezident Václav Klaus takovým způsobem, že řekne: "na světě je přece mnoho násilnických režimů, tak není důvod útočit právě na Irák", projeví moudrost spíš slušící malému českému člověku, který chce mít hlavně sklizenou svou zahrádku, a víc ho nezajímá.



Nejsou ani "dobří", ani "zlí"

Myslím, že jedním z nejtěžších postojů je uznat, že zde nejsou jedni jakožto absolutně dobří (nebo absolutně utlačovaní) - a tak se k nim bez výhrad přidáme, a druzí absolutně zlí. Ježíšův příkaz lásky k bližnímu je těžký, zabraňuje unáhlenému a nespravedlivému souzení druhých a neponechává místo pro výmluvy. Zato vyžaduje jednání. Jan Pavel II. neoznačil za zločince ani jedny ani druhé, ale jednal: poslal své vyslance jak k Saddámovi tak i k Bushovi. A vytrvale mluvil proti válce. Ale když boj začal, řekl: "nuncius zůstane v Bagdádu a bude trpícím pomáhat, jak to jen půjde."



Lidé mají rádi přehledná řešení

Nepříjemné je, že lidé mají nejraději, když je situace přehledná: buď zcela s Američany nebo zcela proti nim. Naši biskupové ve svém prohlášení z 20.3. se snažili těmto zjednodušením vyhnout. Rozvážně (a asi příliš mnoha slovy) vyjádřili jak odpor k válce, tak poctivé vědomí, že ani oni ani my ostatní asi nemáme dostatečné informace k tomu, abychom mohli vynést nad situací jednoznačný soud. Uznávám, že takto rozvážně a obezřetně formulované prohlášení, navíc dlouhé, je pro dnešní novinářský styl málo použitelné. Nezdá se mi ale, že by si prohlášení zasloužilo výtku jako alibistické, jak ho označuje na Christnetu Tomáš Halík. Spíš bych jemu položil otázku, zda má dostatečné informace. A zda není zarážející, že se tak razantním distancováním od Ameriky a útoku na Irák člověk okamžitě zařadí po bok Ruska a Číny, kam jinak jistě nepatří.

Jak stát proti válce, nepodporovat při tom diktátora a pohybovat se přitom v oblasti reality a ne pouhých krásných přání? To je praktická otázka dne, kterou za nás sotva kdo vyřeší!

Nedělám si iluze, že akce naší armády jsou plánovány z ryze křesťanských východisek. Přesto se mi ale zdá, že nasazení naší protichemické jednotky v Kuvajtu je takřka "ikonou křesťanského postoje" v této komplikované situaci. Není to ohrožování druhých, není to agrese, není to ale také utíkání za pec, nýbrž nastavení vlastní kůže pro to, aby bojovými látkami nebyli hubeni lidé bojující i nebojující.