V současné době sílí pronásledování křesťanů. Křesťané patří k nejpronásledovanější skupině společnosti. Nabízí se otázka, proč je nutno proti sotva znatelné přítomnosti mírumilovných křesťanů takto zuřivě útočit.
Odlišnost křesťanských komunit tkví
v jejich mírumilovné mentalitě
Důvody je třeba hledat v tom, že lidská mentalita se v některých částech světa stala barbarskou vlivem fanatismu fundamentalistů a boje všech proti všem. Pokorné křesťanské komunity s dlouhou tradicí, které se pohybují v odlišném lidském a náboženském rozměru, ztělesňují „ty druhé“, které je potřeba odstranit. Odlišnost křesťanských komunit tkví v jejich mírumilovné mentalitě – křesťané nebojují, nevyznávají kult násilí a nepřátelství. Toto stanovisko nabývá v nesmírně napjaté situaci každodenního života symbolického významu a paradoxně je považováno za pravý opak toho, čím ve skutečnosti je, tedy za provokaci proti těm, kteří hledají konflikt a svým chováním terorizují obyvatelstvo. Křesťané, kteří nemají vojenskou sílu a nezaujímají bojový postoj, však unikají logice války a teroru gangů a teroristických centrál.
Křesťané představují „jinou“ přítomnost vedle logiky teroru
Mučednictví pronásledovaných křesťanů představuje realitu křesťanského světa, který již není napadán machinacemi totalitních režimů, nýbrž násilím. Jedná se o slepé násilí, které nezasahuje pouze křesťany. Mnozí z nich, hlavně řeholníci a řeholnice, se však nesnažili chránit – nadále žili mezi bezbranným lidem a pokračovali ve své práci v zemích, kde řádí barbarství; slepé násilí, které na tyto regiony dopadá, pro ně nebylo dostačujícím důvodem k tomu, aby se odtud stáhli. Stále dochází k činům namířeným konkrétně proti křesťanům, kteří představují „jinou“ přítomnost vedle logiky teroru. Jejich odlišnost vyznívá téměř jako tichý, pokorný protest a spontánní alternativa – víra je odlišuje od otráveného ovzduší, v němž žijí. Proto se v podmínkách obecně rozšířeného násilí – v situaci, kde násilí představuje takřka životní pravidlo – objevuje vůle křesťany zlikvidovat.
K zastavení krutosti je potřeba inteligence lásky
Andrea Santoro, italský kněz, který byl v Turecku v roce 2005 zavražděn, si povšiml míry násilí zakořeněné v turecké společnosti: hovořil o „osamělých mužích“, často agresivních. Když však pozoroval i jiné napjaté situace, odlišné od té, v níž žil, poznamenal: „V těchto dnech jsme svědky scén nelidské krutosti. Avšak alternativou ke krutosti je láska k bližnímu. Krutost ničí, láska probouzí k životu. Krutost rozděluje, láska spojuje. Krutost plodí novou krutost, láska smiřuje a plodí novou lásku. Krutost se nebojí zabíjet, láska se nebojí položit život. Krutost je perverzní ve své genialitě, láska je vznešená ve své vynalézavosti. K zastavení krutosti je potřeba inteligence lásky a mobilizace hlubokých zdrojů.“
Tato významná slova napsal muž žijící v rizikové situaci. Smysl jeho slov je symbolický. Křesťan, který žije v situaci obecně rozšířeného násilí a války všech proti všem, se většinou nepostaví na žádnou z bojujících stran, nýbrž podává svým životem svědectví o hodnotách míru a lidského bratrství a bere na sebe zájmy všech, zvláště těch nejslabších.
Roger Schütz – symbol míru a víry
Burcujícím příkladem člověka, který zahynul kvůli šílenství násilí, je bratr Roger Schütz, švýcarský protestantský pastor a zakladatel komunity Taizé. Jeho křehká postava představovala výzvu k obrácení do vlastního nitra a k duchovnu. Stal se symbolem míru pro 20. a 21. století. Proto byli všichni značně vyvedeni z míry, když 16. srpna 2005 devadesátiletého bratra Rogera ubodala nožem do šíje a do zad psychicky vyšinutá žena.
Jeho smrt vypovídá mnohé o mírumilovných a mír vytvářejících křesťanech nového století. Tato vražda, jež neměla zřejmě opodstatnění, ukazuje šílenství rozpoutané proti křesťanským osobnostem, které působí jako svědkové víry a míru. Připomíná, že křesťané nadále umírají. I 21. století je stoletím mučedníků.
