Naším tiskem proběhla zpráva o rozsudku Evropského soudního dvora pro lidská práva, který vyhověl stížnosti a zakázal, aby v italských státních školách byly nadále umístěny kříže, jak tomu bylo doposud. Tento rozsudek Evropského soudního dvora (který není součástí úřadů a zařízení Evropské unie!) vzbudil samozřejmě v Itálii silné emotivní reakce.
Kromě emocí jsou ale namístě i právní názory a hlubší zamyšlení o smyslu kříže. Proto uvádíme níže úryvky z prohlášení rakouské biskupské konference, která se k této záležitosti vyjádřila (staženo ze serveru www.zenit.org) a úryvky z komentáře v časopise Christ in der Gegenwart (46/2009).
Rakouští biskupové ve svém prohlášení mimo jiné píší:
Evropský soudní dvůr pro lidská práva upřednostnil ve svém rozhodnutí ve dvojím ohledu určité aspekty náboženské svobody a to neprávem. Je to upřednostnění individuálního aspektu náboženské svobody vůči kolektivnímu a dále upřednostnění negativní dimenze této svobody vůči pozitivní. V důsledku vede tento jednostranný ohled soudního dvora k tomu, že individuální náboženská svoboda jednotlivce podkopává právo na kolektivní, veřejné vykonávání náboženství, což se zatím dělo jen totalitních režimech, které byly náboženství nepřátelské. Ale náboženská svoboda představuje v jádru lidské právo realizovat své náboženské přesvědčení osobně nebo společně, privátně jakož i veřejně. Toto pozitivní hledisko náboženské svobody musí být garantováno i v budoucnosti.
Je třeba také trvat na tom, že nábožensko-světonázorově neutrální stát není vázán k zastávání radikálního laicismu, který by představoval při svém striktním odmítnutí náboženství absolutní nárok. Nábožensko-světonázorová neutralita již dávno znamená prakticky ve všech evropských státech, že náboženství není vyřazeno z veřejného života, že není prohlášeno jen za soukromou záležitost.
Z redakčního komentáře časopisu Christ in der Gegenwart citujeme:
Vlastně bychom měli být jako křesťané Evropskému soudnímu dvoru pro lidská práva vděčni. Štrasburští soudci dosáhli svým rozsudkem proti křížům v italských státních školách toho, co se daří církvím čím dál méně: Aby totiž byl Kristův kříž viděn jako znamení, kterému se odpírá. Rozhořčení je veliké. Zatímco morálně a politicky znedůvěryhodněný premiér Berlusconi hledá záchranu tím, že se v této kauze drží biskupů a kardinálů, snaží se lidé církve zachraňovat věc nostalgickou apologetikou. Kříž přeci není tak hrozný, je to prostě obecný kulturní symbol Západu a italského národa! Tedy kříž spíše jako něco milého, co není třeba brát až tak vážně? Zde můžeme pozorovat podobnou církevní obrannou strategii, jako tomu bylo v podobném sporu, který řešil ústavní soud v Bavorsku.
Jenže snaha „přeřadit kříž do nižší třídy“ jako pouhý garant hodnot nebo folklorní předmět nefunguje. ..Kříž zobrazuje kontrasty, vede k rozlišení duchů, jak to píše apoštol Pavel ve svém prvém listě do Korintu: „…ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost“ (1Kor 1,23-24).
S křížem se pojí silný tlak proti pokusům tvrdé poselství o vykoupení ze smrti přeinterpretovat ve prospěch „religiozity štěstí a wellness“, zcela zaměřené jen na tento svět. Církev není žádnou továrnou na rituály, žijící z pouhé inscenace těchto rituálů, u nichž by se nikdo neptal na jejich obsah a pravdivost. Je omylem domnívat se, že člověk je jakýmsi „lapačem štěstí“. Štěstí v Kristu leží na jiné úrovni: není to egoistické sebeurčení, ale spíš sebezapření v lásce projevované bližnímu, ne šosácké sebenaplnění ale solidární sebeobětování pro trpící, chudé a jakkoliv utiskované. …
Na kříži vzkříšení se rozžíhá právem odpor. To pomáhá křesťanům samotným stále lépe chápat, že jejich víra je jiná, že jejich nejhlubší naděje nevzchází z pseudoreligiózních povrchních změkčení či zdánlivě zbožných „nátěrů“ dnešních dní.
( Vybral a přeložil P. A. Opatrný)
Rakouští biskupové ve svém prohlášení mimo jiné píší:
Evropský soudní dvůr pro lidská práva upřednostnil ve svém rozhodnutí ve dvojím ohledu určité aspekty náboženské svobody a to neprávem. Je to upřednostnění individuálního aspektu náboženské svobody vůči kolektivnímu a dále upřednostnění negativní dimenze této svobody vůči pozitivní. V důsledku vede tento jednostranný ohled soudního dvora k tomu, že individuální náboženská svoboda jednotlivce podkopává právo na kolektivní, veřejné vykonávání náboženství, což se zatím dělo jen totalitních režimech, které byly náboženství nepřátelské. Ale náboženská svoboda představuje v jádru lidské právo realizovat své náboženské přesvědčení osobně nebo společně, privátně jakož i veřejně. Toto pozitivní hledisko náboženské svobody musí být garantováno i v budoucnosti.
Je třeba také trvat na tom, že nábožensko-světonázorově neutrální stát není vázán k zastávání radikálního laicismu, který by představoval při svém striktním odmítnutí náboženství absolutní nárok. Nábožensko-světonázorová neutralita již dávno znamená prakticky ve všech evropských státech, že náboženství není vyřazeno z veřejného života, že není prohlášeno jen za soukromou záležitost.
Z redakčního komentáře časopisu Christ in der Gegenwart citujeme:
Vlastně bychom měli být jako křesťané Evropskému soudnímu dvoru pro lidská práva vděčni. Štrasburští soudci dosáhli svým rozsudkem proti křížům v italských státních školách toho, co se daří církvím čím dál méně: Aby totiž byl Kristův kříž viděn jako znamení, kterému se odpírá. Rozhořčení je veliké. Zatímco morálně a politicky znedůvěryhodněný premiér Berlusconi hledá záchranu tím, že se v této kauze drží biskupů a kardinálů, snaží se lidé církve zachraňovat věc nostalgickou apologetikou. Kříž přeci není tak hrozný, je to prostě obecný kulturní symbol Západu a italského národa! Tedy kříž spíše jako něco milého, co není třeba brát až tak vážně? Zde můžeme pozorovat podobnou církevní obrannou strategii, jako tomu bylo v podobném sporu, který řešil ústavní soud v Bavorsku.
Jenže snaha „přeřadit kříž do nižší třídy“ jako pouhý garant hodnot nebo folklorní předmět nefunguje. ..Kříž zobrazuje kontrasty, vede k rozlišení duchů, jak to píše apoštol Pavel ve svém prvém listě do Korintu: „…ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost“ (1Kor 1,23-24).
S křížem se pojí silný tlak proti pokusům tvrdé poselství o vykoupení ze smrti přeinterpretovat ve prospěch „religiozity štěstí a wellness“, zcela zaměřené jen na tento svět. Církev není žádnou továrnou na rituály, žijící z pouhé inscenace těchto rituálů, u nichž by se nikdo neptal na jejich obsah a pravdivost. Je omylem domnívat se, že člověk je jakýmsi „lapačem štěstí“. Štěstí v Kristu leží na jiné úrovni: není to egoistické sebeurčení, ale spíš sebezapření v lásce projevované bližnímu, ne šosácké sebenaplnění ale solidární sebeobětování pro trpící, chudé a jakkoliv utiskované. …
Na kříži vzkříšení se rozžíhá právem odpor. To pomáhá křesťanům samotným stále lépe chápat, že jejich víra je jiná, že jejich nejhlubší naděje nevzchází z pseudoreligiózních povrchních změkčení či zdánlivě zbožných „nátěrů“ dnešních dní.
( Vybral a přeložil P. A. Opatrný)
