Z promluvy papeže Františka k lidem v pastoraci během apoštolské cesty do Belgie v září 2024: Belgie je církví „v pohybu“. Již nějakou dobu se snažíte proměňovat působení farností na tomto území, dát silný impuls formaci laiků; především se však snažíte být společenstvím blízkým lidem, doprovázet je a svědčit gesty milosrdenství. Vycházím z vašich příspěvků a otázek a navrhuji zamyšlení kolem tří slov: evangelizace, radost a milosrdenství.
Evangelizace
Krize víry je vzácná příležitost vrátit se k evangeliu
Na prvním místě je pro nás evangelizace. Změny naší doby a krize víry, kterou prožíváme na Západě, nás vedly k tomu, abychom se vrátili k tomu podstatnému, tedy k evangeliu, aby se dobrá zvěst, kterou Ježíš přinesl světu, opět ohlašovala všem, aby zazářila celá její krása.
Krize - každá krize - je časem, který se nám nabízí, aby námi otřásl, aby nás zpochybnil a změnil. Je to vzácná příležitost - v biblickém jazyce se nazývá kairòs, je speciální příležitostí, jak se to stalo Abrahamovi, Mojžíšovi a prorokům. Když prožíváme opuštěnost, musíme se vždy ptát, jaké poselství nám chce Pán předat. A co nám krize ukazuje? Od křesťanství usazeného v pohostinném společenském rámci jsme se posunuli ke křesťanství „menšinovému“, či spíše ke křesťanství svědectví. A to vyžaduje odvahu církevního obrácení, abychom iniciovali ty pastorační přeměny, které se týkají i zvyků, modelů a jazyků víry, aby skutečně sloužily evangelizaci (srov. Apoštolská exhortace Evangelii gaudium , 27).
Jednota v církvi není uniformita
Když přinášíme evangelium, Pán otevírá naše srdce k setkání s těmi, kteří jsou jiní než my. Je krásné, ba přímo potřebné, že mezi mladými lidmi jsou různé sny a spirituality. Přesně tak to musí být, protože může existovat mnoho osobních nebo komunitních cest, které nás však vedou k témuž cíli, k setkání s Pánem: v církvi je místo pro každého – pro všechny – a nikdo nesmí být kopií toho druhého. Jednota v církvi není uniformita, ale je to nacházení harmonie v rozmanitosti!
Synoda musí být návratem k evangeliu; nesmí jít o nějakou „módní“ reformu
A k plodné evangelizaci má přispět i právě probíhající synodální proces. Ten musí být návratem k evangeliu; nesmí mít mezi svými prioritami nějakou „módní“ reformu, ale musí se ptát: jak můžeme dosáhnout, aby evangelium oslovilo společnost, která ho už neposlouchá nebo se odvrátila od víry? Položme si všichni tuto otázku.
Radost
Pravá radost provází a udržuje život i v temných či bolestných chvílích
Druhé důležité téma je radost. Nemluvíme zde o radostech spojených s něčím chvilkovým, ani se nemůžeme oddávat modelům úniku a konzumní zábavy. Mluvíme o větší radosti, která provází a udržuje život i v temných či bolestných chvílích, a to je dar, který přichází shora, od Boha. Je to radost srdce, kterou vzbuzuje evangelium: je to vědomí, že na cestě nejsme sami a že i v situacích chudoby, hříchu, utrpení je Bůh nablízku, stará se o nás a nedovolí smrti, aby měla poslední slovo. Bůh je blízký.
Dávno předtím, než se stal Josef Ratzinger papežem, napsal, že pravidlem rozlišování je toto: „Kde chybí radost, kde umírá humor, tam není ani Duch svatý [...] a naopak: radost je znakem milosti“ (Bůh Ježíše Krista , Brescia 1978, 129). Je to krásné. A tak bych vám chtěl říci: ať váš apoštolát a služba nechají zazářit radost srdce, protože ta vzbuzuje otázky a přitahuje i ty, kteří jsou daleko.
Milosrdenství
Milosrdenství se nám někdy může zdát nespravedlivé
Třetím tématem k naší reflexi je milosrdenství. Evangelium, přijaté a předávané, přijaté a darované, nás vede k radosti, protože nám umožňuje objevit, že Bůh je Otec milosrdenství, který na nás pohlíží se soucitem, zvedá nás z našich pádů, a který nikdy neodstoupí od své lásky k nám.
Bůh nikdy neodvolá svou lásku k nikomu na světě, ani k tobě. To se nám někdy, když čelíme zkušenosti zla, může zdát nespravedlivé, protože jednoduše uplatňujeme pozemskou spravedlnost, která říká: „Kdo dělá zlo, musí za to zaplatit“. Boží spravedlnost je však vyšší: ti, kdo se dopustili zla, jsou povoláni k nápravě. Ale k tomu, aby se uzdravili ve svém srdci, potřebují milosrdnou Boží lásku. Nezapomínejte na to: Bůh odpouští všechno, Bůh vždy odpouští, a právě svým milosrdenstvím nás Bůh omlouvá, to znamená, že nás činí spravedlivými, protože nám dává nové srdce, nový život.
Pouze v jednom případě se můžeme dívat shora na člověka
Slyšeli jsem nyní svědectví Pietra, který slouží ve vězení, který říkal, že právě milosrdenství je klíčovým slovem pro vězně. Když vstupuje do věznice, ptám se, proč oni a ne já? Ježíš nám ukazuje, že Bůh si od našich ran a nečistot nedrží odstup. Ví, že všichni můžeme dělat chyby, ale nikdo není v hloubi špatný. Nikdo není navždy ztracen. Je tedy správné jít všemi cestami pozemské spravedlnosti a lidskými, psychologickými a nápravnými cestami, ale trest musí být lékem, musí vést k uzdravení. Lidem je třeba pomoci, aby se opět postavili na nohy a našli svou cestu v životě i ve společnosti. Pouze v jednom případě se můžeme dívat shora na člověka, když mu chceme pomoci vstát. Pamatujme: všichni můžeme udělat chyby, ale nikdo není zcela špatný, nikdo není navždy ztracen. Milosrdenství, vždy milosrdenství!
Bez Ducha se nic křesťanského nestane
A v závěru bych rád vám chtěl říci, abyste byli církví, která nikdy nezavírá své dveře, která každému nabízí otevření do nekonečna, a církví, která se umí dívat dál. Takováto církev evangelizuje, žije radost z evangelia, praktikuje milosrdenství. Sestry a bratři, kráčejte spolu, vy a Duch svatý a praktikujte milosrdenství, abyste byli takovou církví. Bez Ducha se nic křesťanského nestane. Učí nás to Panna Maria, naše Matka. Všechny vás ze srdce žehnám. A prosím, nezapomeňte se za mě modlit. Děkuji vám!
