Svátost smíření je zcela jedinečné a osobní setkání s Bohem. Jak toto setkání prožijeme, závisí plně na naší víře. Na víře v odpouštějícího Boha toužícího zbavit nás našich dluhů, které zatěžují život člověka.

Může si člověk pomoci od svých hříchů?

Málokoho těší mluvit o tom, jak je nedokonalý, co komu udělal nedobrého, jaké mezery má jeho vztah s Bohem. Na tom není nic divného. Spíše by bylo na pováženou, kdyby se člověk chtěl zápornými stránkami svého života chlubit a těšilo by ho o nich vyprávět.

Bývá tu ale jeden háček: Statečný člověk si chce z nesnází pomoci sám. A snad každý člověk má zkušenost s nějakou nesnází či nesnázemi, ze kterých mu opravdu nikdo nepomohl. Může si ale člověk pomoci od svých hříchů?

Snahy o vlastní očištění nikam nevedou

Možná jsme zakusili, že snaha své hříchy zapomenout, omlouvat, vysvětlovat či popírat nakonec k trvalému pokoji nevede. Můžeme je však „vykoupit“ klopotným a v mnohém zahanbujícím vyznáním ve zpovědi? Nebo nějakým trestem, tvrdým pokáním, které si sami uložíme? To jsou na první pohled statečné snahy o vlastní očištění. Podobají se však situaci, kdy se chce člověk vytáhnout z bažiny za svůj límec.

Odpuštění si nijak a ničím zasloužit nemůžeme

Zahlédneme-li rozsah a takřka bezednost naší hříšnosti, může a má nás to vést k pokoře. Ta však nespočívá pouze v tom, že se ke svým hříchům hlásíme a že je zpovědníkovi vyznáváme. Ještě větším projevem pokory totiž může být, když uznáme, že si odpuštění nijak a ničím nemůžeme zasloužit, ale že si je můžeme nechat od Boha darovat.

Boží odpuštění léčí

Odpuštění je léčivá Boží odpověď na lidskou bezmoc vůči hříchu. Chceme-li uvažovat o tom, v jakém smyslu je tato Boží odpověď léčivá, pomohou nám jednoduché obrazy z evangelií. V evangelním příběhu o nemilosrdném služebníkovi (Mt 18,23–35) mu jeho pán odpouští obrovský dluh. I když toto podobenství mluví především o požadavku odpouštět bližním, je zde postava pána, zobrazující Boha, představena jako osoba nesmírně bohatá a velkorysá. A protože tento bohatý pán odpustí velký dluh, má i relativně chudý člověk odpustit dluh malý.

Stejný princip vidíme v podobenství o milosrdném otci (Lk 15,11–32). Otec může znovu darovat mladšímu synovi i to, co on už promrhal. Když totiž poručí, aby jeho synovi, který se vrátil domů, dali obuv na nohy, jedná s ním jako se synem, nikoli jako s otrokem, který chodil bos. Když poručí, aby mu dali prsten, vrací mu symbolicky synovská práva včetně dědictví. Tedy otec marnotratného syna je tak bohatý, že si může štědrost v odpouštění dovolit. I v něm rozpoznáváme nebeského Otce.

Bůh touží vyrovnat za člověka dluh

Hřích je dluh vůči Bohu i vůči bližnímu a odpuštění je odstraněním tohoto dluhu nesmírně bohatým Bohem. Víra v odpuštění znamená, že Bůh tento dluh za člověka chce a může vyrovnat, protože člověka miluje a je dost „bohatý“. Je-li dluh odpuštěn, nezatěžuje už život člověka. Aby si mohl člověk víru v odpuštění osvojit a vtělit ji do svého života z víry, potřebuje mít správný obraz Boha. To znamená Boha spravedlivého (Řím 2,11), který mu žádnou nespravedlností neublíží. Boha štědrého (Lk 11,5–13; Iz 43,22 – 44,5), nesmírně „bohatého“ (Ef 2,4), člověku nakloněného (Jan 3,16), milosrdného (Žl 118). Jen od takového Boha lze očekávat odpuštění jako dar.

Víra v odpuštění je důležitější než výčet hříchů

Víra v Boží odpuštění není samozřejmostí. Řada lidí se bohužel soustředí víc na své vyhledávání hříchů než na prohlubování víry v odpuštění. Mluvíme-li o víře v odpuštění, půjde vždy o vztah Boha a člověka nebo Boha a lidí, nejen o vztah člověka k člověku nebo k několika lidem. Víra v odpuštění a její realizace ve smíření předpokládá víru v obecnou narušenost lidské přirozenosti, v nedokonalost člověka, která není dána podstatou stvoření, ale je výsledkem odklonu člověka od Boha. Tato víra není pro křesťana ničím zvláštním, ale některé jiné nauky ji vlastně postrádají nebo popírají, například starý známý marxismus nebo nauka o inkarnaci.

Vinu člověk nemůže vzít zpět

Je tedy třeba podporovat a rozvíjet víru v Boží spontánní ochotu odpouštět. Tím je myšleno, že Boží ochota odpouštět není způsobena nebo vynucena člověkem, ale je bez zásahu člověka Bohem chtěná. Dále je třeba prohlubovat poznání lidské bezmoci vůči vině, která se stala. Ačkoliv některé následky viny lze napravit, existenci viny, která se někdy stala, nemůže člověk ovlivnit, nemůže jí vzít zpět.

„Bezchybný“ člověk bývá dost nesnesitelný

Chybí-li člověku víra v jeho narušenost, potom se domnívá, že je bezchybný, nebo že se bezchybným dříve nebo později stane (přičemž člověk „bezchybný“ bývá dost nesnesitelný).

Chybí-li víra ve spontánní Boží ochotu odpustit, může se člověk domnívat, že lze Boha uplatit nebo podplatit, že si lze odpuštění zasloužit. V jiném případě se bude snažit svou vinu popřít nebo vytěsnit. Nechce-li člověk uznat svou radikální bezmoc vůči vině, která se stala, bude se buď přesvědčovat o vlastní moci, jíž chce vinu sám „napravit“/anulovat, nebo bude svou vinu popírat.

Bez víry v odpuštění by se žilo těžko

Víra v odpuštění je opravdu potřebná. Pokud chybí, může to lidskou osobnost deformovat nebo nějakým jiným způsobem poškozovat. Neboť bez štědře odpouštějícího Boha by etické nároky křesťanství byly neúnosné, vedly by člověka buď do deprese, nebo k falešné spokojenosti se sebou či přezíravé lhostejnosti vůči vlastním selháním.