Rád vzpomínám na poslední posezení u kávy v Římě s paní profesorkou, která doprovázela moji práci k licenciátu. Hodnotili jsme dva roky studia, které jsem právě dokončil.
Když už se rozhovor chýlil ke konci, podívala se na mě a vyslovila otázku, která se mi hluboce vryla do srdce i mysli. „Josefe, dovol mi, prosím, ještě jednu otázku. Vezmi si vaši Českou republiku. Máte tam tak zajímavý začátek křesťanství. Tolik světců. Také reformace u vás probíhala nevšedním způsobem. A když si vezmeme éru komunismu. Tolik věřících laiků, kněží a řeholnic, kteří opravdu obstáli. Dokázali být věrni Kristu i během pronásledování. Po revoluci máte zase velmi zajímavou zkušenost se sekularizací. Proč o vás v dnešní Evropě není více slyšet? Co vlastně teď jako církev v České republice řešíte? Čím se zabýváte? Vždyť s historií, poklady a zkušenostmi, které nesete, byste mohli být lídři hledání nových cest v křesťanství v Evropě. A zdá se mi, že Evropa vás teď hodně potřebuje. Je přece jasné, že je nutné hledat, jak dál žít křesťanství v postmoderní době. A protože si myslím, že jste vybaveni tolika věcmi, které by mohly pomoci celé Evropě, trochu se divím, jak to, že o vás není víc slyšet.“
Moc jsme nevěděl, co na to říci. Začít vyjmenovávat kauzy a věci, kterými v církevním prostředí u nás trávíme většinu energie, mi přišlo skoro trapné. A vlastně mě ani nikdy nenapadlo se na to podívat z této perspektivy. Od devadesátých let jsme přece zvyklí, že jsme to my, kdo přijímáme dary od Evropy, peníze od nadací jako Renovabis, Kirche in Not atd. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že to my bychom mohli mít něco, co by Evropa mohla potřebovat. Nebo ještě víc, že bychom mohli přinést něco tak jedinečného, že by to na křesťanství v Evropě mohlo mít nějaký zásadní vliv.
Co hůře, docházelo mi, že má profesorka evidentně nemyslí něco, co vytvořila naše generace, spíš naopak. Šlo jí o poklady, které ty předcházející generace svojí žitou vírou, odvahou a věrností nasbíraly. Její otázka mířila k tomu, jakým způsobem toto cenné dědictví spravujeme. A zda jsme schopni je otvírat a zprostředkovávat také pro celý kontinent, protože podle ní mnohé z toho Evropa opravdu potřebuje.
Nakonec ale ve mně otázka mojí profesorky vyvolala ne něco zdrcujícího, ale naopak něco velmi povzbuzujícího a plného naděje. Uvědomil jsem si tehdy, v jak krásném a cenném prostředí víry žiji. Vybavili se mi kněží a laici, kteří mě ve víře a kněžství inspirovali, a dostal jsem novou sílu a chuť toto cenné dědictví ne pouze přečkat a nezměněné předat dále. Dýchla na mě odvaha a věrnost, se kterou naši předci naši společnou víru žili. A moc si přeji, abychom i my v naší etapě obstáli stejně dobře. Pocítil jsme tehdy, že místo, kde svoji víru prožíváme, může být velmi zajímavé a tvořivé pro celou Evropu. Kéž bych já sám dokázal nezůstat na okraji této cesty živé naděje!
