Kde se pastorace děje? (Ptáme se eklesiologicky):

  • v universální církvi;
  • v místní církvi;
  • ve farnosti;
  • ve společenství;
  • v rodině;
  • u jednotlivce;
  • v řeholní komunitě;
  • v novodobých hnutích.

Každé z těchto prostředí má svá specifika:

Universální církev. Zde je přítomno maximum obdarování v největší pestrosti, ale není možné osobní sdílení v celé církvi. Podporuje se vnímání univerzality církve, lze takto pořádat největší „podniky„ s velkým sdružením sil (slavení Velkého jubilea 2000 a příprava na ně, slavení Světových dnů mládeže anebo koncil).

Místní církev. Je „komplexní eklesiologickou jednotkou„, protože má v čele biskupa. Může se v ní odehrávat vše, k čemu jsou její údy obdarovány a co je v kompetenci biskupa a všech níže postavených. Je schopna se postarat o to, co je mnohdy nad síly jedné farnosti (tvorba katechetických pomůcek a vzdělávání laiků, činných v pastoraci, některé oblasti kategoriální pastorace, např. péče o rodiny).

Farnost. S tímto prostředím má většina katolíků největší zkušenosti a proto jsou snadno absolutizovány. Farnost je neobvyklejší „pastorační jednotkou„, ale ne základní v eklesiologickém smyslu, tou je místní církev, tedy diecéze. Není také pastoračním prostředím jediným a absolutně privilegovaným, oblasti kategoriální pastorace jsou stejně oprávněné, na stejném stupni důležitosti.  Farnost, diecéze, universální církev mají dvě zásadní charakteristiky: sdružují lidi různé, ne stejně či podobně ve svých zájmech nebo spiritualitě orientované, jako je tomu u řeholí a hnutí. A mají, na rozdíl od nižších jednotek, v čele své pastýře.   

Společenství.  Je třeba rozlišit společenství jako obecný pojem pro větší počet lidí, spolu sdílejících určité hodnoty, malé společenství ve smyslu sociologickém (max. 12-15 lidí, mající určitou bazální vnitřní strukturu)  a specifické společenství, ve kterém mají lidé velmi úzké osobní vztahy, a do něhož se nevstupuje osobní volbou a tím je rodina. 

Rodiny. Mnohdy se až příliš snadno mluví o tom, že rodina je „malá církev„. Může to tak být. Ale je třeba vzít vážně, že velká část rodin, které jsou v poli pastorační péče, jsou rodiny, kde jen jejich nějaká část (jen rodiče, ale také jen děti, jeden z manželů, jen někdo z dětí) jsou aktivními křesťany (nebo vůbec křesťany). Dále je třeba uvážit, že prostředí žité víry je pro malé děti jistě velmi dobré, ale dospívající se proti němu může v rámci „revolty mládí„ proti němu postavit a najde řadu jiných alternativ, které ho vedou ke smysluplnému prožívání života. Nebo jinak: čím více je křesťanský život člověka výsledkem osobní volby (a tu v podstatě požadujeme!), tím měně je samozřejmá chtěná a činná příslušnost všech členů určité rodiny k církvi. 

Jednotlivec. Jednotlivec je jistě objektem (a mnohdy také subjektem!) pastorace, přesto je třeba ho vždy nahlížet v perspektivě communia církve. Společenství církve v sobě nese pro něho určité dary Ducha, on sám je svým obdarováním pro společenství církve také přínosem (přinejmenším potenciálním). Není tedy žádoucí, aby zůstal dlouhodobě osamoceným, bez kontaktů, odkázán jen na toho, kdo o něho „pastoračně pečuje„. Kromě toho je třeba vědět, že za touhou/požadavkem „být pastorován„ se může skrývat touha po exkluzívním osobním vztahu nebo po exkluzivní pozici uprostřed ostatních křesťanů („mám problém a proto se těším větší pozornosti pastýře, než ostatní„) 

Kde se pastorace děje? (Ptáme se více sociologicky):

Pastoraci tak dělíme podle určitých typických prostředí. Pastorace se takto děje:

  • ve farním prostředí (farnost);
  • v prostředí sociální péče (sociální instituce);
  • v prostředí pedagogického působení (školy);
  • ve zvláštních vymezených prostředích (armáda, vězení, nemocnice);
  • v běžném životě, tedy v nejrůznějších sekulárních prostředích. 

Tato prostředí mají svá specifika nejen co do charakteristiky pastorovaných, ale i co do prostředí, které do jisté míry určuje způsob i náplň pastorace. 

Prostředí farnosti je nejběžnější a je pro ně charakteristická pestrost věku, vzdělání, profesních rolí a tím i očekávání a potřeb farníků.

Prostředí sociální péče staví do popředí určitým způsobem specifické potřeby, charakteristické pro danou instituci (domov důchodců, azylový dům, apod.). Mohou svádět k tomu, že se pastorační péče buď příliš přizpůsobí sociální péči a bude ji suplovat nebo zdvojovat, anebo naopak, že pastorační péče nebude brát na specifické potřeby a podmínky pastorovaných zřetel. Není zcela snadné vyhovět obojí charakteristice, totiž že obyvatelé ústavu jsou jednak lidé s určitými specifiky a současně „normální křesťané„. 

Prostředí pedagogického působení (např. církevní škola). Především dnes nelze předpokládat, že všichni studující jsou katolíky či křesťany. Je třeba proto rozlišovat požadavky na preevangelizaci, evangelizaci a pastoraci. Dále je třeba vidět pastoraci více jako pomoc k překonávání osobních problémů, k růstu a zrání, než jako „pomocný nástroj pedagoga„, který má utužit kázeň a cíleně zlepšit chování.

Zvláštní prostředí (armáda, věznice). Zde jsou podmínky pastorace do velké míry určeny vnitřním řádem  těchto institucí a mnohdy je specifikován dohodou mezi církví/církvemi a onou institucí obsah a rozsah pastorační činnosti.   

Všeobecně lze říci, že jiná pastorační prostředí než je farnost zpravidla vyžadují od těch, kdo se na pastoraci podílejí (ať jsou to kněží, jáhni nebo laici) specifickou průpravu, dobrou znalost prostředí a nezřídka i speciální podporu církví, pokud se věnují výhradně práci ve speciálním prostředí.

Prostředí, v nichž se pastorace děje, mají a mohou plnit v oblasti pastorace určité specifické úkoly. Stručně je naznačíme:

Úkoly farnosti

Přijmout každého člověka, kdo v ní chce žít jako křesťan. Podle jeho věku a zralosti víry mu zajistit základní podmínky pro růst ve víře (tedy jak katechezi tak potřebnou svátostnou výbavu).

Konat společné slavení liturgie. Podle svých sil se postarat o nalezení odborné pastorační (ale třeba i lékařské nebo sociální) pomoci tam, kde jde o potřeby tak specifické, že farnost nemá na jejich řešení síly a schopnosti.  

Úkoly malého společenství

Dávat příležitost ke sdílení víry a mnoha okolností života v prostředí důvěry a lásky. Zprostředkovat prožitek osobního přijetí. Odpovědět na oprávněné specifické potřeby člena společenství. Uschopňovat k životu ve větším a méně osobním shromáždění lidí, jako je farnost, obec, podnik, v němž člověk pracuje.    

Úkoly rodiny

Rodina má především představovat nejbezpečnější zázemí, které je člověku dáno, které si nevolí. Jakkoliv je jejím úkolem zprostředkování víry zejména malému dítěti, nemůže být jediným prostředím, kde dítě a hlavně dospívající víru a život z víry poznává. V rodině se proplétají a splétají postoje víry a rodinné role (rodičovská, partnerská, dětská atd.). Ty mají být dobře zvládnuté bez ohledu na to, zda jde o člena rodiny věřícího nebo víře vzdáleného.    

Základní úkol všech prostředí: růst a zrání víry!

Dodatek: Farnost a hnutí

Hnutí nejsou v církvi novou skutečností, ale po setkání církevních hnutí s papežem v Římě o Letnicích roku 1998 se těší větší pozornosti a určité význačné podpoře.

Sama o sobě jsou samozřejmě prostorem pro pastoraci a některá se velmi zdařile podílejí na určitých úkolech pastorace. Pro farnost představují mnohdy pomoc i zátěž, podle okolností. O tom bude pojednáno ve zvláštní příloze.

Hnutí v církvi můžeme rozdělit do tří skupin (není to jediné možné dělení):

1. Hnutí, která nemají své stálé členstvo

Mohli bychom je označit jako „průchozí„. Typickým příkladem je zde cursillo a charizmatická obnova. Cursillo znamená „malý kurz” (kurzíček). Základní metodou práce je uspořádání víkendového kurzu po omezený počet mužů nebo žen, na němž se podílejí ppřipravení laici a který má pomoci křesťanovi k plnějšímu uchopení víry. Absolventi kurzu do žádného spolku nevstupují, mohou se občas setkat na speciálně organizované bohoslužbě. Jen malý kádr lidí zůstává, aby kurzy připravoval a sloužil na nich. Podobně charizmatická obnova: není spolkem se strukturou ani vlastní spiritualitou. Pořádá zpravidla osmitýdenní kurzy života v Duchu svatém, které mají křesťanovi pomoci k plnějšímu žití vlastní víry a k uschopnění ke službě.

2. Hnutí, která mají jak stálé členy tak případně volně přidružené příznivce

Příklad: Dílo Mariino (fokolare). Má stálé členy,  zasvěcené osoby a také příznivce z řad kléru i laiků. Má tedy určitou vnitřní strukturu na regionální i světové úrovni. Je to hnutí s valstním členstvem i vlastní spiritualitou.

Podobně i když jinak organizované jsou některé komunity, vzniklé z charizmatické obnovy, které mají organizovanou síť domů nebo společenství na různých místech světa. Je to např. Společenství Emmanuel nebo Společenství blahoslavenství nebo hnutí Chemin neuf (všechny vznikla ve Francii a jsou u nás činná).      

3. Společenství, která by se ráda stala hnutími nebo trvalými uznanými komunitami

Ta po světě stále vznikají a z největší části zanikají. Někdy jsou zdravým společenstvím křesťanům, někdy vyrostou do velmi problematické podoby (např. společenství kolem Jana Vymětala v Olomouci) a buď se konsolidují, nebo vytvoří sektičku nebo zanikají.

Vznikají buď z touhy po sdílení, společném životě nebo okolo význačné vedoucí osobnosti. V druhém případě velmi záleží na psychické integritě a skutečném cítění s církví té které vedoucí osobnosti. „Kriteria církevnosti„ malých společenství a komunit najdeme pregnantně vyjádřena v papežském dokumentu Christifideles laici.

O hnutích v církvi se lze poměrně dobře informovat např. v publikaci:

SECONDIN, B., Nová hnutí v církvi. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1999.