Malý kurz pastorace (09): Bible v liturgické a pastorační činnosti

V liturgii i v ostatní pastorační činnosti se dnes věřící setkává s Biblí stále. Setkává se ale různým způsobem a tyto různé způsoby, o nichž bude níže pojednáno, mají různé přednosti i různá omezení. Je třeba s nimi počítat, přednosti využívat a omezení vyrovnávat jinými vhodnými způsoby práce s Biblí. 

1.1. Mešní bohoslužba  

Setkání s Božím slovem při nedělní liturgii případně při liturgii všedních dnů a svátků je pro většinu katolíků nejčastější. Výhodou je zde každotýdenní pravidelnost setkání s Božím slovem a v neposlední řadě také to, že je Písmo nedílnou součástí liturgie. Tím je jeho vnímání vsazeno do prostoru modlitby a je mu tak dán určitý výkladový rámec. Reforma 2. vatikánského koncilu opravdu zajistila „bohatě prostřený stůl Božího slova[1]“, protože v tříletém nedělním cyklu se účastník bohoslužby setká s velkou částí celé Bible. Další výhodou je dnes snadná dostupnost nedělních biblických čtení a to v misálku, Katolickém týdeníku, na dvoulistu Nedělní liturgie a také na internetových stránkách[2].

Zásadní a kladný význam setkávání s Božím slovem v liturgii, zejména nedělní, má také svá omezení. Pevný rámec bohoslužby a relativně krátký čas, který je možno věnovat v homilii výkladu biblického textu, neumožňují jeho podrobnější probírání ani širší zpřístupnění souvislostí s jinými místy a s jinými texty. Není také možné vnímat bez dalšího osobního čtení perikopu v širším kontextu vlastní biblické knihy. To může vést k určitému výkladovému stereotypu, protože každý kazatel má k dispozici jen vyňatý úsek biblického textu a to vždy stejný. Další stereotyp posluchače „ohrožuje“ tím, že se samozřejmě mnohé kazatelské figury opakují. Kromě toho po řádce let, kdy věřící navštěvuje bohoslužby, si už tříletý cyklus v zásadě pamatuje a pokud se s Písmem setkává jen při nedělní bohoslužbě, nedostane se k dalším částem Písma.

1.2. Bohoslužba slova

Jako samostatný bohoslužebný útvar, který by byl doceněn jako plnohodnotné setkání s Pánem v jeho slovu, se bohoslužba slova až na výjimky neujala. Existuje samozřejmě jako součást slavení svátostí kde je povinná, pokud se svátost neuděluje ve mši. Bohoslužby slova také existují jako „bohoslužby bez přítomnosti kněze“ (ve Francii nazývány „ v očekávání kněze“) tam, kde není možné slavit mši svatou s knězem a lidé se scházejí ke slyšení Božího slova, modlitbě a zpravidla přijímání eucharistie tak, že bohoslužbě předsedá jáhen nebo ji vede pověřený laik. Dávnější zkušenosti z Rakouska i novější zkušenosti z naší země ukazují, že je téměř nemyslitelné, aby se takováto bohoslužba slavila pravidelně opravdu jen jako bohoslužba slova bez svatého přijímání.

1.3. Biblická hodina

Biblickou hodinu je třeba odlišit od bohoslužby slova. Její náplní je téměř výhradně četba, výklad a osvětlování souvislostí biblického textu. Umožňuje soustavnou četbu celé biblické knihy nebo tématické čtení, probírající jednotlivá témata víry (víra, odpuštění, Boží milosrdenství apod.). Takováto práce s Písmem umožňuje vnímání širšího kontextu, do něhož je vsazena známá perikopa, a umožňuje také tvořivé nacházení souvislostí s jinými biblickými texty. Při vhodném uspořádání prostoru a umístění účastníků (teplá místnost, dobré osvětlení, sezení kolem stolu nebo v kruhu) umožňuje interaktivitu, která je dnes při jakékoli výuce požadovaná a užitečná. Pokud jde o ráz celé biblické hodiny, je zde možná značná variabilita. Hodina může mít ráz převážně vědecký nebo katechetický nebo být podkladem k meditativní práci s Písmem, apod. .

1.4. „Lámání Božího slova“

(Metoda sedmi kroků nebo také metoda Lumko)

Je to metoda společného čtení, které není výkladem, ale reflexí a vede jak k modlitbě, tak k praktické aplikaci. Vhodná pro malé společenství a také pro lidi velmi prosté.

1. Zveme Pána mezi sebe.
2. Přečte se nahlas text.
3. Zabýváme se textem (účastníci z něj mohou přečíst vždy slovo nebo větu, která je zaujala, mezi tím je ticho).
4. Několik minut ticha  rozjímání.
5. Sdělujeme si navzájem co koho oslovilo (nediskutujeme, nekážeme).
6. Pokusíme se dohodnout na praktické aplikaci výzev textu
7. Společná modlitba

Tato metoda je zde uvedena jen jako příklad, který je ale velmi dobře a snadno použitelný, Nevyžaduje školeného znalce Písma, ale osobu, která je schopna vybrat text a animovat skupinu tak, aby se v mezích sedmi kroků udržela a postupně je uskutečnila[3]. 

1.5. Studium

Kromě studia na školách je možné studium Bible a s ní souvisejících oblastí také ve farnosti, společenství nebo v programu některého z novodobých hnutí. Takovéto studium vyžaduje kvalifikovanou osobu, která je schopna vést přednášky, zajistit plodné diskuse případně podávat dostatečné odpovědi na dotazy. Základní kurz biblika z teologické fakulty je zde minimální potřebnou výbavou. Takovéto studium umožňuje hlubší poznání a pochopení biblického textu a vnímání souvislostí uvnitř Bible. Zpravidla také vyžaduje určité poznání dobového pozadí a některých reálií[4]. Toto studium nevede bezprostředně k modlitbě a k tématům duchovního života, ale umožňuje člověku kvalifikovanější a plodnější zacházení s Biblí. Je vhodné zejména pro přípravu „multiplikátorů“, tedy osob, které jsou schopny pracovat s malými kroužky nebo pomáhat jednotlivcům (např. katechumenům) k prvnímu seznámení s Biblí. Takové studium také může být vhodné pro osoby, vzdělané na vysokoškolské úrovni v jiné oblasti (např. dějiny umění, literatura apod.), které hlubší vhled do Písma potřebují pro svůj obor.

1.6. Liturgie hodin

Modlitba liturgie hodin vede k plnějšímu kontaktu s některými biblickými texty, zejména žalmy, ale současně znalost Písma do jisté míry předpokládá. Jinak ten, kdo se modlí, řadu témat v biblickém textu dostatečně nechápe. Zejména to platí o žalmech, které nejsou místy příliš srozumitelné člověku, který nezná obsah knihy Exodus, nemá představu o důležitosti jeruzalémského chrámu a o putování do něho a který nic neví o centrální významu smlouvy s Hospodinem v životě izraelského národa. Velkou výhodou zde je, že je biblický text bezprostředně zařazován do modlitby jako její nosný text a člověk se tedy učí Bibli nejenom číst, ale i modlit. Určitým nebezpečím je mechaničnost čtení opakujících se textů a také touha mít splněno denní penzum bez ohledu na hloubku vlastní modlitby.

1.7. Bibliodrama

Není to vlastně metoda výkladu, ale jde o existenciální přisvojení si postav a jejich úloh v Písmu. Je to metoda spíš psycho-duchovní než výkladová. Vyžaduje připraveného organizátora. Účastníci jsou vedeni k pochopení a osobnímu přisvojení si textu tím, že  se ztotožňují s určitými postavami biblického příběhu, role osob si rozdělí a hrají  a jejich jednání mohou aktualizovat a rozvíjet tak, že představuje osobní pochopení a aplikace biblického textu do současnosti[5].

1.8. Nepřímé formy práce s Biblí

Některé duchovní programy nepřímo, ale účinně vedou ke čtení Písma. V prvé řadě zde jmenujeme seminář obnovy v Duchu svatém. Ať už jde o konkrétní seminář podle kteréhokoli z autorů[6], princip práce je vždy stejný. Účastníci vyslechnou úvodní katechezi k tématu, které je určeno pro celý týden. V písemné pomůcce potom mají na každý den určen biblický text s krátkým doprovodným textem. Požaduje se od nich, aby každý den věnovali cca 20 minut času četbě biblického textu, rozjímání nad ním a modlitbě. Texty jsou pro celý týden vybrány tak, že osvětlují a rozvíjejí základní téma, které je pro daný týden určeno. Při dalším setkání se účastníci v malých skupinkách zamýšlejí nad tím, jak týdenní cyklus rozjímání prožili. Účastník semináře se tak během osmi týdnů naučí denně Písmo číst a denně se nad ním modlit a může také pochopit, jak jedno téma (téma týdne), může být osvětlováno a rozvíjeno výběrem sedmi různých biblických textů.

Podobným způsobem lze uspořádat exercicie ve všedním dnu, kdy se při nedlouhém setkání vysvětlí a zadá téma, které potom účastníci rozvíjejí celý týden čteními předem připravených biblických úryvků a rozjímáním nad nimi.

Výběr biblických textů na každý den týdne a stručné uvedení do meditace nad nimi najdeme také v Katolickém týdeníku, v pomůcce Nedělní liturgie nebo v sešitcích tzv. Denní tiché chvíle, které byly připravovány v době tříleté přípravy na velké jubileum a které se v některých diecézích nebo farnostech připravují i v současné době.

2. K metodice práce s Biblí

V katolickém prostředí se nezřídka vyslovují obavy, aby samostatná práce laiků s Písmem nevedla k bludným závěrům nebo k znejistění ve víře. Proto někteří vyžadují vždy přítomnost odborníka a jiní pro jistotu práci s Písmem odmítají nebo ignorují. Nelze tvrdit, že by s Písmem bylo možno užitečně pracovat jenom tehdy, je-li k dispozici služba fundovaného vykladače. Spíš stačí přivést křesťany k respektování několika zásad. Především je třeba uznat, že Bible není ani naučný slovník, ani katechismus, ale z velké části kniha příběhů, vyjadřujících vztah Boha k lidem a lidí k Bohu. Proto může čtenář často objevit prvky svého životního příběhu v textech Písma a s řadou situací i postojů ztotožnit. Další zásadou je, že z jednotlivé věty nebo jednotlivého výroku Písma nelze dělat dalekosáhlé závěry. To, co člověk z Písma vyčte, se musí dát bez potíží spojit s celkem biblických výroků a s celkem křesťanské víry, jak ji např. tlumočí Katechismus katolické církve.

Aby čtení Písma bylo plodné pro křesťanský život mělo by patřit vždy do jakéhosi trojkroku: četba – reflexe – modlitba. Ještě lépe a plněji je tato metodika zpracována a realizována ve starobylém způsobu práce s Písmem, který se nazývá Lectio divina. V poslední době k tomuto meditativnímu čtení Písma vyšla řada instruktážních pomůcek[7].

Při jakékoliv práci s Biblí důležité, aby bylo vnímáno a respektováno, že Bible je: Božím slovem k člověku  - svědectvím - zdrojem života - inspirátorkou modlitby.

3. Rozvoj práce s Biblí

Pro další rozvoj pastorační práce s Biblí v našich diecézích by bylo potřebné zejména splnění těchto předpokladů:

• Soustavná pozornost a podpora biskupů věnovaná práci s Písmem, aby se odstranil dosud existující dluh vůči požadavkům 2. vatikánského koncilu, jak připomněl papež v dokumentu Tertio millennio adveniente[8].

• Další vytváření malých společenství, které jsou běžnými formami života církve a v nichž je možné Boží slovo sdílet.

• Vzbuzování nadšení pro Písmo a práci s ním alespoň u části bohoslovců a mladých kněží. To totiž většinou chybí.

• Uvádění práce s Písmem do života farností a křesťanů ne jen nárazově a jaksi ideologicky, ale organicky. Zkušenost ukazuje, že trvalý zájem o Písmo vyrůstá vždy z obnovy víry, tedy tam, kde křesťan k svému údivu zaregistruje, že je schopen opravdu z víry žít a ne jen setrvávat u „konservované“ víry.

•  Rozšíření vědomí a přesvědčení, že v Bibli lze hledat inspiraci pro řešení životních otázek, aniž bychom při tom upadli do fundamentalistického hledání konkrétních odpovědí na cokoliv v textech Bible.

• Další rozšiřování práce Českého katolického biblického díla na úrovní diecézí[9].