V následujícím přehledu budeme mít zejména na mysli účast laiků na pastoraci v širším slova smyslu. Tedy ne v prvé řadě laiky, kteří jsou v církvi zaměstnáni nebo jinak na stálo ustanovení (i když samozřejmě i je), ale hlavně ty, kteří svou pastorační práci vykonávají „v rámci svého křesťanského bytí ve světě“.
Předpoklady, kterými laici (mohou) v pastorační práci disponovat:
- lidská blízkost pastorovaným;
- souznějící životní role i zkušenost;
- zkušenost s prožitím podobné situace;
- křesťanská víra;
- specifické obdarování.
Pozor: souznějící zkušenost může být i nevýhodou, je-li jednotlivá osobní zkušenost nepatřičně zobecněna. (Důležitá věta MUDr. Plzáka: Pro pomoc v manželských obtížích není člověk kvalifikován vlastním manželstvím, ale poradenskou zkušeností!)
Zásadním úkolem pastorujícího laika není nahradit svěceného služebníka (i když i to je někdy potřebné), ale posloužit druhému člověku tím, že jsou využity schopnosti, zkušenosti a obdarování pomáhajícího. Tato pastorační pomoc má základy obecně lidské i specificky křesťanské.
Důležité cíle, z nichž vyplývají také kritéria, lze například formulovat takto:
Tato činnost:
- má sloužit šíření evangelia (byť nevysloveně – svědectví životem);
- má podporovat soudržnost církve, sdílení darů;
- je sice (také) seberealizací, ale seberealizace pomáhajícího nesmí být jejím cílem;
- má respektovat hranice kompetencí, schopností, časových možností pomáhajícího;
- může znamenat zaujetí nebo vykonávání neformální autority, ale není určena k „likvidaci“ nebo paralyzování autority formální;
Takováto pastorační činnost/pomoc je většinou časově i tématicky ohraničená. Neřeší se ani celý život druhého v jeho šíři, ani celý život druhého co do délky (až do smrti). Má za úkol zpravidla pomoci zvládnout životní událost nebo životní etapu tak, aby byl druhý člověk poněkud odbřemeněn a aby se mu napomohlo k nalezení prvých nebo hlubších kontaktů s Bohem nebo životních hodnot, které před Bohem obstojí.
Několik konkrétních příkladů/možností takovéto pastorační péče/pomoci:
- lidská blízkost v životní krizi (krize se neřeší, ale je jí třeba dobře projít);
- partnerství v úvahách při rozhodování (naslouchání, metodická pomoc – ne ovšem rozhodování za druhého!)
- partnerství v osamění (ne ale otroctví, přisvojení);
- doprovázení v nemoci;
- pomoc v manželských a rodinných těžkostech a krizích (mnohdy velmi zodpovědná role, kde lze napáchat značné škody!);
- doprovázení dospělých pokřtěných nebo „navrátilců k víře“;
- účast na přípravách k přijetí svátostí (katechumenát, biřmování; manželství…).
Několik zásadních věcí, na které je nutné dbát:
- nevytvářet si pozici nepostradatelného a nepřijímat tuto roli;
- nevytvářet a nepřijímat pozici „absolutní autority“;
- stanovit si včas hranice (časové, finanční, kompetenční) pomoci a péče a dodržovat je;
- nemonopolizovat si péči („nechat místo i druhým“, být ochotným ke spolupráci);
- nezneužívat vztah k vlastnímu prospěchu.
V pastorační péči je také třeba připustit a snést, že budu:
- odmrštěn;
- opuštěn;
- přehlasován“ jinými, s nimiž nesouhlasím;
- vystaven agresi toho, komu pomáhám nebo jeho okolí;
- zažiji hrubý nevděk;
... ale také, že budu:
- idealizován;
- laskavě ale silně přivlastňován;
- stavěn do dalších rolí, které mi nejsou vlastní a nemohu je sehrát.
Proto musím vědět kým jsem a toho se držet za všech okolností, i když nemohu druhému svůj pohled na věc vysvětlit natož vnutit.
Aby člověk v pastorační službě obstál a aby minimalizoval škody, které může způsobit druhým a také sobě, je třeba, aby:
- čas od času konfrontoval své postupy, zážitky, problémy a navrhovaná řešení s rozumným a kriticky smýšlejícím člověkem (jde o „revizi konfrontací“, ne o schvalování!);
- provázel svou činnost trvale modlitbou za sebe, za toho, komu pomáhá, za ostatní zúčastněné (spíš jde o modlitbu za osoby než za „zdar věci“).
Je třeba krotit:
- touhu po úspěchu;
- potřebu seberealizace;
- strach z odpovědnosti;
- snahu, v jejíž intenzitě nelze vytrvat;
- vlastní představy o tom, co je pro druhého nejlepší;
- snahu být moudřejší než Pán Bůh.
