Malý kurz pastorace (15): Pastorační problémy společenství

Soudržnost

Má-li společenství být svým členům „prostorem k životu“, je nezbytné, aby mělo určitou soudržnost. Na druhé straně u spontánně vzniklých společenství nelze trvat na tom, aby tato soudržnost měla neomezené trvání. Společenství vznikají a zanikají nejen na základě vnějších okolností, ale také na základě určité vnitřní dynamiky, která je charakteristikou života každé skupiny. Někde se důvody k jeho existenci vyčerpají dříve, jindy později. Nicméně k tomu, aby společenství bylo po určitou dobu stabilní, a tedy životaschopné, nestačí jen prosté rozhodnutí, že určitá skupina stabilním společenstvím chce být a nestačí ani to, že se snaží žít podle evangelia. I zde totiž musí být splněny určité obecné podmínky, které se týkají každé malé skupiny. Ten, kdo o společenství pastoračně pečuje, je má znát. Jmenujme alespoň některé: 

• Dostatečná motivace, která vychází z nitra skupiny. Společenství nebude soudržné a stabilní, je-li vytvářeno jen vnějším rozhodnutím, pokud nejde o institucionalizovanou skupinu, jakou je např. řeholní komunita, kde se právem předpokládá u každého člena základní motivace žít v dané řeholi. Motivací u spontánních společenství má zpravidla být jednak touha po sdílení radostí i starostí („nebýt na vše sám“) a dále zájem o společné dílo (modlitba, studium, vykonávání určitého úkolu ve prospěch druhých, vzájemná podpora apod.). Tato motivace může změnou životních okolností u některých členů vymizet a společenství se potom mnohdy drží při životě uměle, což má většinou malou cenu.
• Obsazení důležitých „rolí“. Malé společenství se zpravidla neobejde bez tmelící osobnosti, dále bez někoho, kdo je schopen přinášet nové podněty, případně bez toho, kdo v krizích poskytne útěchu. Tyto role souvisejí samozřejmě s obdarováními, která Duch svatý dává jak sám chce[1]. Některá mohou být sdružena v jedné osobě, nikdy ale ne všechna. Nelze je lidem přidělit či určit. I to je důvod, proč nelze společenství ve farnosti vytvářet „úředně,“, autoritativně, rozhodnutím faráře nebo farní rady.   
• Schopnost ubránit se destrukčním vlivům. Bylo by ušlechtilou iluzí domnívat se, že společenství proto, že ho tvoří křesťané, je schopno ve svém středu trvale snést jakéhokoliv člověka. I malou skupinu kvalitních křesťanů lze zevnitř rozložit. Například ten, kdo trvale napadá a bojkotuje dohodnutý program, a zvlášť pak člověk, který vytváří uvnitř společenství “podskupiny“, které staví navzájem proti sobě nebo trvale mezi nimi rozsévá nedůvěru, bývá pro společenství neúnosným. Je třeba se zde zbavit iluzí o tom, že křesťanské odhodlání nás vymaňuje ze všech zákonitostí mezilidských vztahů. Buď tedy má společenství takovou sílu, že dotyčného člověka přivede ke změně chování, a proto může existovat dál, nebo ho vyloučí a bude pokračovat v cestě, na kterou se dalo, anebo se rozpadne, zpravidla ještě s dodatečnými následky, kterými bývá znechucení nad společenstvími, křesťany, církví, nebo prostě podstatné snížení důvěry k druhým lidem.
• Včasná změna programu nebo stylu společných akcí. U většiny společenství se nosnost programu, na němž se jeho členové dohodli, vyčerpá. To není nic zlého. Společenství pak ale stojí před úkolem včas se dohodnout na programu jiném (nebo na jiném stylu společně prožívaných chvil), který bude pro všechny přijatelný a který bude dostatečně nosný. Může se stát, že se takový program nenajde. Není potom žádným neštěstím uznat, že určitá etapa společného sdílení skončila a je třeba hledat další vhodné formy života. 

Zbývá ještě otázka, do jaké míry je pevná soudržnost společenství zdravá, protože ona sama o sobě znamená určité uzavírání se nebo vydělování se společenství z většího celku (zpravidla farnosti). Je to dáno tím, že společenství má svou osobní historii (společné akce prožili právě jen jeho členové), má svou tvář, která nemusí být všem stejně sympatická, a konečně musí trvat na tom, že do něho mohou patřit jen ti, kdo ho nedestruují, kdo jsou ochotni do jeho života něco přinášet (ne jen konzumovat) a vyskytovat se na jeho setkáních pravidelně a ne jen nepravidelně a sporadicky.  Tyto požadavky jsou pro život společenství v zásadě nezbytnými podmínkami života. Je úlohou pastýře (zpravidla faráře), aby trval na tom, že ve farnosti musí být dost prostoru života pro všechny, že v zásadě všichni musejí (i když každý jinak) přispívat ke společnému životu celku a že si nikdo nemůže pro sebe reklamovat ve farnosti zcela zvláštní statut, natož postavení jakési elity. Praktické uskutečnění těchto požadavků není ani tak otázkou opakovaných morálních apelů jako spíš otázkou dostatečné komunikace mezi všemi. Od pastýře kromě toho také vyžaduje velkou kázeň, která ho udržuje ve stejné blízkosti ke všem skupinám a nedopustí, aby některou výrazně a trvale favorizoval, protože mu je osobně blízká.  

Vedoucí postava

V řadě konkrétních případů bývá velkým problémem, kdo bude vedoucí osobou společenství. Musí to být kněz? Může to být kdokoliv? Ideální je, když se vedoucí role vyjasní ve společenství spontánně a když je tato postava, která se osvědčila při jeho vzniku, příslušným farářem bez problémů akceptována. Ze zkušeností je zřejmé, že společenství, která jsou svým životem závislá na knězi, mají malou soudržnost a životnost, většinou nepomáhají k osobnímu růstu členů (ti stále jen konzumují) a zanikají nejpozději s jeho odchodem z farnosti. Kromě toho se mohou snadno stát ve farnosti favorizovaným fanklubem faráře, což nikomu neprospívá. Může se ovšem stát, že se někdo společenství zmocní jako své kořisti a začne z něho budovat jakousi „kvazifarnost“ či „kontrafarnost“ uprostřed již existující farnosti. Zvládnutí takové situace je pastoračně opravdu náročné.

Je-li ve farnosti více společenství, potom je snad nejlepším řešením uspořádat čas od času jejich společné setkání a to i s farářem či všemi ve farnosti působícími kněžími, a kromě toho občas uspořádat schůzku vedoucích společenství s farářem. 

Problémy malých společenství

Role, očekávané od společenství

V očekáváních, která jsou kladena na společenství, vznikají někdy nepříjemné omyly. Některé vznikají z neoprávněných očekávání, že společenství bude mít ten tvar a tu kvalitu, kterou určitý jedinec žádá, a to bez ohledu na to, kolik lidí ho tvoří a jaká jsou jejich očekávání. Další pak z nepřesné a neuvážené mluvy, když se v různých prohlášeních požaduje či tvrdí, že farnost (vikariát, diecéze) má být jedna rodina a skutečně pak někdo očekává, že tomu tak bude, že najde ve velkém společenství lidí osobní, blízké vztahy, a to pokud možná se všemi. Třetí a nejhorší nedorozumění pak vzniká zpravidla z toho, že ten, komu rodina či blízcí přátelé chybí, se rozhodne, že společenství, do kterého přišel nebo které vytvořil, mu musí tyto postrádané "služby" poskytnout. Dá se říci, že "odsoudí" společenství k rolím, které má vůči němu hrát. Nezajímá ho, že druzí mají třeba názory a očekávání jiná, nebo že je toto přání v daném společenství nereálné. Buď prosazuje svou, až společenství rozloží, nebo, když neuspěje, na konkrétní společenství či na všechna společenství (případně na církev) zanevře, protože se mu společenství nestalo tím, čím on chtěl, nenaplnilo roli, kterou mu určil.

Nereálná očekávání jsou tedy pro společenství nebezpečím a pro jednotlivce zdrojem zklamání a zármutku. Proto je dobré jim bránit, a to i tím, že pastorační pracovníci berou na vědomí skutečné charakteristiky malých skupin, že se v jejich typech a charakteristikách vyznají a pochopí tak, co od koho mohou očekávat.

Nebezpečí malých společenství

Jsou biskupové, kněží i laici, kteří malá společenství považují za potenciální nebo aktuální nebezpečí pro soudržnost farnosti. Dále je známo, že existují věřící s jakousi trvalou “sektářskou potencialitou”, kteří mají tendenci vtiskovat malým i větším společenstvím mentalitu izolované, exkluzivní, případně povýšené sekty[2]. A konečně je v každé farnosti určité procento lidí obtížněji komunikujících nebo prostě ve víře “samotářských”, kteří nemají potřebu nebo schopnost prožívat své křesťanství v malé skupině. Případně si ve svém životě odnesli z účasti v nějaké malé skupině nebo z vlivu jejího působení hlubší zranění, které jim neumožňuje pouštět se do něčeho podobného. Ti se účasti ve společenství brání a nekritické favorizování a doporučování malých společenství je mnohdy ještě více odrazuje a vzbuzuje v nich pocit, že jsou “křesťany druhé kategorie”.

Podobné nebezpečí nastává, když je ve farnosti malé společenství favorizovanou skupinou, která má zcela jiné postavení než ostatní věřící. Je ovšem nutno jasně říci, že tyto problémy nespočívají v malém společenství jako takovém, ale v jeho chybném hodnocení či sebehodnocení nebo v chybné organizaci pastorace ve farnosti.

Osobní identifikace

Dalším možným problémem života křesťana ve farnosti a v malém společenství je problém osobní identifikace. Člověk se totiž nejen identifikuje s určitou skupinou (lidově: „někam patří“), ale je schopen se identifikovat s vícerými skupinami současně (např. současně patří do rodiny, pracovního kolektivu, farnosti a rybářského spolku), a to zpravidla nestejnou měrou. Ve vztahu malé společenství - farnost pak vzniká otázka: identifikuje se člověk s malým společenstvím a se svou farností v zásadě stejnou měrou? Nebo se identifikuje jen se svým společenstvím? Zvláště ostře může tato otázka vystoupit tehdy, jsou-li někteří farníci členy mezifarních (nadfarních) společenství a jejich míra identifikace s nimi je podstatně větší než identifikace s farností. To špatně snáší nejen farář, ale i ta část farnosti, která s těmito lidmi komunikuje nebo komunikovat chce.

Společenství uvnitř farnosti

Řada farností je tak velkým konglomerátem lidí, že se v něm člověk sice může cítit dobře (farnost má “dobrého ducha”, “sympatickou tvář”, je poznačena působením vynikajícího pastýře apod.), ale o společenství nemůže být řeči. V tomto množství lidí (a také při určité konkrétní organizaci života farnosti) se lidé sice možná znají (na vesnici) nebo znají jen někteří (ve větším městě), ale nedostávají se do stabilizovaných blízkých vzájemných vztahů. Zde je tvorba malých společenství velmi žádoucí. Nicméně zkušenost ukazuje, že nejživotnější jsou ta společenství, která vznikají spontánně, nejsou “vymyšlena odjinud”, a je jím dopřán čas ke vzniku, transformaci, zrání včetně krizí, ale také k rozpadu, když “přijde jejich čas”. Pokud se malá společenství sama nevydělují ze života farnosti a pokud nejsou na druhé straně ostatními částmi farnosti vydělována, mohou jejímu životu zpravidla jen prospět. Víra jejich členů mnohdy ožije, prohloubí se, dozrává. A kromě toho může malé společenství někdy snáze naplnit specifické potřeby nějaké skupiny lidí (rodiny s malými dětmi, mladí, lidé z odlehlé části farnosti apod.), které by farnost jako celek naplňovala jen obtížně nebo nenaplňovala vůbec.

Rozdíl mezi obtížemi a destrukčními vlivy

Každá realizace i těch nejlepších úmyslů a rozhodnutí, každý rozvoj života přináší také neklid a problémy, každý růst - a to i ve víře - přináší střety, otázky a bolesti. Různost lidí v jedné skupině se vyrovnává a harmonizuje vždy dlouho a nikdy ne bezbolestně. Požadavek na trvale bezkonfliktní život společenství lidí, kteří jsou na něčem angažováni, rostou a o něco usilují, je nerealistický[3]. Je však nutné rozlišovat obtíže výše uvedeného původu a typu, které skutečně mohou existenci nebo vznik malých společenství ve farnosti provázet, a eventuální destrukční vlivy na život farnosti, které mohou díky malým společenstvím také někdy nastat.     “Obtíže života”, “obtíže růstu” jsou vlastně indikací toho, že farnost není mrtva. V tom smyslu je možné je uvítat, i když je jistě nikdo nechce svévolně produkovat. Naproti tomu destrukčním vlivům je třeba se bránit. Za destrukční vlivy můžeme v této souvislosti považovat takové vlivy, které působí vyložené a objektivní zlo, které trvale rozdělují farnost, znemožňují organický rozvoj jejího života nebo ponižují či eliminují některou skupinu ve farnosti, která se “proviňuje” pouze tím, že chce zůstat jinou než jakou je skupina “udávající tón”.

Rozlišení “obtíží růstu” od skutečných destrukčních vlivů je v prvé řadě úkolem pastýře farnosti (faráře), jistě také s moudrou součinností jak farní rady, tak i dalších zkušených a rozumných farníků a s inspirací diecézního biskupa a církevních dokumentů. Ovšem destrukčním vlivem může také být snaha pastýře vnutit celé farnosti “jednotný” (protože podle něho a jeho přátel nejlepší) model života a zbožnosti celé farnosti. Pro některé lidi či skupiny osob potom ve farnosti není “místo k životu”. Farář prostě musí uznat, že nemůže udělat z farnosti jedno “malé společenství”, které bude přesně podle jeho chutě a stylu, a které on sám ve všem povede. Jeho úkol je mnohem těžší: rozeznávat, co vede k plnějšímu životu z víry farnosti i jednotlivce, a to podporovat[4]. Dále musí umět přibrzdit skupiny či jednotlivce velmi agilní až agresivní - ačkoliv jsou to třeba lidé, usilující o dobré věci - a povzbudit méně průrazné, aby ve farnosti bylo dost místa k životu pro všechny a aby ji nezahltilo jen jedno velmi aktivní, byť třeba velmi kvalitní, společenství svými nároky a činy.