Malý kurz pastorace (19): Chyby a nebezpečí ublížení při duchovním doprovázení

Duchovní doprovázení není jen specializovanou činností pověřených osob. Mnohá křesťanská přátelství nebo mnohé diskuse mezi křesťany v podstatě „neoficiálním“ doprovázením jsou. To bývá dobré, pokud se vyhneme chybám, na některé z nichž zde chceme upozornit.  

Doprovázející nemá sledovat jen více či méně šťastný průběh doprovázení, ale jeho cíl. Cílem doprovázení je, stručně řečeno, pomáhat druhému člověku na jeho cestě k Bohu a k realizaci jeho osobního povolání. Cílem doprovázení není osvědčit se jako schopný, laskavý a obětavý křesťan. To jsou nanejvýš prostředky doprovázení, nikoliv cíle. Hrubým zneužitím je využití vztahu doprovázejícího a doprovázeného k jakýmkoliv osobním cílům, které nejsou totožné s vlastním cílem doprovázení. Toto ovšem platí pro obě strany, zodpovědnost doprovázejícího je samozřejmě větší. Jinými slovy jde o pravdivost vztahu a tu musí doprovázející „hlídat“ u sebe samotného i u doprovázeného. Do vztahu vstupují motivy i další prvky vědomí i podvědomé.  Projevy přenosu i protipřenosu jsou legitimní, je třeba je ale chápat a správně s nimi pracovat.

Pro zdárný průběh doprovázení je také důležité, aby doprovázející reflektoval svá rozpoložení či nálady, které mohou být pro proces doprovázení nevhodné nebo přímo nebezpečné. Uvedeme zde některé z nich bez nároku na úplnost výčtu.

Zklamání. Je pochopitelné, že doprovázející uplatňuje vůči doprovázenému určitá očekávání, která se týkají jak jeho bezprostředních reakcí, tak dlouhodobějšího výsledku celého doprovázení. Tato očekávání nemusí být naplněna vůbec nebo jsou naplňována výrazně pomaleji, než doprovázející očekává. Samotné zaregistrování a prožití této emoce si doprovázející nemá zamlčovat ani odpírat, ale je důležité, aby je nepromítal do vztahu k doprovázenému a do celého procesu doprovázení.

Pocit neúspěšnosti. Doprovázející nemá svá očekávání jen vůči doprovázenému, ale také vůči sobě samotnému, vůči své činnosti. Zde ho mohou trápit nevhodné představy o tom, jak má být jeho činnost úspěšná. S přibývajícími zkušenostmi v doprovázení může paradoxně růst jakýsi pocit „všemohoucnosti“, protože při opakování podobných případů se doprovázející může domnívat, že vše musí vyřešit tak dobře, jak se mu to již několikrát podařilo. Každá interakce doprovázení je ovšem originální, protože jde o setkání dvou jedinečných osob v neopakovatelné fázi jejich života. Proto může doprovázení probíhat úplně jinak a mít podstatně jiný výsledek, než doprovázející na základě svých zkušeností očekává. Je tedy třeba se držet věty, která na první pohled může vypadat jako zbožná a nic neřešící: „Úspěch v doprovázení může a má zaznamenat Bůh, nikoliv doprovázející.“ K tomu lze ještě dodat, že tento úspěch nelze termínovat a že doprovázející nemusí být vůbec jeho svědkem.

Pocit viny. Doprovázejícího může také obtěžovat pocit nemohoucnosti, který může za určitých okolností přerůst až v pocit viny. Je to tehdy, jestliže doprovázející se cítí být příliš zodpovědným za životní kroky doprovázeného a jejich následky. Ve skutečnosti to znamená, že doprovázející neuznává do jisté míry vlastní schopnosti a vlastní zodpovědnost doprovázeného. K tomu může snadno dojít, pokud se doprovázený jeví jako enormně slabý, pokud je psychicky nemocný nebo jiným způsobem omezený ve svých možnostech. I v těchto všech případech potřebuje doprovázející vědět, že není všemohoucím bohem a že nikdy nemůže mít úplnou zodpovědnost druhého člověka. Lze to říci i tak, že v procesu doprovázení se doprovázející vždy dotýká jenom určitých vrstev či segmentů osobnosti druhého člověka a také jen určitého časového úseku z celku jeho života. Proto vliv na doprovázeného je vždy jen částečný a zodpovědnost je právě tak částečná.

Frustrace. Doprovázení není naplněno jen určitými nadějemi, ale znamená také výdej sil, je to určitá investice do životních pochodů druhého člověka. Tato „investice“, námaha nebo dar (tak i jinak to lze chápat) může být viděna jako nechápaná, nepřijímaná, případně přijímaná a zmarněná. Z toho se dostavují pocity frustrace, které dlouhodobě mohou přerůstat v apatii, agresivitu nebo ve spojení s jinými pracemi v syndrom vyhoření. Nelze jinak, než uznat, že v mezilidských interakcích jen málokdy je vše přijato a využito tak, jak je to i s těmi nejryzejšími úmysly míněno. V podstatě každý, kdo pracuje s lidmi, musí v sobě úmyslně pěstovat značnou frustrační toleranci, jinak řečeno má frustraci zabudovat jako nedílnou a nezbytnou součást své práce. Je možné i potřebné naučit se s frustracemi pracovat, ale vyžaduje to určitou námahu a také lidskou zralost.

Únava. Únava provází každou namáhavější lidskou činnost, tedy i duchovní doprovázení. Nejen že není hanbou ji pociťovat, ale je přímo třeba si ji přiznat a respektovat. Pro doprovázejícího může být mnohdy matoucí, že doprovázený jeho únavu nevnímá, nebo ji vnímá a neakceptuje. Je celkem pochopitelné, že u doprovázejícího hledá pomoc a jeho únava ho tak říkajíc „nezajímá“. Doprovázející se proto na doprovázeného nemá zlobit, ale nesmí si nechat vnutit roli všemohoucího pomocníka, který disponuje neomezeným rezervoárem sil. Nedorozuměním lez zabránit tím, když si doprovázející plánuje svůj čas a své činnosti tak, aby respektoval své možnosti a síly, nikoli jen potřeby svých klientů. Odsunutí setkání na pozdější dobu může sice vyvolat u doprovázeného nevoli, ale způsobí menší potíže, než výbuch hněvu nebo výčitek, který se může dostavit při nepřekonatelné únavě.

Nespokojenost s vlastní životní rolí. Pokud doprovázející nějakým zásadním způsobem nepřijímá svou životní roli, může být jeho doprovázení činností poměrně nebezpečnou, a to pro obě strany. Na doprovázeného může přenášet svou nespokojenost. Jinou variantou je, když si z doprovázení udělá jakýsi „náhradní prostředek“ za svou neakceptovanou životní roli.

Enormní naivita. Naivita je pro doprovázení nebezpečná proto, poněvadž může snadno vést k přecenění sil a schopností doprovázející nebo k podcenění rozsahu či hloubky problému doprovázeného. Naivita také může vést k přeceňování možností doprovázeného, od kterého se očekávají postoje nebo činy, kterých v současnosti nebo i dlouhodobě není schopen. Jinak řečeno naivita může vést k nevnímání, nechápání a nerespektování možností a hranic, které každý člověk, a tedy i doprovázející a doprovázený, má.

Neschopnost odmítnout. Falešné představy o křesťanské dobrotě a vstřícnosti nebo neadekvátní o vlastních silách a schopnostech mohou vést k tomu, že doprovázející není schopen odmítnout „zakázky“ doprovázených, které se vymykají jeho schopnostem nebo přesahují jeho možnosti. Pokud někdo o sobě tvrdí nebo tvrdit chce: „Nikdy jsem nikoho neodmítl“, zní to sice hezky, ale nesvědčí to o zralém a v pravém slova smyslu profesionálním přístupu. Je ovšem třeba rozlišit, kdy si člověk vybírá osoby podle své libovůle a kdy respektuje své časové i psychické možnosti a také své duchovní poslání. Jde o poměrně jemná rozlišení, která předpokládají velkou upřímnost k sobě samotnému a také vedení osobního duchovního života na solidní úrovni. Rozumné odmítnutí nevyžaduje jen určitou míru asertivity, ale někdy i docela slušnou porci statečnosti, protože odmítnutí může mít za následek hněv nebo jiný projev nevole toho, kdo byl odmítnut.

Neuznaná nebo popřená vlastní sexualita. Nerealistické představy o svatosti jako nedotknutelném asexuálním bytí jsou poměrně nebezpečné. Doprovázející může sebe sama vidět a vnímat jinak, než odpovídá realitě. Současná psychologie někdy říká, že člověk má být „v dialogu se svou sexualitou“. Toto víceméně obrazné rčení chce říci, že ji ani nepopírá a ni ji neposkytuje neohraničený prostor bez jakýchkoliv zábran. V duchovním doprovázení je potřeba samozřejmě vědět o tom, že ve hře je sexualita doprovázejícího i doprovázeného a že sexualita obou hraje svou roli i v ostatních vztazích, které se mohou do procesu doprovázení také promítat nebo s ním souvisí. Téma sexuality nemá být ani zveličeno ani izolováno ani popřeno. Ideální je stav, kdy má sexualita v celku lidské osobnosti právě to místo a tu důležitost, která jí náleží. Jinými slovy jde o harmonickou osobnost, nikoliv o osobnost, ve které je něco důležitého (sexualita, racionalita, emocionalita apod.) popřeno nebo naopak absolutizováno.

Přehnaný pocit zodpovědnosti. I když je doprovázení zodpovědnou činností, lze pocit zodpovědnosti i v tomto případě vidět v přehnané míře. Takový přehnaný pocit zodpovědnosti doprovázeného oslabuje nebo i paralyzuje. Obává se udělat rozhodnutí, poskytnout radu nebo s něčím u doprovázeného rázně nesouhlasit. Odvolává se pouze na autority nebo se snaží každý zodpovědný čin přesunout na někoho dalšího. Jiným projevem přehnané zodpovědnosti je snaha doprovázeného zcela izolovat od všech ostatních osob a vlivů a udržovat ho pouze v myšlenkovém a duchovním světě doprovázejícího. Tím je obzor doprovázeného zužován a doprovázeny je udržován v závislosti na doprovázeném. Některým lidem takový stav vyhovuje, protože je vlastně zbavuje osobní zodpovědnosti. V osobách úzkostného ladění může přehnaný pocit zodpovědnosti doprovázejícího jejich úzkosti prohlubovat.

Vytváření závislosti. Každé delší dobu trvající doprovázení má v sobě potencialitu k vytvoření závislosti doprovázeného na doprovázejícím. Tuto závislost má doprovázející vnímat a v žádném případě ji nesmí podporovat. Nemůže ji ovšem také zcela odstranit, pokud ji registruje a nesouhlasí s ní. K závislosti na doprovázejícím mají někteří lidé silný sklon. Budou rádi, když za ně někdo bude všechno vědět a všechno rozhodovat. Tento sklon není správné doprovázeným vyčítat a nelze ho v krátké době (případně nikdy) odstranit. Určitá závislost se vyskytne snad v průběhu každého doprovázení. Je třeba s ní ovšem pracovat. To neznamená jen, že ji doprovázející nemá podporovat ani ji nemůže zrušit, ale že má vést doprovázeného k větší samostatnosti způsobem i tempem, které je pro něho vhodné. Někdy se stává, že se doprovázený „vzbouří“, reaguje na rozpoznanou závislost nepřiměřeně ostře, mnohdy doprovázejícího výslovně „zavrhne“. Jakkoliv to doprovázející považuje za nevhodné a nespravedlivé, udělá dobře, když situaci přijme a snese. Vztah se totiž mnohdy po nějaké době obnoví, ale je možné že to bude spíš vztah „duchovního partnerství“, než duchovního doprovázení. Z toho mohou mít prospěch obě strany.

Strach. Až do jistého stupně je pocit strachu obranným prvkem v životě člověka, který ho chrání před nebezpečím. V tom smyslu je darem od Boha. Jakmile strach začne být ochromující a deformující, stává se překážkou duchovního života a šťastného prožívání života vůbec. Ochromující a deformující strach se může projevit v životě doprovázejícího i doprovázeného. Je na doprovázejícím, aby tuto skutečnost zaregistroval a hledal prostředky k zmírnění nebo z vládnutí strachu. S tím ovšem, že v některých životních situacích (např. před závažnou operací) je ochromující strach průvodním jevem, který nelze odstranit a který také není projevem nedostatečné víry.

Přehnaná snaha o ortodoxii. Přehánění je podobně nebezpečné jako zanedbávání. Pokud se v procesu doprovázení enormně zdůrazňuje některý prvek nauky buď tak, že se doporučuje nebo proto, že ho doprovázený není schopen zcela akceptovat, je to pro doprovázení nevhodné. Doprovázenému a někdy i doprovázejícímu unikají jiné důležité prvky víry a života z víry, pole pozornosti je velmi zúženo a přehnaným zdůrazněním se paradoxně může bránit plnějšímu přijetí té části křesťanské nauky, se kterou má doprovázený potíže. Úkolem doprovázejícího je postřehnout takovouto jednostrannost nebo fixaci na několik málo prvků nauky a snažit se o širší pohled a uspořádání všeho do harmonického celku. Může to být práce dlouhodobá a únavná a je třeba také připustit, že někteří doprovázení vřazení svého problému do většího celku prostě nejsou schopni. Pokud je na nějakou jednotlivou byť důležitou pravdu nebo morální zásadu silně fixován doprovázející a dlouhodobě není schopen z této jednostrannosti vystoupit, bude jeho doprovázení spíše deformující než zdravě formující činností.

Snaha o důležitost. Doprovázení dává doprovázejícímu pocítit určitou významnost, důležitost v životě doprovázeného. Řada doprovázených tuto důležitost vyjádří a také někdy zveličí. Nelze jim v tom zabránit. Je ovšem nutné, aby doprovázející vytrvale a trpělivě s touhou po důležitosti případně s pocitem důležitosti pracoval. Snaha o důležitost v životě bližních a pocit vlastní důležitosti nesmějí být v doprovázení nikdy určujícími momenty, podle nichž se řídí výběr doprovázených nebo průběh doprovázení. To vyžaduje od doprovázejícího upřímnost a sebekázeň. Pomocí by v tomto případě mohla být také dobrá supervize.

Závěr

Duchovní doprovázení je náročná činnost, závislá na osobní blízkosti doprovázejícího a doprovázené, na vzdělání doprovázejícího, jeho osobním obdarování a zkušenostech. Žádná z těchto komponent ovšem nestačí k dobrému doprovázení jen sama o sobě.

Předchozí řádky jsou samozřejmě jen stručným a neúplným upozorněním na skutečnosti, které se relativně často vyskytují a mnohdy nejsou ani rozpoznány, ani na ně není náležitě reagováno.