Svět, ve kterém apoštol Pavel žil, byl v mnohém jiný, než je náš dnešní. Ale ne ve všem. Pavel se ve svém působení setkával s lidmi, kteří znali židovství a měli za to, že se už nic nového nemohou dozvědět a také s těmi, kteří vyrostli v pohanství a nedostalo se jim starozákonní přípravy na přijetí evangelia. V tom se tehdejší situace podobá té dnešní, zejména v naší zemi. Dnes se hlasatel evangelia setkává s lidmi, kteří si myslí, že křesťanství znají (ač tomu tak v podstatě není) a nečekají tedy z této oblasti nic nového a podnětného pro svůj život. A dále se setkává s těmi, kteří nevědí o křesťanství a jeho starozákonních kořenech vůbec nic, vše je pro ně „neznámou zemí“.
Pastorace v plném slova smyslu se týká dnes nejen těch, kteří jsou v církvi, „uvnitř“, ale i těch, kteří jsou „na okraji“ a také do jisté míry „za plotem“. Je to „podíl na milosrdné lásce Ježíše Krista (Jan Pavel II., Pastores dabo vobis). Je to nejen laskavá blízkost k lidem, ale také podíl na Ježíšově osobním směřování a nasměrovávání druhých lidí k cíli, kterým je Bůh – Otec. Tedy ke spáse.
Dnes už křesťanství dávno není obvyklá součást základní výuky a dobrého vychování. Je „volbou životní jinakosti“, což je velmi podobné situaci v době apoštolově. Být křesťanem tak především znamená přijmou tuto jinakost. Pastorace má pomáhat jak k tomuto zásadnímu rozhodnutí, tak k jeho prohlubování a uskutečňování v dalším životě.
Charakteristika pavlovské spirituality je samozřejmě částečná, nemůže vystihnout celek jeho vnitřního světa ani celek obsahu jeho listů. Přesto má smysl vnímat to, co můžeme pokládat za její stěžejní body a přemýšlet nad souvislostmi s naší vlastní situací a naší prací.
Pavlova spiritualita je výrazně (ale ne pouze):
- christocentrická
- resurekcionistická
- pneumatologická
- soteriologická
- eklesiologická
Christocentrická
Ježíš Kristus je v centru jeho pozornosti a v centru jeho hlásání.
Neboť nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který je už položen – a tím je Ježíš Kristus (1Kor 3,11).
Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán (Řím 1,3-4).
Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Ježíše Krista, vy všichni, pokřtěni v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid nebo Řek, už není otrok nebo člověk svobodný, už není muž nebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši (Gal 3,26-28).
Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však, že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši. Neboť Bůh, který řekl: „Ať ze tmy zazáří světlo!“zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři (2Kor 4,5-6).
K úvahám a reflexím:
Co dnes znamená christocentrický základ pastorace?
Jak ukázat Ježíšův příklon k člověku jako skutečnost pro život užitečnou?
Jak vystihnout Ježíšovu jedinečnost na „trhu nabídek náboženských osobností“?
Je křesťan „oblečen v Krista“, i když je na něm vidět řada chyb?
Resurekcionistická
Jádrem apoštolova hlásání je Ježíšovo vzkříšení a naše naděje na účast v něm.
Vyučil jsme vás především v tom, co jsme sám přijal, že Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy, byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti (1Kor 15, 3-5).
Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení z mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení z mrtvých, nevstal ani Kristus! A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra (1Kor 15,12-14).
Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých (Kol 2,12).
Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život (Řím 5,18).
K úvahám a reflexím:
Je vzkříšení Ježíše i dnešního křesťana „daleko“ nebo „blízko“ světa, v němž žijeme?
Kde vidíte téma „vzkříšení“ přítomné v liturgii kromě Velikonoc?
Kde vidíte téma „vzkříšení“ přítomné v životě dnešního křesťana?
Pneumatologická
Křesťanská existence je pro apoštola nemyslitelná bez života z Ducha svatého. Hlásání a šíření evangelia se děje v síle Ducha svatého.
Víte dobře, že když jste byli pohany, byli jste nezadržitelně přitahováni k němým modlám. Proto vám prohlašuji: Kdo mluví pod vlivem Ducha Božího, nemůže nikdy říci: „Proklet buď Ježíš!“ a stejně jen pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán“ (1Kor 12,3).
Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí (1Kor 12,4-6).
Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho“ (Řím 8,9).
K úvahám a reflexím:
Kdy se člověku otevírá oprávněná naděje k životu z Ducha Božího?
Co je nejzákladnějším výsledkem působení Ducha svatého v životě křesťana?
„Vyplatí se“ vlastně život z Ducha? K čemu je to dobré?
Soteriologická
Jádrem hlásání a hlavním ziskem pro toho, kdo uvěří, je spása.
Milostí jste spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží. Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit (Ef 2,8-9).
Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval (Gal 2,20).
Jako jste přijali, že Kristus Ježíš je Pán, tak žijte dále ve spojení s ním, v něm buďte zakořeněni a na něm stavějte, utvrzeni ve víře, jak jste v ní byli vyučeni, a nepřestávejte Bohu děkovat (Kol 2,6-7).
K úvahám a reflexím:
Jak rozumíte slovu „spása“ vy?
Jak vysvětlíte pojem „spása“ tomu, kdo toho o křesťanství mnoho neví?
Myslíte, že vás spása teprve čeká nebo byste řekli, že na ní máte už teď účast?
Eklesiologická
I když křesťanství přijímá člověk jedině osobně, žije se a rozvíjí v církvi. Ta je zásadně důležitým prostorem pro život z víry a pro její šíření.
K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal. Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista (Řím 1,7-20).
Proto už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé, mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm jste i vy budováni působením Ducha v Boží příbytek (Ef 2,19-22).
Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista: buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte. Lidé z Chloina domu mi totiž o vás oznámili, moji bratři, že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý z vás říká něco jiného: “Já držím s Pavlem!“, „já zase s Apollem!“, „a já s Petrem“, „já s Kristem!“. Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni? (1Kor 1,10-12).
Když se tak horlivě snažíte o duchovní dary, tak i vy usilujte, abyste měli hodně těch, které slouží k duchovnímu prospěchu církevní obce (1Kor 14,12).
K úvahám a reflexím:
Proč mám potřebovat ke své víře (pro kterou se musím osobně rozhodnout!) druhé křesťany?
Je církev opravdu „Božím příbytkem na zemi“, když je v ní (v nás!!!) tolik hříšného?
Jak ukážeme druhým lidem, že ke svému křesťanství potřebují církev nejen jako „strůjkyni křtů, svateb, pohřbů a půlnočních“?
Proč označuje apoštol křesťany za svaté? To byli tak skvělí?
Pozn.: Citace z Nového zákona jsou všechny vzaty z tzv. liturgického překladu (Bogner). Není nic divného, že se dikce jednotlivých překladů právě v Pavlových listech značně liší. Je to dáno obtížnou přeložitelností některých jeho výrazů i jeho stavbou vět.
