„A ty tajemství eucharistie úplně rozumíš?“

 „To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!“. Mé chápání těchto slov se během jedné mše velmi změnilo.

Dříve jsem o těchto slovech uvažoval hlavně v teologických intencích. „Transsubstanciace“, tedy pojem, kterým katolické vyznání rozumí víru, že chléb a víno se při slavení mše svaté stávají Kristovým Tělem a Krví, je tajemstvím, o kterém je třeba spíše rozjímat než ho řešit. 

Tato skutečnost je obtížně pochopitelná i pro ty, kteří jsou katolíky řadu let. A přestože jí z celého srdce věřím, nedokázal bych ji zde odpovídajícím způsobem vysvětlit. Jeden jezuita mi vyprávěl, že hlavní katechetka v jeho farnosti jednou vyjádřila obavy stran chlapce, který se chystal k prvnímu svatému přijímání. Byla toho názoru, že by tuto svátost přijmout neměl. „A proč?“ zeptal se můj přítel. „Protože nepatří mezi nejbystřejší kluky ve třídě a myslím si, že tajemství eucharistie úplně nerozumí.“

Můj přítel se jí zeptal: „A ty tajemství eucharistie úplně rozumíš?“ Trefil hřebíček na hlavičku. Chlapec nakonec přistoupil k prvnímu svatému přijímání spolu s ostatními spolužáky.

Donedávna jsem o eucharistii uvažoval ve dvou liniích

Až donedávna jsem o eucharistii uvažoval především ve dvou liniích.

Za prvé je vyvrcholením všech Ježíšových zázraků nasycení, jako je rozmnožení chlebů a ryb a svatební hostina v Káně, kde Ježíš proměnil vodu ve víno. Ježíš už nepředkládá jídlo ani pití, ale dává sám sebe. Vždycky se mi líbila tato posloupnost: od vody a vína přes chleby a ryby až k sobě samému. 

Za druhé si často připomínám obraz Kristova Těla. V jedné z nejkrásnějších metafor církve označil svatý Pavel Kristovy následovníky za tělo, v němž má každá část těla svou hodnotu. Stejně jako ruka, oko a paže plní svou úlohu, tak má každý podíl na těle, kterým je církev. Pavlův obraz nám připomíná nejen to, že jsme součástí těla, ale také to, že každý svými dary jedinečným způsobem přispívá celku. Církev je tedy často nazývána mystickým tělem Kristovým. V eucharistii Ježíš nabízí své Tělo tělu, kterým je církev. Touží být s námi tak niterně spojen, že se nám dává jako prostý pokrm. Kdykoli přijímám eucharistii nebo ji rozdávám při mši svaté, téměř vždy si vzpomenu na to, co o eucharistii napsal svatý Augustin, teolog žijící ve 4. století: „Pohleď na to, co jsi, a staň se tím, co přijímáš.“  

Jednou v neděli jsem prozřel

Několik hodin předtím, než můj sedmiletý synovec Matthew přistoupil k prvnímu svatému přijímání, jsem se ho zeptal:

„Tak co, Matthew, co víš vlastně o eucharistii?“

Řekl: „Hm, Ježíš nás měl tak rád, že se proměnil v chléb. A chtěl nám být tak blízko, že vstoupil do našeho nitra, abychom věděli, že je stále s námi.“

To není vůbec špatná odpověď, že?  

Já obvykle o eucharistii přemýšlím ve zcela teologických intencích. Tento chléb se nyní stává Kristovým Tělem, toto víno se nyní stává jeho Krví. Vezměte a jezte, říká Ježíš, je to způsob, kterým máte na mně podíl. Dovolte mi, abych vás živil sám sebou. Jak jsem řekl, je to v teologických intencích.

Jednou v neděli, když jsem zvedl hostii a řekl slova: „Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo, které se za vás vydává,“ jsem prozřel. Ježíš za nás neobětoval své tělo jen při poslední večeři, a neobětuje ho jen v eucharistii, ale i mnohem obyčejnějším způsobem. Velmi lidským, méně tajemným, ale neméně hlubokým. 

Při té mši jsem si vzpomněl, jak Ježíš pro nás roznesl své tělo po celé Galileji a Judsku. Bůh vstoupil do našeho světa jako člověk, v těle nemluvněte, které mělo hlad a žízeň, cítilo bolest a nepohodlí. Když Ježíš dospíval, procházelo jeho tělo všemi fyzickými změnami, které prodělává každé dospívající tělo. A zvláště během Ježíšova veřejného působení bylo obětování jeho těla viditelné. Evangelia často hovoří o tom, jak chodí pěšky, stoupá někam nahoru, plaví se lodí. 

Vzpomeňme si na všechna místa, kam Ježíš vzal své tělo. A se vší pravděpodobností navštívil i místa, o nichž se evangelia nezmiňují. V době přípravy na své veřejné působení vzal své tělo do drsné Judské pouště. Víme, že se Ježíš unavil až tak, že navzdory hrozné bouři tvrdě usnul na lodi. Bezpochyby občas vůbec nespal: „Syn člověka nemá, kam by hlavu položil,“ řekl.

Když jsem tehdy v neděšli pozvedl hostii, uvědomil jsem si, že Ježíš vzal své tělo na tolik míst. Fyzicky dal své tělo lidem. Přinesl lidem sám sebe. V podstatě řekl: „Toto je mé tělo. Tady jsem pro vás.“ To mi pomohlo uvažovat o známých slovech „toto je mé tělo“ v novém světle. 

Ježíš se také obětoval Bohu Otci a pro něj. Stejně jako za nedokonalé učedníky a následovníky, kteří během jeho umučení svého přítele zapřeli a zradili. Méně dokonalí než oni být nemůžete. Ježíšova velkorysost nebyla závislá na uznání lidí. Tyto dva způsoby sebeobětování, tedy to, že šel tam, kde ho lidé potřebovali, a to, že obětoval své činy za své nedokonalé následovníky, se protnuly při ukřižování, kdy obětoval celé své tělo za nedokonalé lidstvo. 

Jsme povoláni, abychom přinášeli své tělo, tedy sami sebe, kde je nás zapotřebí

A my jsme povoláni k tomu, abychom se rozdávali jako Ježíš. Abychom přinášeli své tělo, tedy sami sebe, tam, kde je nás zapotřebí. Domů do ožehavé situace v rodině, do nemocnice k lůžku umírajícího přítele, do práce, kde nasloucháme utrápenému kolegovi. Může to však být těžké. Nezištnost něco stojí. Tento dar, tato vydanost nemusí být doceněna nebo se jí nemusí dostat ani uznání.

Jen si vzpomeňme na rodiče, kteří vychovávají děti, a ty je mají málo v úctě, neposlouchají je nebo jsou na ně vyloženě hrubé. Pomysleme na muže a ženy, kteří se snaží milovat manžele nebo manželky, a ti jsou nevrlí, nekomunikativní nebo zlí. A co děti, které se starají o stárnoucí trucovité rodiče? Jeden přítel mi vyprávěl, že krátce poté, co u jeho otce začala postupovat Alzheimerova choroba, se z něho stal překvapivě bezcitný člověk. „Drž hubu!“ říkával synovi, který o něj pečoval. „Nenávidím tě!“ Je těžké se ve všech těchto situacích dávat a říkat: „Toto je moje tělo (energie, city, síla), které se za tebe vydává.“

Dvě věci, které posilovaly Ježíše, mohou dodávat sílu i nám

Za prvé Ježíš to dělal pro Boha Otce. Bůh vidí naše skryté oběti a zná jejich cenu, i když to ostatní nevidí.

Za druhé do takového radikálního sebeobětování může vstoupit nový život. Nedáváme se proto, že křesťanství je masochistické náboženství, ale proto, že je to cesta lásky a cesta k životu. Ježíšova smrt na kříži vedla k vylití lásky a vypučení nového života. 

Ježíš říká: „To konejte na mou památku“,
a to nejen kněží, který slouží mši svatou,
ale všichni, kteří chtějí z lásky vydávat
svůj vlastní život.