Všichni toužíme držet Ježíše v náručí jako Simeon

Na svátek obětování Páně se zvláštním způsobem modlíme za zasvěcený život. Všichni, podobně jako Simeon, čekáme na Pánovo světlo, aby osvítilo temnoty našeho života, a ještě více, všichni toužíme zažít totéž, co on v jeruzalémském chrámu: držet Ježíše v náručí. Držet ho v náručí, abychom ho měli před očima a na srdci. Když tedy postavíme Ježíše do centra, změní se náš pohled na život a také v bolestech a námahách se cítíme obklopeni jeho světlem, utěšováni jeho Duchem, povzbuzováni jeho slovem a podporováni jeho láskou.

Milost působí ve slabosti

Dnes čelíme obrovským výzvám při plnění kněžského a řeholního poslání. Ve službě evangeliu je ale také mnoho radosti. Je to hojnost Boží milosti, která působí právě ve slabosti (srov. 2 Kor 12,9).

Jistota, která nás provází i v nesnázích, je dána Boží věrností. Prostřednictvím proroka Izajáše říká: „udělám cestu na poušti a řeky na pustině“ ( Iz 43,19). Chtěl bych vám nabídnout několik úvah právě z těchto Izajášových slov: Bůh otevírá cesty na našich pouštích a my, vysvěcení služebníci a zasvěcené osoby, jsme povoláni být znamením tohoto příslibu a uskutečňovat jej v dějinách svatého Božího lidu. K čemu jsme však konkrétně povoláni? Sloužit lidem jako svědci Boží lásky. Izajáš nám pomáhá pochopit jak.

I skrze vás chce dnes Bůh promlouvat a doprovázet

Ústy proroka Izajáše se Pán obrací na svůj lid v dramatické chvíli, kdy byli Izraelité deportováni do Babylóna a zotročeni. Bůh, pohnutý soucitem, je chce potěšit. Tato část knihy Izajáš je známá jako „kniha útěchy“, protože Pán adresuje svému lidu slova naděje a přísliby spásy. Nejprve připomíná pouto lásky, které ho spojuje s jeho lidem: „Neboj se, vždyť tě vykoupím, jménem tě zavolám, ty jsi můj. Když budeš brodit vodami, budu s tebou, a když řekami, nepotopí tě, když půjdeš přes oheň, nepopálíš se a plamen nebude hořet na tobě“ ( Iz 43,1-2).

Pán se tak zjevuje jako Bůh soucitu a ujišťuje nás, že nás nikdy nenechá samé, že bude vždy po našem boku, útočištěm a posilou v nesnázích. Bůh je soucitný. Tři jména Boha, tři Boží vlastnosti jsou milosrdenství, soucit a něžnost. To vše totiž tvoří Boží blízkost: Boha, který je blízký, soucitný a něžný.

Drazí kněží a jáhni, zasvěcené a zasvěcení, seminaristé: prostřednictvím vás chce i dnes Pán pomazat svůj lid olejem útěchy a naděje. A vy jste povoláni opakovat tento Boží příslib, pamatovat na to, že on nás formoval a my mu patříme, povzbuzovat komunitu na cestě a doprovázet ji ve víře k tomu, který již kráčí vedle nás. Bůh nedovolí, aby nás voda zaplavila, ani aby nás oheň spálil. Buďme nositeli tohoto ohlašování uprostřed utrpení lidí. Hle toto znamená být služebníky lidí: kněžími, řeholníky, misionáři, kteří zažili radost z osvobozujícího setkání s Ježíšem a nabízejí ji druhým.

Zasvěcený život se stává vyprahlým, pokud…

Pamatujme: kněžství a zasvěcený život se stávají vyprahlými, pokud je žijeme, abychom si „posloužili“ lidem místo toho, abychom mu „sloužili“. Není to práce na vydělávání peněz nebo na získání společenského postavení, dokonce ani na usazení se v rodině, ale je to poslání být znameními Kristovy přítomnosti, jeho bezpodmínečné lásky, odpuštění, kterým nás chce smířit, soucitu, kterým se chce postarat o chudé. Byli jsme povoláni obětovat svůj život za naše bratry a sestry a přinést jim Ježíše, který jediný léčí rány srdce.

V řeholním povolání čelíme třem pokušením

Abychom mohli takto žít své povolání, musíme vždy čelit výzvám a pokušením, která máme překonávat. Rád bych se krátce zastavil u těchto tří: duchovní průměrnost, světské pohodlí, povrchnost.

První pokušení: duchovní vlažnost

V první řadě překonejte duchovní průměrnost. Jak? Svátek obětování Páně, který se na křesťanském Východě nazývá „svátek setkání“, nám připomíná prioritu našeho života: setkání s Pánem, zejména v osobní modlitbě, protože vztah s ním je základem našeho působení.

Na modlitbu nezůstává dost času a energie

Nezapomínejme, že tajemstvím všeho je modlitba, protože služba a apoštolát nejsou v první řadě naší vlastní prací a nezávisí jen na lidských prostředcích. A vy mi řeknete: ano, to je pravda, ale závazky, pastorační naléhavosti, apoštolská práce a únava mohou způsobit, že na modlitbu nezůstane dost času a energie.

Síla svátostí

Proto bych se chtěl podělit o několik rad: především zachovejme víru v určité liturgické rytmy modlitby, které charakterizují den, od mše svaté až po breviář. Každodenní slavení eucharistie je srdcem kněžského a řeholního života. Liturgie hodin nám umožňuje modlit se s církví pravidelně: nikdy ji nezanedbávejme! A nezanedbávejme ani zpověď: vždy potřebujeme odpuštění, abychom mohli rozdávat milosrdenství.

Osobní modlitba

Další rada: jak víme, nemůžeme se omezit na rituální odříkání modliteb, ale musíme si každý den vyhradit intenzivní čas na modlitbu, abychom byli srdce u srdce s Pánem: delší chvíle adorace, rozjímání o Slově, posvátný růženec; důvěrné setkání s tím, kterého milujeme nade vše.

Kromě toho, když jsme uprostřed činnosti, můžeme se uchýlit i k modlitbě srdce, ke krátkým střelným modlitbám, slovům chvály, díků a vzývání, které je třeba opakovat Pánu, ať jsme kdekoli. Modlitba nás decentralizuje, otevírá nás Bohu, staví nás zpátky na nohy, protože nás vkládá do jeho rukou. Vytváří v nás prostor pro prožívání Boží blízkosti, aby se jeho slovo stalo důvěrně známým pro nás a prostřednictvím nás i pro ty, které potkáváme. Bez modlitby se daleko nedostaneme. Abychom překonali duchovní průměrnost, nikdy se neunavujme vzývat Pannu Marii, naši Matku, a učme se od ní kontemplovat a následovat Ježíše.

Pokušení světského pohodlí

Druhou výzvou je překonat pokušení světského pohodlí, pohodlného života, ve kterém si víceméně vše zařídíme a jdeme dále setrvačností, hledajíc vlastní pohodlí a vlečíc se bez nadšení. Takto však ztrácíme jádro mise, kterou je opustit území svého já a jít vstříc bratřím a sestrám, abychom ve jménu Boha uplatňovali umění být nablízku. Světskost je spojena s velkým rizikem, zejména v kontextu chudoby a utrpení. Můžeme zneužít roli, kterou máme, abychom uspokojili naše vlastní potřeby a pohodlí.

Je smutné, když se obracíme do sebe a stáváme se chladnými byrokraty ducha. Potom se místo služby evangeliu začneme zabývat správou financí a snahou o vlastní výnosný byznys. Bratři a sestry, je skandální, když se to děje v životě kněze nebo řeholníka, kteří by měli být vzorem střízlivosti a vnitřní svobody.

Jak krásné je místo toho mít jasné úmysly a nekompromitovat se penězi, radostně přijímat evangelní chudobu a pracovat po boku chudých! A jak krásné je být příkladem v tom, jak žijeme celibát, který je znamením naprosté odevzdanosti Božímu království! Naopak, ať se nestane, že ty zlozvyky, které bychom chtěli odstranit u druhých a ve společnosti, jsou zakořeněny v nás. Dávejme si prosím pozor na světské pohodlí.

Pokušení ustrnout ve formaci

Třetí výzvou je překonat pokušení povrchnosti. Pokud Boží lid čeká, že ho osloví a potěší Pánovo slovo, je třeba, aby byli kněží a řeholníci připraveni, vyškoleni a zapáleni pro evangelium. Do rukou nám byl vložen dar a z naší strany by bylo troufalé myslet si, že můžeme žít poslání, ke kterému nás Bůh povolal, bez každodenní práce na sobě a bez toho, abychom se přiměřeně formovali v duchovním životě, jakož i v teologické přípravě.

Lidé nepotřebují posvátné úředníky odtržené od lidí. Jsme povinni vstoupit do srdce křesťanského tajemství, prohloubit chápání jeho nauky, studovat a rozjímat o Božím slově a zároveň zůstat otevřeni nepokojům naší doby, stále složitějším otázkám našeho věku, abychom pochopili život a potřeby lidí, abychom pochopili, jak je vzít a doprovázet je. Proto formace duchovních není volitelným doplňkem. Formace je cesta, po které je třeba kráčet vždy, po celý život. Nazývá se permanentní formací: stálá formace, pro celý život.

Služba je účinná jen tehdy, prochází-li skrze svědectví

Těmto výzvám, o kterých jsem vám mluvil, musíme čelit, chceme-li sloužit lidem jako svědci Boží lásky, protože služba je účinná jen tehdy, prochází-li skrze svědectví. Nezapomeňte na toto slovo: svědectví. Nebo po slovech útěchy Pán prostřednictvím Izajáše říká: „Kdo z nich toto zvěstuje? Vy jste mi svědky“ ( Iz 43,9.10). Svědci. K tomu, abychom byli dobrými kněžími, jáhny a zasvěcenými osobami, nestačí slova a úmysly: na prvním místě mluví samotný vlastní život.

Drazí bratři a sestry, při pohledu na vás děkuji Bohu, protože jste znamením přítomnosti Ježíše, který prochází ulicemi této země a dotýká se života lidí, ran jejich těla. Stále však potřebujeme mladé lidi, kteří řeknou Pánu „ano“, více kněží a řeholníků, kteří svým životem nechají zazářit jeho krásu.

Nenechte se odradit, jste potřební! Jste vzácní, důležití

Drazí milovaní, služba, ke které jste povoláni, spočívá právě v tomto: nabízet blízkost a útěchu jako světlo, které stále hoří uprostřed tolik tmy. Učme se od Pána, který je nám vždy nablízku. A abyste byli bratry a sestrami všech, buďte jimi především mezi sebou.

Děkuji vám ze srdce, sestry a bratři, za to, čím jste a co děláte, děkuji vám za vaše svědectví církve a světu. Nenechte se odradit, jste potřební! Jste vzácní, důležití: říkám vám to ve jménu celé církve. Přeji vám, abyste vždy byli kanály Pánovy útěchy a radostnými svědky evangelia, proroky míru ve spirálách násilí, učedníky Lásky připravenými léčit rány chudých a trpících.

Bratři a sestry, ještě jednou vám děkuji za vaši službu a za vaši pastorační horlivost. Žehnám vám a nosím vás ve svém srdci. A vás prosím, nezapomeňte se modlit za mě!